II.ÚS 206/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 206/22 ze dne 1. 2. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Lindy, zastoupeného JUDr. Pavlem Dukátem, advokátem, sídlem Na Pankráci 1618/30, Praha 4 - Nusle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2021 č. j. 26 Cdo 2107/2021-80, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2021 č. j. 22 Co 240/2020-56 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. září 2020 č. j. 28 C 138/2019-29, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 1. 2022, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv a svobod podle čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 12 k Úmluvě, jakož i porušení čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 9 odst. 2 a 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"). Podle stěžovatele by měl Ústavní soud v nálezu přehodnotit svou dosavadní rozhodovací praxi v tom smyslu, že základní právo na náhradu škody způsobené státní regulací nájemného podle čl. 11 odst. 4 Listiny je nepromlčitelné. II. Shrnutí řízení před obecnými soudy 2. Stěžovatel se žalobou proti vedlejší účastnici, podanou dne 25. 7. 2019, domáhal zaplacení částky 50 400 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody, která mu měla být způsobena nuceným omezením jeho vlastnického práva regulací nájemného v sedmi bytech v domě, jehož je spoluvlastníkem, v období od 25. 10. 1996 do 31. 12. 1996. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 9. 9. 2020 č. j. 28 C 138/2019-29, jenž byl následně (ze stejných důvodů) potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2021 č. j. 22 Co 240/2020-56, žalobu zamítl z důvodu promlčení uplatněného práva. Podle obecných soudů vedlejší účastnicí uplatněná námitka nebyla v rozporu s dobrými mravy. Bez ohledu na složitý judikaturní vývoj totiž byla žaloba podána až 10 let od přijetí stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (ST 27/53 SbNU 885; 136/2009 Sb.; všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), jež vyřešilo dřívější zásadní rozpory ohledně toho, zda má předmětný nárok vůbec smysl uplatňovat u soudu. I nadále sice vznikaly při rozhodování soudů dílčí otázky, na které reagovala judikatura zejména Nejvyššího soudu, nešlo však o zásadní pochybnosti o tom, zda a jakým způsobem lze nárok uplatnit. 3. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 11. 2021 sp. zn. 26 Cdo 2107/2021-80, neboť nebyl dán žádný z předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu. K otázce, zda je právo na náhradu za omezení vlastnického práva zaručené v čl. 11 odst. 4 Listiny nepromlčitelné, Nejvyšší soud odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2000 sp. zn. I. ÚS 131/2000 (U 19/18 SbNU 433), podle něhož je třeba rozlišovat dvě úrovně právních vztahů vznikajících při zásahu do základních práv. První úroveň představuje samotné absolutní právo (vlastnické) působící erga omnes, které je v zásadě nepromlčitelné, a druhou představuje obligačně právní vztah vznikající při zásahu do tohoto práva. Majetková práva tvořící obsah tohoto obligačního právního vztahu přitom promlčení podléhají (obdobně též usnesení ze dne 12. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 1688/13 nebo usnesení ze dne 31. 3. 2015 sp. zn. II. ÚS 3524/14). 4. K otázce promlčení práva na náhradu za nucené omezení vlastnického práva Nejvyšší soud uvedl, že toto právo se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době podle § 101 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), která počíná dnem omezení vlastnického práva. Tím není vyloučeno případné použití § 3 odst. 1 občanského zákoníku [např. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2012 sp. zn. 13 Co 578/2011 (R 18/2013) nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. 28 Cdo 2421/2012], což je právní názor, který ve svých odmítacích usneseních opakovaně akceptoval i Ústavní soud (např. usnesení ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. I. ÚS 1896/12 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1688/13). Námitka promlčení práva na náhradu za předmětné nucené omezení vlastnického práva vznesená státem, jenž neposkytl pronajímatelům odpovídající ochranu jejich práv, je dokonce zásadně v rozporu s dobrými mravy. Tak tomu ale není, byla-li žaloba podána s nepřiměřeným časovým odstupem od doby, kdy skončila neústavní nečinnost Parlamentu v oblasti regulace nájemného [rozsudek ze dne 13. 12. 2017 sp. zn. 31 Cdo 1042/2017 (R 20/2019)]. III. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel tvrdí, že náhradu, které se domáhá žalobou, mu zaručuje jeho základní právo podle čl. 11 odst. 4 Listiny, které je podle čl. 1 Listiny nepromlčitelné. Nejde o nárok ze zákona, který promlčitelný je, nýbrž o nárok z ústavního zákona, který promlčitelný není. Na úrovni zákona právní základ pro uplatňování uvedené náhrady doposud neexistuje a judikatura obecných soudů již 20 let dokazuje, že toto právo u orgánů veřejné moci vymahatelné není. Logicky proto nemohla začít běžet ani promlčecí doba. Obecné soudy se s touto argumentací neztotožnily a pouze odkázaly na dřívější judikaturu vyšších soudů, což však nelze považovat za právní posouzení. Nijak nevysvětlily, z jakého důvodu není právo na náhradu plnohodnotným základním právem, u něhož se neuplatní nepromlčitelnost. Stěžovatel připomíná, že během posledních 20 let se v 6 řízeních vedených před obecnými soudy neúspěšně pokusil vymoci předmětnou náhradu. Není proto namístě spekulace, že nehájil své právo s dostatečnou péčí. Právo na plnou náhradu (rozdíl mezi tržním a regulovaným nájemným) stanovil až rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 9. 2. 2017 ve věci stížností č. 25784/09 a 36002/09 Čapský a Jeschkeová proti České republice, kterým byla zcela zpochybněna předchozí neústavní judikatura českých soudů snažící se minimalizovat výši náhrady. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost byla podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná [stěžovatel nemá k dispozici další zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§ 29 až 31 zákona o Ústavním soudu). V. Vlastní posouzení 7. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 8. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. Tak tomu ale v posuzované věci není. 9. Stěžovatel namítá nesprávnost právního závěru obecných soudů o promlčení jím uplatněného práva na náhradu za omezení vlastnického práva zaručeného v čl. 11 odst. 4 Listiny, a to s ohledem na jeho povahu základního práva, které je podle čl. 1 Listiny nepromlčitelné. Ústavní soud konstatuje, že na uvedenou argumentaci stěžovatele správně reagovaly obecné soudy poukazem na to, že v posuzované věci šlo o závazkový právní vztah vznikající při konkrétním zásahu do vlastnického práva, u něhož se majetková práva tvořící obsah tohoto právního vztahu promlčují (ve shodě s napadenými rozhodnutími lze odkázat na usnesení sp. zn. I. ÚS 131/2000, jakož i na další usnesení uvedená v bodu 3). Nepromlčitelnost základního práva podle čl. 1 Listiny nutno vztáhnout na samotnou ústavní záruku vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 Listiny, jakož i ústavní záruku práva na náhradu za vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny, nikoli však na jednotlivé závazkové právní vztahy, jejichž prostřednictvím je v konkrétních případech tato ústavní záruka realizována. 10. Obecný závěr, že se stěžovatelem uplatněné právo promlčuje, ovšem neznamená, že nelze zohlednit specifické okolnosti ovlivňující možnost jeho dřívějšího uplatnění, a to při posouzení, zda námitka promlčení nebyla uplatněna v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 občanského zákoníku. Ústavní soud v