II.ÚS 2091/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2091/22 ze dne 11. 10. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky T. M., právně zastoupené JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou se sídlem Nuselská 499/132, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2022, č. j. 4 VSPH 641/2022-B-399, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. února 2022, č. j. MSPH 94 INS 19106/2016-B-391, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Ústavní stížností se stěžovatelka podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí, a to z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, práva na rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatelka je dlužnicí v insolvenčním řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. MSPH 94 INS 19106/2016. Usnesením ze dne 10. 5. 2018 ve spojení s usnesením ze dne 16. 5. 2018 rozhodl Městský soud v Praze o úpadku dlužnice a prohlášení konkursu na její majetek. Nyní podanou ústavní stížností se stěžovatelka brání proti procesním rozhodnutím, kterými byl zamítnut její návrh na ustanovení zástupce z řad advokátů. Z obsahu napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti týkající se právního zastoupení stěžovatelky v insolvenčním řízení, které jsou podstatné pro posouzení ústavní stížnosti. 3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. 5. 2017 ustanovil stěžovatelce opatrovnici, JUDr. Bohumilu Holubovou, advokátku. Při jednání o insolvenčním návrhu konaném dne 10. 9. 2018 u Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího stěžovatelka udělila plnou moc Mgr. Karlu Jandusovi, LL.M., advokátovi, pro účely svého zastupování v insolvenčním řízení. Z toho důvodu Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 10. 2018 zprostil opatrovnici funkce a v odůvodnění usnesení mimo jiné uvedl, že sama opatrovnice požádala o zproštění funkce, a zároveň sama stěžovatelka navrhla, aby byla opatrovnice z funkce odvolána. Podáním ze dne 8. 11. 2018 stěžovatelka požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů, což odůvodnila tím, že zamýšlí podat žalobu pro zmatečnost proti rozhodnutí insolvenčního soudu o úpadku. Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 2. 2020 ve spojení s potvrzujícím usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 4. 2020 zamítl žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů s tím, že ji v řízení již zastupuje advokát Mgr. Karel Jandus, LL.M. Při jednání konaném dne 23. 7. 2020 stěžovatelka opětovně požádala o ustanovení právního zástupce či opatrovníka. Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 8. 2020 rozhodl, že se stěžovatelce neustanovuje právní zástupce k dalšímu postupu v řízení. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 28. 5. 2021 odmítl odvolání proti tomuto rozhodnutí. Podáním ze dne 10. 5. 2021 stěžovatelka v rámci padaného dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2021 sdělila, že ji advokát Mgr. Karel Jandus, LL.M. nezastupuje, a proto žádá o ustanovení nového právního zástupce. Oznámením ze dne 19. 11. 2021 advokát Mgr. Petr Škadra sdělil, že na základě rozhodnutí České advokátní komory ze dne 8. 11. 2021, č. j. 02.03-000169/21-015, byl určen zástupcem advokáta Mgr. Karla Janduse v insolvenčním řízení stěžovatelky. 4. Podáním ze dne 4. 12. 2021 stěžovatelka opět požádala městský soud o ustanovení zástupce z řad advokátů s tím, že nedisponuje finančními prostředky pro úhradu nákladů a odměny za zastupování, jelikož je invalidní, pročež je závislá na péči jiné osoby a není schopna vykonávat svá práva a plnit uložené povinnosti. Oznámením ze dne 20. 12. 2021 advokát Mgr. Petr Škadra sdělil, že ukončil zastupování stěžovatelky. Ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 22. 2. 2022, č. j. MSPH 94 INS 19106/2016-B-391, zamítl městský soud žádost stěžovatelky o ustanovení zástupce z řad advokátů. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žádost není důvodná, neboť insolvenční řízení se již nachází v konečné fázi. Probíhají již jen dva incidenční spory, kterých se však stěžovatelka neúčastní. Dále uvedl, že se stěžovatelka dostavuje k jednáním, je schopna zastupovat se na jednáních sama a běžně při nich komunikuje a reaguje, projednávaným záležitostem rozumí a s pomocí manžela činí písemné úkony k prosazování svých práv v řízení. 5. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 25. dubna 2022, č. j. 4 VSPH 641/2022-B-399, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Nad rámec odůvodnění městského soudu uvedl, že z insolvenčního rejstříku zjistil, že stěžovatelka v průběhu celého insolvenčního řízení aktivně vystupuje a činí četná podání (též odvolání), jež nevykazují znaky toho, že by nedisponovala rozumem průměrného člověka ve smyslu § 4 občanského zákoníku, měla (jakkoliv) omezené ovládací či rozpoznávací schopnosti nebo nemohla vnímat předkládané listiny v jejich kontextu a adekvátně na ně reagovat. Naopak shledal, že stěžovatelka reaguje na aktuální situaci v řízení pohotově, uplatňuje svá práva a brání své zájmy, přičemž se v rámci jednání, na něž se pravidelně dostavuje, vyjadřuje k aktuálně projednávaným věcem a činí četné návrhy. Vrchní soud dospěl k závěru, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro ustanovení zástupce stěžovatelce, jelikož to nevyžaduje ochrana jejích zájmů. Připomněl judikaturu vrchního soudu, podle které nevyžaduje-li již samotná povaha insolvenčního řízení (navíc ve fázi před jeho skončením), aby byl dlužníku soudem ustanoven zástupce, není třeba se zabývat zkoumáním splnění ostatních předpokladů. 6. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 7. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost, jakož i obsah napadených rozhodnutí a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). 10. Jádrem ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva tím, že zamítly její žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů. K námitkám stěžovatelky směřujícím proti insolvenčnímu řízení jako takovému nelze přihlédnout, neboť stěžovatelka ústavní stížností napadá procesní usnesení o zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce, nikoliv rozhodnutí týkající se věci samé, jako např. usnesení o úpadku. 11. Ústavní soud ve své judikatuře týkající se rozhodování o osvobození od placení soudních poplatků a ustanovování zástupců z řad advokátů opakovaně vyjádřil závěr [srov. např. usnesení ze dne 16. 1. 2018, sp. zn. II. ÚS 3922/17 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou publikována na http://nalus.usoud.cz)], že samotné rozhodování o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod, přestože se jejich výsledek může dotknout některého z účastníků řízení. Rozhodnutí o splnění zákonem stanovených podmínek pro osvobození od soudních poplatků či ustanovení zástupce spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů. Z tohoto důvodu zpravidla nemohou být předmětem ústavní ochrany. Příp