II.ÚS 2056/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2056/23 ze dne 29. 8. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků X, zastoupeného Mgr. Danielem Tobolou, advokátem, se sídlem Revoluční 764/17, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.5.2023 č. j. 26 Cdo 3144/2022-578 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 4. 2022, č.j. 6 Cmo 223/2021-553, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti 1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Ve své ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že správní soudy porušily jeho právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. 2. V nyní projednávané věci se jedná o případ s bohatou procesní historií, kterým se dvakrát zabýval Nejvyšší soud k dovolání různých účastníků v odlišném procesním postavení. Stěžovatel byl v řízení před obecnými soudy v pozici žalovaného. Žalobci se žalobou ze dne 21.12.2009 směřovanou k Městskému soudu v Praze domáhali v šestiměsíční prekluzivní lhůtě nahrazení usnesení ze dne 7.8.2009 přijatého shromážděním vlastníků jednotek (dále též "SVJ") soudem. Sporné usnesení se týkalo rozúčtování nákladů jiným způsobem, který nespočíval na principu velikosti spoluvlastnických podílů. Žalobci tvrdili, že způsob schválený shromážděním je nespravedlivý a výhodný především pro největšího vlastníka. Mezi účastníky bylo nesporné, že při rozúčtování nákladů není možné mechanicky aplikovat propočet koeficientu na základě spoluvlastnických podílů, tj. podlahových ploch v domě, ve kterém se nacházejí různorodé bytové a nebytové jednotky a různé technologie, které by se v domě nemusely dle předpisů nacházet, pokud by se v domě nacházely pouze bytové či nebytové jednotky. V zájmu spravedlivého uspořádání vztahů bylo v SVJ nezbytné nechat odborně určit podíl nákladů, na kterých se podílejí typově shodné jednotky, který je odlišný od spoluvlastnických podílů, což se stalo i v případě Polyfunkčního domu X (dále též "dům"). Žalobci na shromáždění SVJ hlasovali proti usnesení s tím, že je schválený způsob rozúčtování k některým vlastníkům nespravedlivý a zvýhodňuje největšího vlastníka v domě. 3. V první linii řízení nechal Městský soud v Praze zpracovat znalecký posudek pod č. 497/05/2011 vypracovaný znalcem VOX CONSULT s.r.o. dne 23. 2. 2011. Úkolem znalce bylo porovnat přijatá kritéria způsobu rozúčtování služeb a kritéria pro stanovení výše záloh za služby na shromáždění stěžovatele s kritérii navrženými žalobci. Znalec dospěl k závěru, že propočet výše koeficientu rozúčtování zpracovaný znaleckým ústavem se blíží koeficientům rozúčtování schváleným SVJ, tedy stěžovatelem. Žalobci však petit své žaloby upravili. Učinili tak nicméně až na jednání dne 6.9.2012 s tím, že nově začali požadovat zrušení usnesení. Ke změně žaloby došlo poté, co byli poučení soudem, že se svojí žalobou nemohou být úspěšní, tedy poté, co jim uplynula prekluzivní lhůta 6 měsíců k podání takového návrhu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.9.2012, č. j. 76 Cm 54/2010-269, (ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 7.1.2013, č. j. 76 Cm 54/2010-367), žalobu zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 17.3.2016, č. j. 14 Cmo 140/2013-414 potvrzen. K dovolání jednoho z žalobců byly nicméně rozsudky obou stupňů Nejvyšším soudem zrušeny a vráceny se závazným dále uvedeným právním názorem dovolacího soudu. 4. Nejvyšší soud ve svém prvním rozhodnutí (kasačním rozsudku ze dne 15.11.2018, č. j. 26 Cdo 1503/2017-471), konstatoval, že jde-li o řešení důležité záležitosti, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití, může se přehlasovaný vlastník jednotky postupem podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), domáhat u soudu určení neplatnosti usnesení přijatého shromážděním, přičemž naléhavý právní zájem na takovém určení prokazovat nemusí. Platnost usnesení přijatých shromážděním vlastníků jednotek přitom nemůže být posuzována v jiném řízení. Podle Nejvyššího soudu je třeba rozlišovat mezi rozhodnutím shromáždění vlastníků jednotek jakožto nejvyššího orgánu společenství, jež může být přijato pouhou (zákonem určenou) většinou hlasů (tedy i přes nesouhlas části vlastníků jednotek), a dohodou vlastníků jednotek, která jakožto vícestranný právní úkon vyžaduje ke svému uzavření souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek (§ 43a a násl. obč. zák.). Shromáždění vlastníků jednotek se při stanovení výše příspěvku na náklady spojené se správou domu a pozemku nesmí odchýlit od pravidla upraveného § 15 odst. 1 zákona o vlastnictví bytů, aniž by byla nejprve uzavřena dohoda jakožto souhlasný projev vůle všech vlastníků jednotek; nepůjde o rozhodnutí shromáždění vlastníků a pro posuzování její platnosti se proto neuplatní ustanovení § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. 