II.ÚS 2054/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2054/22 ze dne 29. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti Ing. Michala Štěpána, zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem, sídlem Západní 255/31, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. června 2022, sp. zn. 26 Cdo 1089/2022, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. září 2021 č. j. 25 Co 141/2021-424, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť je přesvědčen, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil. Jde o rozhodnutí vydané v řízení o žalobě Nadace Český hudební fond (vedlejší účastnice) na vyklizení bytu užívaného stěžovatelem, přičemž výsledkem řízení před obecnými soudy je povinnost stěžovatele byt vyklidit. 2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2020, č. j. 14 C 214/2015- 361, soud prvního stupně uložil žalovanému stěžovateli povinnost vyklidit byt a předat ho žalobkyni (vedlejší účastnici) do dvou měsíců od právní moci rozsudku a uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení. Vedlejší účastnice se domáhala vyklizení bytu stěžovatelem na základě tvrzení, že je vlastnicí pozemku, jehož součástí je budova, v níž se nachází byt obývaný stěžovatelem. Ten tento byt užívá bez právního důvodu. Mezi vedlejší účastnicí a stěžovatelem byla dne 5. 12. 2012 uzavřena smlouva o nájmu bytu na dobu určitou, a to na dobu dvou let, tj. do 5. 12. 2014. Poté byl mezi účastníky uzavřen dodatek k citované smlouvě o nájmu, jimž byla doba nájmu prodloužena do 31. 8. 2015. Ačkoliv nájem tohoto bytu skončil uplynutím doby dne 31. 8. 2015, stěžovatel jej nadále užíval i přesto, že byl opakovaně upozorněn na blížící se dobu ukončení nájmu. Soud se zabýval otázkou přechodu nájmu a otázkou případného zániku takového nájmu z důvodu trvalého opuštění domácnosti. S odkazem na § 179 a § 706 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen "obč. zák"), a na § 2201 a § 2292 zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen "o.z."), soud dospěl k závěru, že stěžovateli odpadl právní důvod užívání bytu uplynutím doby, na niž byl nájem sjednán. Vycházel přitom z uzavřené smlouvy o nájmu bytu ze dne 5. 12. 2012 a jejího dodatku uzavřeného dne 5. 12. 2014, jímž byla doba nájmu prodloužena do 31. 8. 2015. Konstatoval, že uzavření této smlouvy by mohlo být nadbytečné za situace, kdy by stěžovateli svědčil jiný právní titul k užívání, což však prokázáno nebylo. Stěžovatel v bytě minimálně od roku 1992 nežil, což bylo prokázáno svědeckou výpovědí, z jeho strany tak došlo k opuštění společné domácnosti. Nelze proto uvažovat o tom, že žalovaný stěžovatel, který v bytě nežil možná více než 20 let, si zachoval dříve vzniklé právo, a toto nejpozději v roce 1992 zaniklo. Znamená to, že pokud by v roce 1975, v souvislosti s úmrtím babičky stěžovatele (paní Ilony Štěpánové), došlo k přechodu práva osobního užívání bytu na tři spoluuživatele, pak úmrtím některého ze společných uživatelů by došlo k zániku práva osobního užívání toho konkrétního uživatele a rozšířilo by se práva ostatních společných uživatelů bytu. Naprosto stejný důsledek, tj. zánik práva osobního užívání bytu má pak i trvalé opuštění společné domácnosti některým z uživatelů, v případě stěžovatele k tomu prokazatelně došlo nejpozději v roce 1992. Soud proto žalobě na vyklizení bytu stěžovatelem vyhověl. 3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 9. 2021, č. j. 25 Co 141/2021-424, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Městský soud při konání odvolacího jednání postupem podle § 211 zákona č. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen "o. s. ř."), ve spojení s § 118a o. s. ř. seznámil účastníky řízení se svým právním náhledem na vznik práva užívání bytu optikou úpravy provedené občanským zákoníkem ve znění do 30. 6. 1969. Podle § 155 obč. zák. právo užívat byt vzniklo dohodou o odevzdání a převzetí bytu sjednanou mezi organizací a občanem. Předpokladem platnosti takovéto dohody bylo rozhodnutí o přidělení bytu vydaným místním národním výborem nebo jiným příslušným orgánem. Stěžovatele (který předložil pouze zápis o dohodě o odevzdání a převzetí bytu ze dne 1. 10. 