II.ÚS 205/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 205/25 ze dne 5. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného Mgr. Janem Bažantem, advokátem, sídlem Na Kozině 1438, Mladá Boleslav, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 5. prosince 2024 č. j. 22 Co 249/2024-2162 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 4. září 2024 č. j. 16 P 24/2015-2143, 16 PaNc 186/2024, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jako účastníků řízení, a nezletilé E. F. a Ž. D., jako vedlejších účastnic řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále čl. 3 odst. 1, čl. 5 a čl. 8 Úmluvy o právech dítěte. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresní soud v Ústí nad Orlicí (dále jen "okresní soud") zamítl návrh stěžovatele - otce (dále též jen "otec"), jímž se domáhal nové úpravy styku s první vedlejší účastnicí - nezletilou (dále jen "nezletilá") v rozsahu jednou za 14 dnů od pátku od 17:00 hodin do neděle do 17:00 hodin, dále o jarních prázdninách jednou za dva roky od pátku od 17:00 hodin předcházejícího jarním prázdninám do neděle do 17:00 hodin, kdy jarní prázdniny končí, a o letních prázdninách 14 dnů (výrok I.). Výrokem II. okresní soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). II. Argumentace stěžovatele 4. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí s úpravou jeho styku s nezletilou dcerou obsaženou v napadených rozhodnutích. Poukazuje na to, že v řízení před obecnými soudy se domáhal rozšíření styku se svou dcerou, přičemž za "běžný" rozsah styku považuje styk jednou za 14 dní od pátku do neděle spolu s úpravou o prázdninách. Stěžovatel poukazuje na to, že projevují-li skutečný zájem o nezletilou oba rodiče, je dána presumpce střídavé péče, která je považována za výchozí model. Stěžovatel uvádí, že splňuje tři ze čtyř kritérií pro svěření nezletilé do péče, kdy jediný čtvrtý předpoklad není splněn. Soudy zjišťovaly názor dítěte, avšak neposoudily předmětnou věc v celkovém kontextu rodinné situace a prioritního hlediska zájmu dítěte. Přání dítěte je sice třeba věnovat patřičnou pozornost, není však možné rozhodnutí soudu založit pouze na přání dítěte, které je jen jedním z hledisek, které musí soud zkoumat. 5. Stěžovatel uvádí, že krajský soud při rozhodování o jeho návrhu na rozšíření styku s nezletilou dcerou měl vycházet z nejlepšího zájmu dítěte v kontextu srovnání stávajícího a navrhovaného styku s nezletilou, nikoliv jen z pohledu změny poměrů. Argument krajského soudu, že není vhodné měnit pravomocné rozhodnutí soudu o styku s nezletilou po kratší době od jeho přijetí z důvodu neexistence změny poměrů neobstojí v situaci, kdy se soud nevypořádal s tím, zda navrhovaný nový režim péče o nezletilé dítě, resp. rozsah styku s nezletilou dcerou je změnou k lepšímu, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16 [(N 233/83 SbNU 637); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Pokud byl návrh na změnu styku stěžovatele s nezletilou zamítnut pro nedostatek změny poměrů, nepostupoval soud správně, neboť argumentačně nedoložil, že navrhovaná změna rozsahu styku stěžovatele s nezletilou není v nejlepším zájmu dítěte. 6. Stěžovatel dovozuje, že soud zkoumal jeho návrh pouze z úzkého a formalistického pohledu, zda nastala relevantní změna poměrů od posledního rozhodnutí soudu, přičemž nejlepší zájem dítěte převažuje nad nutností dostatečné změny poměrů. Návrh stěžovatele na úpravu styku s nezletilou dcerou měl být hodnocen komplexně a podrobně, včetně přihlédnutí k nejlepšímu zájmu dítěte, jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2016 sp. zn. II. ÚS 169/16 (N 120/81 SbNU 873). Stěžovatel poukazuje na to, že podle závěrů Ústavního soudu obsažených v nálezu ze dne 30. 5. 2023 sp. zn. III. ÚS 409/23 lze novou úpravu styku nezletilého dítěte s rodičem nařídit tehdy, je-li nová navrhovaná úprava pro dítě lepší než úprava původní. Navrhované rozšíření styku stěžovatele s nezletilou dcerou bylo v jejím nejlepším zájmu. Rozsah styku stěžovatele v rozsahu 9,52 % nelze hodnotit jako styk, který je v nejlepším zájmu dítěte, když je stěžovatel z možností výchovného působení na nezletilou dceru téměř vyloučen. Stěžovatel uzavírá, že odůvodnění rozhodnutí krajského soudu neodpovídá požadavkům vyplývajícím z čl. 36 odst. 1 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 9. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. 10. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale upozorňuje, že není povolán k tomu, aby v další instanci revidoval závěry opatrovnických soudů. Podle své dosavadní rozhodovací praxe Ústavní soud zasahuje v rodinněprávních věcech pouze v případech skutečně extrémních. Je totiž právě na opatrovnických soudech, aby posoudily konkrétní aktuální okolnosti každého případu a přijaly odpovídající opatření (rozhodnutí). Je přitom nutno vzít v úvahu, že jsou to právě nalézací soudy, které mají ke všem účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí v zásadní míře důkazy, komunikují s účastníky a osobami dalšími relevantními pro řízení, z čehož si vytvářejí racionální úsudek, a vynášejí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Vztáhne-li pak nalézací soud své právní závěry k vykonaným skutkovým zjištěním a poskytne-li pro ně s odkazem na konkrétní právní normy i judikaturu soudů přezkoumatelné a logické odůvodnění, přičemž vyjde z nikoli nedostatečného rozsahu dokazování, není možné hodnotit postup soudu jako neústavní (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19). 11. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem