II.ÚS 2053/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2053/24 ze dne 13. 11. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní korporace ROUČKA - SLATINA a. s., sídlem Tuřanka 1222/115, Brno - Slatina, zastoupené JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem, sídlem Senovážné náměstí 1464/6, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2024 č. j. 28 Cdo 932/2024-360 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2023 č. j. 18 Co 23/2022-314 a o ústavní stížnosti Františka Hromka a Jiřího Hromka, zastoupených JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, sídlem Údolní 222/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2024 č. j. 28 Cdo 932/2024-360 a výroku I rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2023 č. j. 18 Co 23/2022-314, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnosti se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jež byla zaevidována pod sp. zn. II. ÚS 2053/24, se obchodní korporace ROUČKA - SLATINA a. s., (dále jen "stěžovatelka") domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. května 2024 č. j. 28 Cdo 932/2024-360 a rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 21. září 2023 č. j. 18 Co 23/2022-314, přičemž tvrdí, že jimi byl porušen čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Ústavní stížností podle výše uvedených ustanovení Ústavy a zákona o Ústavním soudu, jež byla zaevidována pod sp. zn. I. ÚS 2105/24, se František Hromek a Jiří Hromek (dále jen "stěžovatelé") domáhají zrušení téhož usnesení Nejvyššího soudu a výroku I téhož rozsudku krajského soudu, přičemž tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jejich ústavní práva uvedená v čl. 11 a 36 Listiny. 3. Usnesením ze dne 4. 9. 2024 Ústavní soud tyto věci spojil ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. II. ÚS 2053/24. 4. Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") sp. zn. 14 C 224/2010 se podává, že Ministerstvo zemědělství, Pozemkový úřad Brno, (dále jen "pozemkový úřad") rozhodnutím ze dne 21. 10. 2010 č. j. 110/91/10-RNP (dále jen "rozhodnutí") rozhodl, že stěžovatelé nejsou vlastníky každý k ideální jedné polovině nemovitosti, a to pozemku - části p. č. (PK) X1 role o výměře 231 m2 v katastrálním území (dále jen "k. ú.") S., nyní v katastru nemovitostí části parcel X2 - ostatní plocha, manipulační plocha, a X3 - ostatní plocha, ostatní komunikace, obě v k. ú. S., s tím, že pozemek nelze vydat z důvodu uvedeného v § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."). 5. Městský soud rozsudkem ze dne 9. 8. 2021 č. j. 14 C 224/2010-218 zamítl žalobu stěžovatelů na znovuprojednání dané věci (výrok I) a stěžovatelům uložil společně a nerozdílně nahradit zúčastněným osobám, jimiž byly stěžovatelka a Česká republika - Státní pozemkový úřad, náklady řízení ve výši 96 997 Kč (výrok II) a 6 418 Kč (výrok III). 6. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání. V průběhu odvolacího řízení přípisem ze dne 18. 1. 2023 krajský soud vyrozuměl Českou republiku - Státní pozemkový úřad o ukončení její účasti v řízení, a to s poukazem na § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. Podáním ze dne 8. 6. 2023 navrhli stěžovatelé s ohledem na geometrický plán ze 17. 4. 2023 č. 3611-11/2023 vyhotovený Ing. Markem Sedláčkem (dále jen "geometrický plán č. 3611-11/2023") změnu žaloby (viz níže), kterou krajský soud u jednání dne 7. 9. 2023 připustil. 7. Krajský soud pak shora označeným rozsudkem rozsudek městského soudu v části výroku I, kterým byla zamítnuta žaloba ohledně pozemku parc. č. X4 v k. ú. S., odděleného z pozemku parc. č. X2 (dříve podle PK části parc. č. X1) v k. ú. S. geometrickým plánem č. 3611-11/2023, potvrdil (výrok I), ve zbývající části výroku I ho změnil tak, že se stěžovatelé určují podílovými spoluvlastníky pozemku parc. č. X5 v k. ú. S., odděleného z pozemku parc. č. X3 (dříve podle PK části parc. č. X1) v k. ú. S. geometrickým plánem č. 3611-11/2023, a to každý z nich se spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální jedné poloviny s tím, že se nahrazuje rozhodnutí pozemkového úřadu ve vztahu k tomuto pozemku, (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Krajský soud k pozemku p. č. X4 konstatoval, že je zastavěn zdí (oplocením) a je součástí skladovacího a provozního areálu. Ohledně pozemku p. č. X5 dospěl k závěru, že překážka bránící jeho vydání není dána, neboť netvoří s dalšími objekty stěžovatelky jeden funkční celek, a ani podzemní stavba kanalizačního sběrače takovou překážku nepředstavuje, i když se zde nachází betonový kruhový výstup, neboť nejde o stavbu v občanskoprávním smyslu. 8. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka i stěžovatelé dovoláním, ta však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že nejsou podle § 237 a § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustná, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. II. a) Stěžovatelčina argumentace 9. Stěžovatelka poukazuje na to, že na pozemku p. č. X5 se nachází stavba kanalizačního sběrače, který slouží k odvodnění výrobního areálu, a také vstup do tohoto sběrače potřebný k obsluze této podzemní stavby, a argumentuje, že jde o zařízení nezbytné pro fungování celého areálu, a tvoří tak s objekty výstavby, které se v tomto areálu nacházejí, jeden funkční celek, byť se nachází za jeho oplocením. 10. Stěžovatelka dále uvádí, že v průběhu soudního řízení nebylo tvrzeno ani dokazováno, zda byl dotčený majetek v době přechodu na stát používán k účelům zemědělské nebo lesní výroby či vodního hospodářství (§ 30 zákona č. 229/1991 Sb.), přičemž vytýká Nejvyššímu soudu, že se s touto skutečností nevypořádal. 11. Obecné soudy se podle stěžovatelky nevypořádaly ani se skutečností, že nebyl naplněn restituční titul podle § 6 odst. 1 písm. n) zákona č. 229/1991 Sb. (a ani žádný jiný). V této souvislosti stěžovatelka uvádí, že městský soud nezohlednil důkazy obsažené v soudním spise, z nichž vyplývá, že právním předchůdcům stěžovatelů náhrada byla vyplacena, krajský soud se následně měl vyjádřit tak, že posuzování této otázky je nadbytečné, s odůvodněním, že rozhodl-li správní orgán, že nárok byl prokázán a že za nevydané pozemky bude poskytnuta náhrada, pak je třeba se zabývat pouze tím, zda existovaly překážky vydání, neboť stěžovatelé se rozhodnutím správního orgánu cítili být dotčeni na svých právech nesprávným posouzením otázky "vydatelnosti" pozemků. 12. Stěžovatelka má však za to, že obecné soudy byly povinny se touto otázkou zabývat, a vytýká Nejvyššímu soudu, že pominul podstatu jí vznesené námitky, když uvedl, že skutkový závěr učiněný správním orgánem a soudem prvního stupně odvolací soud aproboval, a ve svém usnesení se zabýval charakterem čestného prohlášení a jeho použitelnosti jako důkazu, a to aniž by reflektoval důkazy, které prokazují opak toho, co je obsahem čestného prohlášení. Tvrdí, že ve správním ani soudním řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že náhrada za odnětí pozemků nebyla vyplacena, a (současně) že z provedeného dokazování vyplynulo, že vyplacena byla, resp. že nastala zákonem předpokládaná fikce jejího vyplacení, načež vyjmenovává provedené důkazy, o které toto tvrzení opírá. 13. Stěžovatelka dále vyjadřuje přesvědčení, že v průběhu odvolacího řízení došlo k nepřípustné změně předmětu řízení (§ 250b o. s. ř.). Výměra nově vzniklých pozemků činí 228 m2, řízení před správním orgánem a soudem prvního stupně bylo vedeno ohledně části vyvlastněného pozemku o výměře 231 m2. Není ani patrno, jaká konkrétní část parcely PK X1 odpovídá části parcely č. X2 vymezené geometrickým plánem č. 3611-11/2023 jako pozemek p. č. X4 o výměře 27 m2 a která jako pozemek p. č. X5 o výměře 201 m2. Tuto nejasnost měli podle stěžovatelky odstranit sami stěžovatelé, a nikoliv krajský soud. Kromě toho, i kdyby postup krajského soudy byl správný, nelze odhlédnout od toho, že část pozemku p. č. X2 má výměru 182 m2, a nikoliv 201 m2, jak tato plyne z geometrického plánu. Za této situace byl podle stěžovatelky předmět řízení nejasný. Stěžovatelka je názoru, že stěžovatelé požadovali méně, než čeho se domáhali v původní žalobě, a bylo proto třeba ji vzít zčásti zpět, nikoliv ji měnit, jak tito učinili