II.ÚS 2083/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2083/24 ze dne 29. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. Š., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Homolkou, advokátem, sídlem Palackého 5001/1, Jihlava, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. března 2024 č. j. 9 To 54/2024-31 a usnesení Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 22. ledna 2024 č. j. 1 Nt 303/2024-16, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Brně a Okresního státního zastupitelství ve Žďáru nad Sázavou, jako vedlejších účastníků řízení takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro pokračující zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 116 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, k § 216 odst. 2 alinea první a alinea druhá, odst. 4 písm. d) trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Trestní řízení se nachází ve stadiu přípravného řízení, stěžovatel si jako svého obhájce zvolil Mgr. Jaroslava Homolku. Dne 16. 1. 2024 postoupil příslušný státní zástupce Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou (dále jen "okresní soud") žádost stěžovatele o přiznání nároku na bezplatnou obhajobu či obhajobu za sníženou odměnu. 3. Okresní soud v záhlaví specifikovaným usnesením rozhodl, že podle § 33 odst. 2, odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovateli nárok na bezplatnou obhajobu nebo obhajobu za sníženou odměnu nepřiznává. V odůvodnění rozhodnutí mimo jiné konstatoval, že stěžovatel od roku 2007 pracuje jako osoba samostatně výdělečně činná v oboru stavebnictví, je ekonomicky aktivní a v letech 2021 a 2022 dosahoval příjmů z podnikání ve výši cca 1 000 000 Kč. Výdaje si uplatnil paušálem ve výši 80 % příjmů, což však nijak nedoložil. Okresní soud poukázal na to, že sám stěžovatel ve své výpovědi v přípravném řízení uvedl příjem ve výši 30 000 Kč měsíčně. Zdůraznil, že proti stěžovateli je vedeno více exekucí, že žije u rodičů a má dvě vyživovací povinnosti v celkové výši 3 500 Kč měsíčně pro nezletilé dcery ve věku 16 a 14 let. Okresní soud dospěl na základě zjištěných skutečností k přesvědčení, že stěžovatel disponuje přiměřeným měsíčním příjmem z podnikání, tudíž je dán předpoklad, že bude moci náklady právního zastoupení uhradit, byť ne najednou, přičemž není vyloučena možnost povolení splátek. 4. Stížnost stěžovatele proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud) napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti po rekapitulaci dosavadního průběhu trestního řízení opětovně (totožně jako ve stížnosti proti usnesení okresního soudu) namítá, že mu zákon nestanovuje povinnost vést účetnictví, proto neměl žádnou jinou možnost, jak své příjmy prokázat, než předloženými daňovými přiznáními. Mínění soudu, že ve skutečnosti má příjmy vyšší, označuje za spekulaci. Poukazuje na to, že uváděl-li při svém výslechu, že jeho čistý měsíční příjem činí 30 000 Kč, bylo to způsobeno tím, že neměl ani hrubou představu o svém čistém měsíčním výdělku, navíc výslech pro něj představoval značnou psychickou zátěž a otázkám nevěnoval přílišnou pozornost. Odkazuje na četnou judikaturu Ústavního soudu týkající se práva na obhajobu s tím, že soud nemá při posuzování nároku na bezplatnou obhajobu zkoumat budoucí nejisté příjmy, ale má vycházet ze současné finanční situace obviněného. Tvrdí, že se příslušné soudy nezabývaly tím, že ke stížnosti proti usnesení okresního soudu doložil čestné prohlášení ze dne 1. 2. 2024, ze kterého plyne, že jeho průměrný čistý měsíční příjem činí 16 500 Kč a že se s matkou jeho nezletilých dcer dohodl na zvýšení jím placeného výživného na celkovou částku 5 500 Kč. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 8. Právo na bezplatnou právní pomoc představuje jeden z požadavků řádného trestního řízení, přičemž je zaručováno čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy. Podle čl. 40 odst. 3 Listiny zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Příslušným zákonným ustanovením je § 33 odst. 2 trestního řádu, podle kterého musí pro přiznání nároku na bezplatnou obhajobu obviněný osvědčit, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, případně tato skutečnost může vyplynout ze shromážděných důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1900/12). Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod podmiňuje přiznání nároku na bezplatnou obhajobu jednak tím, že dotčené osoby postrádají dostatek prostředků k úhradě právní pomoci, a dále tím, že zájmy spravedlnosti vyžadují, aby taková pomoc byla poskytnuta [srov. např. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 25. 4. 1983 ve věci Pakelli v. Spolková republika Německo, stížnost č. 8398/78, a ze dne 14. 1. 2010 ve věci Tsonev v. Bulharsko (č. 2), stížnost č. 2376/03, odst. 38]. 9. Výklad podmínek, za nichž vzniká obviněnému nárok na bezplatnou obhajobu, je z povahy věci založen na relativně širokém uvážení, a proto o neústavní interpretaci jde teprve tehdy, lze-li mít za to, že představuje extrémní rozpor s principy spravedlnosti, vybočuje ze všeobecně (právně) konsensuálních významů nebo je zatížena zjevným logickým rozporem, případně k učiněným závěrům postrádá srozumitelná kritéria. Nepostačí, že význam hledisek, jež soud pokládal za výkladově určující, může být hodnocen též odlišně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2018 sp. zn. III. ÚS 3495/2018). 10. Rozhodovací praxe Ústavního soudu týkající se problematiky přiznání či nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 214/2017 a ze dne 1. 2. 2018 sp. zn. I. ÚS 3590/17) a ani ve věci stěžovatele Ústavní soud neshledal důvod, jenž by případný odklon od takového přístupu opodstatnil, neboť rozhodnutí obecných soudů považuje za ústavně konformní a neshledal žádný důvod pro svůj zásah v podobě zrušení napadených rozhodnutí. 11. V nyní posuzované věci obecné soudy shledaly, že stěžovatel je plně pracovně způsobilým mužem v produktivním věku, bez jakýchkoliv zdravotních omezení, který od roku 2007 pracuje jako osoba samostatně výdělečně činná v oboru stavebnictví (zedník), žije u rodičů, je proti němu vedeno více exekucí a hradí výživné na své dvě nezletilé dcery ve v