II.ÚS 2042/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2042/22 ze dne 19. 10. 2023 N 148/120 SbNU 180 (Ne)vydání pozemku jako součásti funkčně propojeného souboru nemovitostí v restituci církvi   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Jana Svatoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Římskokatolické farnosti Kostelní Radouň, se sídlem Kostelní 74, Jindřichův Hradec, zastoupené JUDr. Matoušem Jírou, advokátem, se sídlem v Praze, 28. října 1001/3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2022 č. j. 28 Cdo 1320/2022-220, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2022 č. j. 4 Co 250/2020-192 a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. srpna 2020 č. j. 11 C 54/2016-170, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Českých Budějovicích a České republiky, Státního pozemkového úřadu, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2022 č. j. 28 Cdo 1320/2022-220, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2022 č. j. 4 Co 250/2020-192 a rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 8. 2020 č. j. 11 C 54/2016-170 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu a na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění: I. Řízení před obecnými soudy 1. Stěžovatelka je osobou oprávněnou podle ust. § 3 zákona č. 482/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen "zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi" nebo "zákon č. 482/2012 Sb."), a žalobou se domáhala nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, jímž byl zamítnut její nárok na vydání pozemku st. p. č. 35/7 v katastrálním území Kostelní Radouň. Dne 1. června 2022 jí bylo doručeno usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2022 č. j. 28 Cdo 1320/2022-220, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2022, č. j. 4 Co 250/2020-192. Stěžovatelka proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu a jemu předcházejícímu rozsudku Vrchního soudu v Praze, jakož i proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 8. 2020 č. j. 11 C 54/2016-170, podává ústavní stížnost, jelikož v těchto rozhodnutích spatřuje zásah do svých ústavně zaručených základních práv a svobod, a to práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a na legitimní očekávání zmnožení svého majetku zakotveného v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatelka usilovala o vydání pozemku st. p. č. 35/7, eventuálně vydání jeho částí, označených v geometrickém plánu č. 453-183/2020 jako parcely č. 35/7, 35/12, 996 a 995, to vše k.ú. Kostelní Radouň. Soud prvého stupně svým prvním rozsudkem ze dne 23. 1. 2017 žalobě vyhověl, když dospěl k závěru, že předmětná stavba, jejíž existenci na části pozemku tvrdila vedlejší účastnice, nebyla vybudována v souladu se stavební dokumentací a předmětná stavba nemá charakter stavby, která by mohla představovat výluku dle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. 3. Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně, pokud jde o vydání předmětněho pozemku, potvrdil, přičemž konstatoval, že z tvrzení účastníka však nelze učinit jednoznačný závěr o tom, že se jedná z hlediska občanskoprávního o samostatnou stavbu, která je se zemí spojena pevným základem. Za situace, kdy v tomto smyslu nebyly ze strany účastníka řízení, jehož v tomto případě shora uvedeně břemeno tíží, žádné rozhodné skutečnosti tvrzeny a o tomto tvrzení navrženy důkazy, soud prvního stupně uzavřel, že se vedlejší účastnici nepodařilo prokázat, že předmětná stavba je z hlediska občanskoprávního stavbou samostatnou. Odvolací soud však nepovažoval za správný závěr soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že předmětná stavba byla vybudována v souladu se stavebním zákonem. Nelze totiž přehlédnout, že vlastníkem stavby není stát ani oprávněná osoba, ale třetí osoba dle § 8 odst. 1 písm. a) předposlední věta za středníkem (společnost ZEVERA, a.s.), u níž zákonodárce splnění podmínky vybudování stavby v souladu se stavebním zákonem nevyžaduje. 4. Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne 30. 5. 