5. Věc se znovu dostala k městskému soudu, který rozsudkem ze dne 27. 5. 2021, č. j. 76 Cm 54/2010-534, ve znění usnesení ze dne 8. 6. 2021, č. j. 76 Cm 54/2010-538, zamítl žalobu na zrušení usnesení shromáždění společenství vlastníků ze dne 7. 8. 2009. Podle městského soudu rozhodnutí o stanovení způsobu rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí domu nebylo učiněno za souhlasu 100 % vlastníků jednotek. Ve sporu o neplatnost rozhodnutí shromáždění SVJ ze dne 7. 8. 2009 zabránila vyhovění skutečnost, že se žalobci původně domáhali nepřípustně nahrazení rozhodnutí shromáždění vlastníků soudem a teprve až s odstupem několika let (tedy po marném uplynutí šestiměsíční prekluzivní lhůty k podání žaloby), změnili v průběhu konání jednání dne 6. 9. 2012 žalobní petit a nově se domáhali v souladu s nově zavedenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek ze dne 7. 8. 2009. Jejich právo bylo prekludováno, a žalobě tak nebylo možné vyhovět. 6. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací nicméně ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 6. 4. 2022, č. j. 6 Cmo 223/2021-553, změnil rozsudek městského soudu v části, v níž zamítl žalobu, a to tak, že toto rozhodnutí shromáždění je neplatné. Otázka platnosti usnesení shromáždění SVJ o způsobu rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí domu zůstala sporná toliko ve vztahu jediného žalobce [žalobce d) jakožto vedlejšího účastníka] a stěžovatele, neboť výslovně pouze v tomto vztahu Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 26 Cdo 1503/2017-471 ze dne 15. 11. 2018 zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů. Podle odvolacího soudu úprava petitu pouze reagovala na změnu judikatury (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1423/2009 ze dne 25. 5. 2011 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 383/2010 ze dne 25. 1. 2012). Vedlejší účastník již v žalobě ze dne 28. 11. 2012 zpochybňoval platnost usnesení shromáždění společenství vlastníků jednotek týkající se způsobu rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí domu a v souladu s § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů požadoval, aby soud podle citovaného ustanovení o předmětné otázce rozhodl tak, aby uvedené rozhodnutí odporující zákonu pozbylo účinků s tím, že napadené rozhodnutí SVJ neobstojí před zákonem. Skutečnost, že později petit precizoval, mu tak nemůže jít k tíži. Jakmile se v průběhu řízení soudní praxe ustálila na názoru, že v takovém případě lze žalovat pouze na neplatnost usnesení SVJ, svůj návrh v souladu s nastolenou právní praxí Nejvyššího soudu změnil, přičemž se tak stalo po uplynutí zákonem stanovené lhůty k podání uvedené žaloby. Podle obsahu své žaloby se domáhal neplatnosti a z toho důvodu odklizení (zrušení) napadeného usnesení SVJ o způsobu rozúčtování nákladů spojených se správou společných částí domu. Ve snaze zpochybnit platnost a zákonnost usnesení shromáždění SVJ postupoval podle § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, tedy v souladu se zákonem a s vyvíjející se soudní praxí tak, aby zákonu i soudní praxi vyhověl. To ostatně vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2018, č. j. 26 Cdo 1503/2017- 471, jenž ve vztahu k vedlejšímu účastníkovi dal tomuto žalobci za pravdu (po posouzení souladu postupu s § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. S ohledem na uvedené se odvolací soud neztotožnil s právním názorem soudu I. stupně, podle něhož vedlejší účastník neuplatnil svůj nárok včas. 7. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatele odmítl a označil postup vrchního soudu za souladný s předcházejícím kasačním rozsudkem Nej