II.ÚS 2054/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2054/24 ze dne 29. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, sídlem Na Strži 2102/61a, Praha 4 - Krč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. dubna 2024 č. j. 7 Tdo 875/2023-2990, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. dubna 2023 č. j. 6 To 77/2022-2837 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 13. října 2022 č. j. 81 T 3/2022-2697, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel byl v záhlaví specifikovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku [pod bodem 1)], a zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) trestního zákoníku, ve formě organizátorství podle § 24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku [pod bodem 2)], za což byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, bylo rozhodnuto o nároku na náhradu nemajetkové újmy poškozené D. A. 3. Vytýkaného jednání se stěžovatel (ve zkratce) dopustil způsobem popsaným ve výrokové části rozsudku jednak vůči poškozené D. A. ve snaze přimět ji k vydání finanční částky z titulu náhrady údajné škody, kterou podle jeho názoru měla způsobit společnosti A, svým nezákonným jednáním, kterého se měla dopouštět v době, kdy byla v uvedené společnosti zaměstnána na pozici hlavní účetní [pod bodem 1)], jednak vůči poškozené K. K. ve snaze přimět ji k odkoupení jeho 30% podílu ve společnosti B, za částku 7 300 000 Kč, eventuálně k vrácení údajných půjček v řádech milionů Kč, které společnost A, měla společnosti B, v minulosti poskytnout. Ve skutečnosti však stěžovateli prokazatelně nešlo o prodej 30% podílu v dané společnosti, ale o získání finančních prostředků neoprávněným způsobem. K tomu stěžovatel instruoval doposud přesně nezjištěné další pachatele, pravděpodobně ukrajinské státní příslušníky A. K. a R. S., vůči nimž je trestní řízení vedeno samostatně, které za tímto účelem najal za částku 2 000 Euro, zajistil a současně i financoval jejich pobyt v ČR, včetně poskytnutí služebního vozidla AUDI společnosti A, k přechodnému užívání, kteří postupovali podle jeho pokynů [pod bodem 2)]. 4. Odvolání stěžovatele a příslušného státního zástupce proti rozsudku krajského soudu Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") shora označeným usnesením podle § 256 trestního řádu zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že krajský soud provedl potřebnou sumu důkazů a v takové kvalitě, aby na jejich základě mohl být ustálen skutkový děj, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Tyto důkazy také způsobem konformním s podmínkami § 2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a správně ustálený skutkový děj podřadil pod odpovídající ustanovení zvláštní části trestního zákoníku. 5. Dovolání stěžovatele proti usnesení vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, neboť jeho dovolací námitky neodpovídaly deklarovaným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 g), h) a m) trestního řádu. Po přezkoumání věci shledal, že stěžovatel svou dovolací argumentaci založil v podstatě na opakování obhajoby z předchozích stadií trestního řízení (kdy prakticky jde toliko o polemiku s hodnocením důkazů), se kterou se rozhodující soudy již řádně a dostatečně vypořádaly. Závěr o vině stěžovatele označil za opodstatněný a správný s tím, že soudy provedly rozsáhlé a dostatečné dokazování, ve věci nebyl shledán žádný zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a veškeré své závěry obecné soudy nižších stupňů řádně rozebraly i odůvodnily. II. Argumentace stěžovatele 6. V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces s ohledem na postup obecných soudů, jakým se (ne)vypořádaly s provedenými důkazy. Obecným soudům vytýká, že jím navřené důkazy, z nichž bylo možno dovodit, jakým způsobem skutečně jednal, kam svým jednáním směřoval, jaká byla motivace jeho jednání a zda toto bylo oprávněné, sice provedly, nicméně následně je výslovně odmítly vyhodnotit s tím, že je považují za bezpředmětné. Za nevyhodnocené důkazy označuje výpovědi svědků P. S., J. G., M. L., J. G., řadu listinných důkazů týkající se účtování a navyšování cestovních výkazů ze strany poškozené D. A., jakož i záznam pořízený poškozenou K. K. prokazující povahu jednání ukrajinských státních příslušníků. Má za to, že nevyhodnotily-li obecné soudy uvedené důkazy, zatížily trestní řízení vadou, jež se projevila v nepřezkoumatelnosti napadených rozhodnutí. 7. Dále stěžovatel k jednání popsanému pod bodem 1) skutkové věty výroku rozsudku krajského soudu namítá porušení presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, a to konkrétně ve vztahu k závěru o pokusu způsobit škodu ve výši 10 000 000 Kč. Poukazuje na to, že prokázání škody vyplynulo pouze z výpovědi J. A. On sám od počátku řízení uvádí, že šlo o nedorozumění ohledně formulovaných požadavků z jeho strany. Šlo podle něj o situaci "tvrzení proti tvrzení", přičemž nebyly vyvráceny pochybnosti o věrohodnosti J. A., který je na výsledku řízení osobně zainteresován. Je toho mínění, že důkazní situace vztahující se k pokusu způsobit škodu velkého rozsahu je nejednoznačná. 8. Stěžovatel také rozhodujícím obecným soudům vytýká rovněž nevyslechnutí svědků A. K. a R. S. Popírá, že by těmto osobám dával pokyny směřující ke spáchání trestného činu vydírání a domnívá se, že oba jmenovaní příslušníci ukrajinské národnosti mohli svým výslechem poskytnout důkazy o jeho nevině. Má za to, že postupem soudů bylo zasaženo jeho právo vyslýchat svědky a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Následkem neprovedení výslechů jmenovaných osob je podle něj i absence souvislého a nepřerušeného řetězce nepřímých důkazů, z nichž by bylo možno vyvodit závěr o jeho vině spočívající v organizátorství trestného činu. Důkazy opatřené k těmto osobám svědčí podle něj toliko o jejich spolupráci s ním, nikoliv však o podstatě a přesnosti udělených pokynů. 9. Následně stěžovatel doručil Ústavnímu soudu návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu a usnesení vrchního soudu s tím, že nelze vyloučit, že ústavní stížnost bude shledána důvodnou a že v takovém případě pokračování ve výkonu nepodmíněného trestu odnětí svobody způsobí zcela zásadní a neodčinitelný zásah do jeho základních práv. Má za to, že odklad vykonatelnosti není v rozporu s důležitým veřejným zájmem a že naopak pokračující výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody by pro něj znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout komukoli dalšímu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto