II.ÚS 2089/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2089/23 ze dne 26. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele V. K., t. č. ve Věznici Horní Slavkov, zastoupeného JUDr. Vladislavem Vnenkem, Ph.D., advokátem, sídlem Mezibranská 1579/4, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. června 2023 č. j. 8 To 145/2023-264 spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a návrhem na přednostní projednání ústavní stížnosti, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Plzni, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") s tím, že jím došlo k porušení stěžovatelových ústavních práv vyplývajících z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí vyplývá, že Okresní soud v Sokolově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 18. 5. 2023 č. j. 36 PP 117/2022-237 zamítl stěžovatelovu žádost o podmíněné propuštění. Usnesením ze dne 20. 4. 2023 č. j. 36 PP 117/2022-157 okresní soud opravil protokol o veřejném zasedání, konaném 3. 11. 2022. 3. Krajský soud napadeným usnesením ze dne 27. 6. 2023 č. j. 8 To 145/2023-264 zrušil obě uvedená usnesení okresního soudu (výrok I.) a zároveň nařídil, aby okresní soud danou věc projednal a rozhodl v jiném senátu (výrok II.). Krajský soud shledal, že okresní soud se ani poněkolikáté nedokázal vyvarovat závažných chyb. Především se okresní soud neřídil pokyny, jimiž ho krajský soud zavázal v předchozím zrušujícím rozhodnutí. Tyto pokyny se týkaly jak doplnění dokazování, tak především povinnosti zhodnotit provedené důkazy. Okresní soud se měl zabývat motivem stěžovatelovy trestné činnosti a osobními poměry stěžovatele, což však opět neučinil. Stejně tak se nezabýval plánem a možnostmi stěžovatele řešit své dluhy. Rovněž nereagoval na argumentaci, kterou ve svém návrhu uvedl stěžovatel. Nezabýval se ani rozpory v jednotlivých stěžovatelových tvrzeních. Některé ze závěrů okresního soudu (např. o závislosti stěžovatele na návykových látkách) nejsou důkazně podložené. Rovněž podle krajského soudu existují relevantní rozpory mezi obsahem ústního vyhlášení rozhodnutí okresního soudu a jeho písemným vyhotovením. Důkazy provedené během veřejného zasedání konaného dne 20. 4. 2023 jsou pak podle krajského soudu nepoužitelné, neboť soud nesplnil svou povinnost ověřit, zda se veřejné zasedání může konat, jelikož u stěžovatelova obhájce nebyla dodržena zákonná lhůta na přípravu k tomuto jednání. Okresní soud se však obhájce nedotázal, zda lze veřejné zasedání konat. Dalším nezákonným postupem bylo, že předsedkyně senátu nepředložila stěžovatelovu žádost krajskému soudu, ač to zákon vyžaduje. Rovněž existují podstatné rozdíly mezi obsahem protokolu z veřejného zasedání a videozáznamem veřejného zasedání. Okresní soud také stěžovatele nesprávně poučil o právu podat opravný prostředek. Opravné usnesení, kterým se okresní soud pokusil zhojit vady svého předchozího postupu, je podle krajského soudu rovněž nedostatečné a nenaplňuje pokyny, které krajský soud v předchozím usnesení okresnímu soudu uložil. Ani poslední veřejná zasedání nebyla zaprotokolována správně, jak krajský soud ověřil z jejich videozáznamu. 4. Všechny uvedené skutečnosti jsou podle krajského soudu nejen důvodem pro zrušení obou usnesení okresního soudu, nýbrž rovněž důvodem pro to, aby se věcí dále zabýval jiný senát okresního soudu. Okresní soud v dané věci nesplnil pokyny krajského soudu a dokonce nově zopakoval chyby, které mu byly již předtím vytčeny. Přestože stěžovatel požádal o podmíněné propuštění již v říjnu 2022, stále nebylo ve věci rozhodnuto. Konec výkonu trestu připadá na 14. 10. 