II.ÚS 2066/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2066/25 ze dne 18. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele T. Č., zastoupeného Mgr. Ing. Ondřejem Blahou, advokátem, sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2025 č. j. 1 To 1/2025-147 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. února 2025 č. j. Nt 213/2024-117, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 1. 2023 sp. zn. 41 T 12/2021 ve znění rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále je "vrchní soud") ze dne 27. 2. 2024 sp. zn. 12 To 33/2023 byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustil tím, že s úmyslem se obohatit přesvědčil poškozeného J. C. (dále jen "poškozený"), že je schopen mu zprostředkovat úvěrový produkt ve výši 700 000 000 Kč, a to s tvrzením, že tento úvěrový produkt bude bankou poskytnut pouze v případě předchozího uhrazení částky 5 000 000 Kč, což nebyla pravda. Po jejím složení poškozeným většinu z ní použil k osobním účelům, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 5 000 000 Kč. Následně sdělil poškozenému, že pro poskytnutí úvěru je třeba složit další zálohu ve výši 7 500 000 Kč, s čímž poškozený z počátku souhlasil, tuto částku však již stěžovateli pro své podezření nepředal. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, mu byla současně uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 5 000 000 Kč a podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Dovolání stěžovatele proti shora uvedenému rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 8. 2024 č. j. 4 Tdo 659/2024-1092 odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proti zmíněnému usnesení Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2025 sp. zn. III. ÚS 153/25 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). 4. Dne 26. 11. 2024 podal stěžovatel návrh na povolení obnovy řízení s poukazem na to, že bylo zahájeno trestní stíhání M. V. pro totožný skutek. Stěžovatel zdůraznil, že ve své výpovědi v trestním řízení proti M. V. poškozený označil M. V. za iniciátora a de facto pachatele podvodného jednání, a naopak jeho roli popsal toliko jako okrajovou. Podle jeho přesvědčení jde o zásadní změnu výpovědi poškozeného, která vylučuje jeho trestní odpovědnost. Rovněž napadl nesprávnost výroku o náhradě škody. 5. Městský soud v záhlaví označeným usnesením podle § 278 odst. 1 trestního řádu povolil obnovu řízení ve prospěch stěžovatele toliko ve výroku o náhradě škody. Podle § 284 odst. 3 trestního řádu výrok o náhradě škody zrušil a podle § 229 odst. 1 trestního řádu odkázal poškozeného s celým jeho uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 6. Stížnost stěžovatele proti části usnesení městského soudu, ve které nebyla povolena obnova řízení ve vztahu k rozhodnutí o jeho vině, vrchní soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. II. Argumentace stěžovatele 7. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně namítá, že v původním trestním řízení byla opomíjena osoba M. V., a to navzdory tomu, že v rámci své obhajoby upozorňoval na to, že M. V. byl iniciátorem a jediným pachatelem daného podvodného jednání vůči poškozenému. Znovu zdůrazňuje, že v jiné trestní věci (tj. v řízení vedeném příslušným policejním orgánem proti M. V. pod č. j. KRPA-230635-35/TČ-2023-000072) poškozený J. C. označil M. V. za iniciátora a de facto pachatele podvodného jednání, a naopak jeho roli popsal toliko jako okrajovou. K tomu doslovně cituje některé pasáže protokolu o výslechu poškozeného ve zmíněné věci i části výpovědi učiněné u veřejného zasedání městského soudu v nyní posuzované věci a uvádí, že poškozený při své výpovědi několikrát zdůraznil, že ohledně provize i detailů smluvní dokumentace jednal výlučně s M. V. Ani jednou nezmínil jeho jméno v souvislosti s tím, že by poškozeného žádal o zaplacení jakékoli částky či že by poškozenému tvrdil, že je v jeho možnostech a schopnostech zajistit úvěrové financování. Poškozený tak podle mínění stěžovatele změnil svou dřívější výpověď zásadním způsobem tak, že za faktického pachatele daného trestného činu označil M. V. Podle stěžovatele jde o existenci nové skutečnosti (důkazu), k čemuž odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu. Nesouhlasí se závěrem rozhodujících soudů, že nová výpověď poškozeného nemá potenciál odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Je přesvědčen, že soudy neprovedly hodnocení způsobilosti důkazu v podobě změněné výpovědi poškozeného zvrátit původní rozhodnutí a omezily se pouze na nekonkrétní spekulace o slábnutí lidské paměti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. 10. Podle § 278 odst. 1 trestního řádu se obnova řízení povolí, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru k povaze a závažnosti trestného činu nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Ustáleně je uvedené ustanovení interpretováno tak, že pro obnovu řízení musí být zároveň splněny dvě podmínky. Tou první je zjištění nových (dříve neznámých) skutečností nebo důkazů a druhou podmínkou je potenciál těchto zjištěných skutečností nebo důkazů podstatně ovlivnit původní rozhodnutí. 11. Z odůvodnění napadených rozhodnutí se podává, že městský soud i vrchní soud přisvědčily stěžovateli v tom, že poškozený při své výpovědi u veřejného zasedání v řízení o obnově (protokol o výslechu svědka opatřený v jiném trestním řízení je v předmětném řízení nepoužitelný a soudy z něj nemohly vycházet) nevypovídal ohledně rolí stěžovatele a M. V. zcela totožně jako ve svých dřívějších výpovědích. Zdůraznily, že při původní výpovědi učiněné u hlavního líčení dne 6. 12. 2022 poškozený jasně uvedl, že s požadavkem na vyplacení další zálohy přišel stěžovatel, některé detaily pak mohl domlouvat V., Č. uvedl, že potřebuje další zálohu, nebo že ten úvěr nedopadne. Oproti tomu u veřejného zasedání o návrhu na obnovu řízení konaného dne 14. 2. 2025 konstatoval, že o úvěrech jednal především s M. V. 12. Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že při původní výpovědi učiněné u hlavního líčení dne 6. 12. 2022 (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 905 a násl. spisu městského soudu) poškozený konstatoval, že za ním přišli stěžovatel a M. V., že si již nevybavuje, jestli to byl jeden nebo druhý, s požadavkem na vyplacení další zálohy. K dotazu soudu, který z těch dvou za ním přišel, sdělil, že si již nepamatuje, ale že pánové to věděli určitě oba a že s daným požadavkem přišel určitě stěžovatel, některé detaily pak mohl domlou