1964 uzavřenou mezi vedlejší účastnicí a právní předchůdkyni stěžovatele paní Ilonou Štěpánovou), vyzval, aby předložil i příslušné rozhodnutí o přidělení bytu, čemuž stěžovatel nevyhověl. Soud tedy uzavřel, že na základě stěžovatelem předloženého zápisu ze dne 1. 10. 1964 nedošlo ke vzniku užívacího práva k bytu. Jak za účinnosti občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., (ve spojení se zákonem č. 67/1956 Sb., o hospodaření s byty), tak za účinnosti občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., (ve spojení se zákonem č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty), byl vznik užívacího práva bytu založen na přidělovacím systému. Neodvozený právní důvod užívání bytu mohl tedy vzniknout jen na základě rozhodnutí o přidělení bytu. Právní předchůdci stěžovatele se nikdy nestali vlastníky bytu, ale původně jej užívali (jak ostatně stěžovatel sám namítal), z titulu vlastnictví družstevního podílu. Ani skutečnost, že příslušníci rodiny stěžovatele v bytě po převodu vlastnického práva k domu ze Stavebního a bytového družstva X kontinuálně bydleli, jim právní důvod pro vznik užívacího práva nezaložila. Právo bydlet totiž odvozovali od souhlasu vlastníka domu, ať již vyjádřeného konkludentně či výslovně. Práva a povinnosti po dobu trvání tohoto právního vztahu byly sice analogické s právní úpravou užívání bytu, avšak s tím zásadním omezením, že tento vztah zajišťoval uspokojení potřeby bydlení odvozeně od souhlasu vlastníka. Okamžikem, kdy byl tento souhlas odvolán, zaniklo bez dalšího rodině žalovaného i toto právo bydlení. S ohledem na výše uvedené proto rozsudkem soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. 4. Nejvyšší soud rovněž stěžovateli nevyhověl a jeho dovolání usnesením odmítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu bylo podle něj v konečném důsledku v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž neshledal důvod se odchýlit. Současně zdůraznil a vyložil, proč skutková zjištění obou soudů, jež jsou významná pro právní posouzení věci, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny, a nejde proto o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Nejvyšší soud předestřel jednotlivé stěžovatelem namítané varianty přechodu nájmu a vypořádal je k jednotlivým sporným okamžikům. Považoval za bezpředmětné zabývat se otázkou, zda stěžovatelově babičce skutečně svědčilo ke dni její smrti právo osobního užívání bytu (či nájemní právo ještě z doby účinnosti obecného občanského zákoníku), neboť na celkový závěr odvolacího soudu, že vyklizovací žaloba byla podána důvodně, to již nemůže mít žádný vliv. I kdyby tomu tak vskutku bylo a zároveň platilo, že uvedené právo v minulosti přešlo i na dovolatele, v současné době mu již svědčit nemůže. 5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti výslovně napadl pouze rozhodnutí odvolacího soudu a Nejvyššího soudu. Konstatoval, že ke skutečnému převzetí bytu právními předchůdci stěžovatele došlo již při výstavbě domu, ve kterém se bytová jednotka nachází, a to ke dni 7. 11. 1925. Na výstavbě se právní předchůdci stěžovatele osobně i ekonomicky výrazně podíleli. Z potvrzení Odboru bytového hospodářství v Praze 1 ze dne 26.11.1975 vyplývá pokračování v nájmu v předmětném bytě rodiči stěžovatele, a to ze zákona. O tom byl vyrozuměn i právní předchůdce vedlejší účastnice. Přinejmenším k datu 26.11.1975 tak nájem rodičů trval, byl v souladu se zákonem, což se zcela příčí právnímu názoru odvolacího i dovolacího soudu. Již jen z tohoto důvodu je na místě napadená rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu jednání. Jednotlivé soudy nabídly stěžovateli různé právní posouzení, ani jeden mu však nepřisvědčil. Odvolací soud nepřípustně dospěl k závěru, že to byli sami právní předchůdci stěžovatele, kteří vlastnictví k bytovému domu (jakož i k předmětné bytové jednotce), převedli na právního předchůdce vedlejší účastnice, aniž by k tomuto provedl jakékoliv dokazování. Stěžovatel v řízení předložil potvrzení pronajímatele a zapsaného vlastníka předmětného bytového domu, který dne 13.7.2010 stěžovateli písemně potvrdil, že je stěžovatel nájemníkem bytu. Proto nebylo na místě pochybovat nebo zkoumat vznik užívacího práva k bytu ve prospěch právních