2019 výše uvedená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Soud prvého stupně v souladu se závazným právním názorem dovolacího soudu doplnil dokazování mimo jiné i místním ohledáním a dospěl k závěru, že na předmětném pozemku se nachází stavba ve smyslu občanskoprávních předpisů, která výlukový důvod zakládá. Vyšel ze skutkových zjištění, že na pozemku je konstrukce, která je částečně spojena se zemí pevným základem, a to v místě průjezdu a v částech se stěnami vyzděnými z cihel, jakož i v objektu garáží, částečně umístěném na jižní straně st. p. č. 35/7 a ve zbývajících místech je její základ tvořen kamennými patkami, na nichž je umístěna dřevěná konstrukce (starý šrotovník, zčásti bývalý seník, nyní užívaný k parkování zemědělské techniky). Jedná se o poměrně rozlehlou stavbu, jejíž jednotlivé části napravo a nalevo od průjezdu jsou v místě průjezdu propojeny společnou střešní konstrukcí. Svým rozsudkem ze dne 14. 8. 2020 tak soud prvého stupně žalobu na vydání pozemku st. p.č. 35/7 (a eventuálně jeho částí), zamítl. 5. Soud prvého stupně k doplněným tvrzením a důkazům ze strany stěžovatelky uvedl, že k těmto nemůže z důvodu koncentrace řízení přihlédnout, když břemeno tvrzení, že pozemek není zatížen překážkou bránící jeho vydání a břemeno důkazní k tomu nese žalobce, jelikož se jedná o tvrzení, z nichž pro sebe vyvozuje prospěch. Koncentrace řízení tedy dopadá i na toto tvrzení. Žalobce s ním však přišel až ve značně pozdější fázi řízení, po zrušení a vrácení věci Nejvyšším soudem, kdy uvedl, že stavby na parcele č. st. 35/7, resp. část traktu tvořícího kratší rameno písmene L a zčásti zasahující na předmětný pozemek, existovaly ještě před odnětím tohoto pozemku církvi a navrhl k tomu důkazy. Posléze své tvrzení korigoval tak, že doposud bylo jednáno pouze o stavbě sýpky a šrotovníku, nikoli o zastřešení průjezdu a další části stavby na parcele č. 35/7, která je se stavbou sýpky a šrotovníku spojena průjezdem, avšak, jak je popsáno v rámci dále uvedených důkazů, jde o tvrzení účelové, neboť od počátku řízení, zejména z vyjádření příslušného stavebního úřadu, ortofotosnímků apod. není nikde uvedeno, že by se nemělo jednat o všechny stavby na parcele č. 35/7, nic takového nevyplývá ani ze žaloby. 6. Soud tedy dospěl k závěru, že tvrzení o existenci staveb na pozemku ještě před jeho odnětím církvi bylo uplatněno opožděně, v rozporu se zásadou koncentrace řízení a současně není naplněna žádná z výjimek dle ust. § 250d odst. 2 o. s. ř., proto se jím vůbec nezabýval a důkazní návrhy žalobcem k němu předložené zamítl pro nadbytečnost. 7. Odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně potvrdil, když se zcela ztotožnil s právním názorem soudu prvého stupně, a to i pokud jde o závěr o koncentraci řízení a nemožnosti provést stěžovatelkou navrhovaných důkazů. Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání. 8. Nejvyšší soud konstatoval, že v situaci, kdy vedlejší účastník již před skončením prvního jednání uvedl, že se na předmětném pozemku nachází zemědělské stavení, stěžovatelka měla a mohla (před nastoupením účinků koncentrace) namítnout, že stavba vznikla ještě před spácháním majetkové křivdy. Dále Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelce musela být známa situace se zastavěností pozemku již před konáním místního šetření, když při prvním jednání dne 23. 1. 2017 byla uplatněna tvrzení, že v době odnětí původního pozemku státem byla na pozemku situovaná pouze stavba fary č. p. 1 a předmětná zemědělská stavba byla vybudována "na zeleném" až po spáchání majetkové křivdy. II. Vývoj případu a argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka v odůvodnění ústavní stížnosti uvedla, že již ve svém odvolání poukazovala na nesprávné závěry soudu prvého stupně, který tvrdil, že od počátku řízení byly předmětem dokazování všechny stavby nacházející se na předmětném pozemku. Jak vyplývá z odůvodnění prvního rozsudku soudu prvého stupně ze dne 23. 1. 2017, v prvním řízení se zmiňovala pouze dřevěná stavba stodoly (ta je pak rozdělována do částí - šrotovník, sýpka a kolna sloužící jako garáž zemědělské techniky), případně tzv. spojovací krček. Tato skutečnost vyplývá jak z provedených důkazů, tak ze samotných skutkových závěrů soudu prvého stupně, který ze sdělení ZEVERA, a.s. ze dne 18. 11. 2013 zjistil, že stavba na předmětné parcele byla vybudována cca v roce 1953. Jedná se o dřevěnou stavbu bez pevného základu, spojenou se zemí prostřednictvím tzv. betonových patek. Menš