2023. Dosavadní postup okresního soudu tak nevzbuzuje důvěru, že by v aktuálním složení senátu dokázal řádně provést proces dokazování a náležitě rozhodnout, a to navíc co nejrychleji. Je tedy třeba dát přednost právu stěžovatele na rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě před právem, aby byla věc rozhodnuta soudcem, jemuž byla původně přidělena. II. Argumentace stěžovatele 5. Stěžovatel namítá, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro změnu rozhodujícího senátu. Krajský soud vytknul okresnímu soudu řadu pochybení, která ale spíše představují profesní pochybení konkrétního soudce a která mají být podle nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2020, sp. zn. I. ÚS 629/20, řešena v kárném řízení, a nikoliv "odebráním" věci. Nadužívání institutu změny rozhodujícího soudce odporuje podle judikatury Ústavního soudu rovněž dalším procesním zásadám (např. rychlosti a hospodárnosti řízení). Krajský soud nedal podle stěžovatele okresnímu soudu možnost nápravy způsobených pochybení. Pro doplnění stěžovatel uvádí, že u nově přidělené soudkyně se nyní rozhoduje o jejím vyloučení pro podjatost (přátelský vztah k obhájci), což celé řízení dále jen protahuje. 6. Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a přednostní projednání odůvodnil stěžovatel tím, že k podobnému postupu již Ústavní soud přikročil ve věci, v níž byl vydán výše uvedený nález. Stěžovatel se navíc stále nachází ve výkonu trestu odnětí svobody. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 8. Ačkoliv celý text ústavní stížnosti (včetně tzv. hlavičky a nadpisů) směřuje výslovně proti výroku II. usnesení krajského soudu, závěrečným návrhem se stěžovatel domáhá zrušení celého usnesení. Z důvodu procesní opatrnosti tedy Ústavní soud přistoupil k odmítnutí části ústavní stížnosti, směřující proti výroku I. napadeného usnesení, pro nepříslušnost, aniž by stěžovatele vyzýval k odstranění nejasnosti jeho podání. Výrokem I. napadeného usnesení krajský soud zrušil obě výše uvedená usnesení okresního soudu a věc mu vrátil k novému rozhodnutí. Je tedy zřejmé, že řízení doposud neskončilo a podmínka pravomocného skončení věci a subsidiarity řízení před Ústavním soudem není u výroku I. napadeného usnesení splněna. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Těžištěm stěžovatelovy argumentace je námitka, podle níž krajský soud rozhodl o změně rozhodujícího senátu v rozporu se závěry judikatury Ústavního soudu. Této námitce však Ústavní soud nemohl přisvědčit. Závěry žádného z nálezů Ústavního soudu, které stěžovatel uvedl na podporu své argumentace [jde o nález ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14 (N 202/79 SbNU 281), nález ze dne 5. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 4091/18 (N 22/92 SbNU 218), nález ze dne 4. 8. 2020 sp. zn. I. ÚS 629/20 (N 158/101 SbNU 105) a nález ze dne 8. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 2718/21; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/], nejsou v dané věci aplikovatelné. Aniž by Ústavní soud považoval za nutné obsáhle rekapitulovat skutkové a právní okolnosti, které byly v daných věcech rozhodující, pro dostatečné odlišení od stěžovatelova případu postačuje zdůraznit, že všechny uvedené nálezy byly vydány v situaci, kdy nadřízený soud udílel (v neprospěch tehdejších stěžovatelů) podřízenému soudu pokyny v rozporu s právními předpisy (především jak hodnotit provedené důkazy), čímž si na něm nepřípustně vynucoval konkrétní výsledek řízení. Výjimkou je pouze nález sp. zn. I. ÚS 629/20, který se zabýval institutem vyloučení soudce, který ve stěžovatelově věci nebyl vůbec aplikován. Jakkoliv by jeho obecné závěry (o přehnaném nadužívání institutu vyloučení soudce pro drobná procesní pochybení) bylo možné analogicky vztáhnout i na situaci rozhodnutí o výměně rozhodujícího senátu, ve stěžovatelově věci nedošlo ke srovnatelné skutkové situaci. 11. V uvedené rozhodovací činnosti Ústavní soud popsal obecné podmínky, za nichž může nadřízený soud rozhodnout o výměně senátu rozhodujícího podřízeného soudu. Takové rozhodnutí je nutno chápat jako postup nestandardní a výjimečný,