II.ÚS 2048/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2048/21 ze dne 17. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelů T. P. a M. K., zastoupených Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem se sídlem U Hadovky 564/3, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021 č. j. 8 Tz 10/2021-36, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž Nejvyšší soud rozhodoval o stížnosti ministryně spravedlnosti pro porušení zákona ve prospěch stěžovatelů. Stěžovatelé tvrdí, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále namítají porušení čl. 8 odst. 2, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny. 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že stížnost ministryně spravedlnosti pro porušení zákona směřovala proti usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, jímž byla jako nedůvodná zamítnuta stížnost stěžovatelů proti usnesení policejního orgánu o zahájení jejich trestního stíhání pro skutek kvalifikovaný jako přečin neoprávněného podnikání. Ono porušení zákona ministryně spatřovala v úředním záznamu sepsaném právním čekatelem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, který byl příliš instruktivní, a tak měl zasahovat do pravomocí policejního orgánu. Policejní orgán pak podle ministryně vydal usnesení o zahájení trestního stíhání s vědomím, že jeho postup bude ze strany státního zástupce akceptován. Dále měl státní zástupce porušit zákon tím, že sám v této situaci rozhodl o stížnosti místo toho, aby ji předložil státnímu zástupci Městského státního zastupitelství v Praze. V řízení před Nejvyšším soudem se vyjadřovali i stěžovatelé, vyjádřil nesouhlas s názory vyslovenými ve vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, neboť podle nich závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2016 sp. zn. 5 Tz 40/2016, na jejich věc nedopadají, když se v posuzované věci z obsahu spisu (viz zejména úřední záznam ze dne 26. 7. 2019, úřední záznam ze dne 1. 8. 2019 a návrh na prodloužení lhůty ze dne 5. 11. 2019) podává, že dozorující státní zástupce nevykonával jen "běžná dozorová oprávnění", ale policejnímu orgánu dal přímý a jasný "pokyn", resp. "předchozí souhlas", co má být obsahem skutku v obvinění, jak má být věc právně kvalifikována a že je potřeba odmítnout jejich obhajobu. Naopak v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013 sp. zn. 7 Tz 32/2013 dovodili, že není zásadní, jakou formou dozorující státní zástupce policejnímu orgánu souhlas nebo pokyn dá, ale stěžejní je obsah a intenzita takového sdělení. Právě takové podrobné pokyny byly v posuzované věci státním zástupcem policejnímu orgánu uděleny a ten je pro sebe vyhodnotil jako závazné. Dozorující státní zástupce údajně stěžovatele považoval za obviněné ještě dříve, než je sám policejní orgán obvinil, nebo je tak ve svém úředním záznamu sám označil. Stěžovatelé dále poukázali na podle nich nesprávný postup dozorujícího státního zástupce, který rozhodoval o jejich stížnosti proti rozhodnutí o zahájení jejich trestního stíhání. 3. Nejvyšší soud nejprve předeslal, že bylo v pravomoci právního čekatele Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 provádět jednoduché úkony za státního zástupce. Nejvyšší soud posuzoval, zda se podle § 146 odst. 2 písm. a) trestního řádu (dále jen "tr. ř.") mohlo z jeho strany jednat o zákonem nedovolený "souhlas" s vydáním usnesení o zahájení trestního stíhání na základě zákonem a judikaturou stanovených podmínek. V prejudikatuře, kde bylo shledáno, že šlo o "souhlas", byl vyjádřen postoj státního zástupce, který měl vztah k vydání rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Tak tomu ale v projednávané věci nebylo. Je totiž třeba mít na paměti, že "souhlas" obecně představuje vyjádření kladného stanoviska s určitým konkrétním postupem nebo postojem. Ve zkoumané situaci by to znamenalo, že by policejní orgán před státním zástupcem projevil názor, že hodlá trestní stíhání zahájit a státní zástupce by své kladné stanovisko ("souhlas") k takovému předpokladu určitým způsobem formuloval. O takovou situaci však nešlo, naopak z obsahu konzultace plyne, že policejní orgán v mnohých otázkách neměl "jasno", o čemž svědčí šíře a obsah pokynů, kterými čekatel určoval směr dalšího prověřování věci. Podle Nejvyššího soudu za "souhlas" ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. nelze považovat pouhou neformální konzultaci mezi policejním orgánem a státním zástupcem týkající se usměrnění nabízejících se postupů a směřování prověřování věci s vysvětlením a vyložením pojmů hmotného práva. Souhlas se zahájením trestního stíhání nelze odvozovat ani od toho, že v písemném zanesení průběhu konzultace jsou podezřelé osoby označovány za "obviněné", byť jde o pojmenování, které se váže až k osobám, vůči nimž bylo zahájeno trestní stíhání (srov. § 32 tr. ř.), nebo tato skutečnost může znamenat jen formulační nepřesnost, k níž obvykle dochází a pojmy podezřelý, obviněný, obžalovaný či odsouzený, se často nepoužívají přísně ve vztahu ke stádiu trestního řízení, pro něž jsou určeny. Nejvyšší soud z uvedených důvodů k obsahu konzultace ze dne 26. 7. 2019 založené na č. l. 8, 9 dozorového spisu se zřetelem na její konkrétní obsah, jak byl zaznamenán v úředním záznamu, shledal, že z něj neplyne, že by policejní orgán před státním zástupcem naznačil, že hodlá ve věci zahájit trestní stíhání. Proto nebyl dán ani podnět pro případný souhlas státního zástupce. Naopak z celého kontextu této konzultace plyne spíše snaha policejního orgánu získat od státního zástupce informace, kterým směrem další prověřování zaměřit a na jaké aspekty převážně v hmotněprávní rovině se s ohledem na povahu posuzované věci dále soustředit. K tomuto účelu se státní zástupce také vyjadřoval. 4. Nejvyšší soud dále uvedl, že obsah úředního záznamu byl podkladem pro postup policejního orgánu a ten také se v něm uvedeným skutečnostmi řídil, jak na to upozornili i stěžovatelé ve svém stanovisku k vyjádření Nejvyššího státního zástupce, ale právě za tím účelem byla konzultace provedena (srov. přiměřeně § 19 vyhlášky č. 23/1994 Sb.). Policejní orgán byl důvodně veden názory dozorového státního zástupce, když si byl zjevně vědom toho, že v době konzultace shromážděné podklady nejsou dostačující pro ukončení objasňování, a tudíž je třeba v prověřování pokračovat, dokud nebudou dostatečně zjištěny všechny rozhodné okolnosti, na jejichž základě bude moci policejní orgán volit další jakýkoliv postup. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že pravomocným usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. 2 ZT 35/2020, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatelů proti usnesení policejního orgánu ze dne 5. 3. 2020 č. j. KRPA-388951-52/TČ-2018-001191, kterým bylo podle § 160 odst. 1 tr. ř. zahájeno jejich trestní stíhání pro přečiny neoprávněného podnikání, nedošlo k porušení zákona v § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. Stížnost pro porušení zákona ministryní spravedlnosti podanou proti tomuto usnesení státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 29. 4. 2020 sp. zn. 2 ZT 35/2020 proto Nejvyšší soud zamítl podle § 268 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou. 5. Stěžovatelé namítají, že Nejvyšší soud pochybil tím, že dostatečně nerespektoval práva stěžovatelů na obhajobu. Stěžovatelé ani jejich obhájce neobdrželi (ani od Ministerstva spravedlnosti, ani od Nejvyššího soudu) text podané stížnosti pro porušení zákona a přišli tak nevratně o možnost se k ní vyjádřit a podpořit argumentaci ministryně spravedlnosti ve svůj prospěch. Za vyjádření stěžovatelů k podané stížnosti pro porušení zákona nelze rozhodně považovat vyjádření stěžovatelů ze dne 6. 5. 2021, neboť tímto přípisem stěžovatelé reagovali a vyjadřovali se výhradně jen k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství. 6. Stěžovatelé dále tvrdí nesoulad napadeného rozhodnutí s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tz 32/2013, v kterém se uvádí, že "pokud policejní orgán konající vyšetřování v určité trestní věci již před zahájením trestního stíhání obviněného věděl od dozorujícího státního zástupce, že usnesení o zahájení trestního stíhání bude akceptováno, nemůže dozorující státní zástupce následně rozhodovat o stížnosti obviněného proti takovému usnesení. Na tom nic nemění ani skutečnost, že dozorující státní zástupce dal k trestnímu stíhání souhlas způsobem, který trestní řád neupravuje." Stěžovatelé dále uvádí, že podle jejich názoru Nejvyšší soud závěry konzultace policejního orgánu a dozorujícího státního zástupce bagatelizuje a překrucuje jejich skutečný význam a trvají na svém ná