II.ÚS 2092/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2092/25 ze dne 27. 8. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky MUDr. Anny Trnkové, zastoupené Mgr. Matyášem Semrádem, advokátem, sídlem Hodov 459, Úvaly, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2025 č. j. 23 Cdo 3022/2024-350, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. ledna 2024 č. j. 30 Co 303/2021-259, ve znění opravného usnesení ze dne 14. března 2024 č. j. 30 Co 303/2021-275, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. dubna 2021 č. j. 8 C 187/2018-104, spojené s návrhem na zrušení § 10 odst. 3 a § 36 odst. 3 písm. i) zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Pražské vodovody a kanalizace, a. s., sídlem Ke Kablu 971/1, Praha 10 - Hostivař, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, jakož i čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud zrušil § 10 odst. 3 a § 36 odst. 3 písm. i) zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 274/2001 Sb."). 3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka jako žalobkyně se v předmětném řízení podanou žalobou domáhala jednak určení, že vedlejší účastnice jako žalovaná (provozovatel vodovodu ve smyslu § 2 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb.), není oprávněna podmiňovat dodávku vody na v žalobě označená odběrová místa ve vlastnictví stěžovatelky (odběratele podle § 2 odst. 6 zákona č. 274/2001 Sb.) uzavřením smlouvy ve znění a s obsahem navrženými vedlejší účastnicí dopisem ze dne 4. 2. 2020 zaslaným stěžovatelce, jednak uložení povinnosti vedlejší účastnici zdržet se přerušení dodávek vody stěžovatelce realizovaných z vodovodu pro veřejnou potřebu z důvodu absence písemných smluv o dodávce vody a odvádění odpadních vod pro shodná odběrná místa, a to do doby, než soud na návrh vedlejší účastnice určí v pravomocném výroku rozsudku, že vedlejší účastnice má přerušit dodávku vody pro stěžovatelku z důvodu absence písemných smluv o dodávce vody a odvádění odpadních vod. Svoje nároky stěžovatelka odůvodňovala tvrzením, že vedlejší účastnicí navržené znění smlouvy o dodávce vody je pro ni nepřijatelné, neboť je diskriminační vůči stěžovatelce i vůči třetím osobám (potenciálním nájemcům stěžovatelkou vlastněných nemovitostí). 4. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem žalobu o požadovaném určení a o uložení výše uvedené povinnosti zamítl (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). 5. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem potvrdil zamítavý výrok I. rozsudku obvodního soudu v obou stěžovatelkou uplatněných nárocích (výrok I.), rozsudek obvodního soudu změnil ve výroku II. jen co do výše náhrady nákladů řízení, jinak jej i v tomto výroku potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). 6. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka v rozsahu výroku I. dovoláním. V záhlaví uvedeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). II. Argumentace stěžovatelky 7. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že podstatou sporu před obecnými soudy byla otázka, zda si vedlejší účastnice smí vynucovat v rámci smluvních podmínek pro odběr vody nepřiměřené povinnosti, které zákon neukládá. Vedlejší účastnice v čl. VIII. odst. 3 smlouvy o dodávkách vody a odvádění odpadních vod vnucuje odběratelům následující smluvní povinnost: "Odběratel je dále povinen řídit se při vypouštění odpadních vod platným Kanalizačním řádem a dodržovat závazné hodnoty limitů ukazatelů znečištění odpadní vody v tomto Kanalizačním řádu uvedené."; v čl. IX. odst. 3 předmětné smlouvy pak uvádí: "Odběratel se zavazuje zaplatit Provozovateli smluvní pokutu ve výši 5 000 Kč za každý zjištěný případ neoprávněného odběru vody nebo neoprávněného vypouštění odpadních vod." Za neoprávněné vypouštění odpadních vod se přitom považuje vypouštění odpadních vod v rozporu s platným Kanalizačním řádem, přičemž jeho obsah nemůže odběratel ovlivnit. 8. Stěžovatelka namítá, že je protiústavní dlouhodobě aplikovaný požadavek vedlejší účastnice ukládat paušálně všem odběratelům povinnost platit smluvní pokutu nad rámec případné škody, ačkoliv již ze zákona je odběratelům stanovena objektivní odpovědnost takovou škodu nahradit. Stěžovatelka namítá zneužívání monopolního postavení vedlejší účastnicí a nepřiměřenost jí vnucované smluvní povinnosti. Pokud se odběratel nerozhodne podmínkám vedlejší účastnice podvolit, pak s ním vedlejší účastnice neuzavře smlouvu. Stěžovatelka dále uvádí, že neexistuje žádné pojištění, které by krylo rizika, která jsou předmětem vedlejší účastnicí vynucovaných povinností, a takto ukládané povinnosti ve svém rozsahu překračují nezbytné náležitosti odběratelské smlouvy podle zákona č. 274/2001 Sb. 9. V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjmenovává konkrétní výhrady k povinnostem ukládaným vedlejší účastnicí svým odběratelům jako smluvní povinnost, u kterých obecné soudy dovozují jejich adekvátnost. Konkrétně namítá, že smluvní podmínky vedlejšího účastníka kumulují nároky z objektivní odpovědnosti za škodu a nároky na smluvní pokutu, před doručením výzvy k placení, umožňují odmítnout řádnou platbu z důvodu neuvedení variabilního symbolu, ukládající odběrateli vody povinnost kontrolovat limity znečištění odváděných odpadních vod, znemožňují odběrateli efektivně zpochybnit odečet vodoměru, kontrolu plomby vodoměru a jeho výměnu, nebyl-li by sám úkonu přítomen, apod. 10. Stěžovatelka namítá, že smluvní podmínky vedlejší účastnice vedou ve svém důsledku k diskriminaci ve vztahu k Romům, exekuovaným, cizincům a osobám podnikajících s látkami škodlivými pro životní prostředí, přičemž obecné soudy tyto námitky řádně nevypořádaly. Stěžovatelka tvrdí, že výklad zastávaný obecnými soudy, kdy odběratelům vedlejší účastnice není poskytována ochrana před nevýhodnými podmínkami, vede v konečném důsledku k diskriminačnímu efektu na trhu s nájemními byty. Stěžovatelka uvádí, že má zájem na prosazení změny právní úpravy, brojí však i proti postupu vedlejší účastnice, která nad únosnou míru utvrzuje zákonné závazky ohledně kvality odpadních vod, jimiž jsou odběratelé zavázáni, a které stěžovatelka jako právně závazné promítá do smluvních závazků. 11. Ze zásad vedlejší účastnice potvrzených obecnými soudy podle stěžovatelky vyplývá, že vlastníci nemovitostí sice mají absolutně objektivně odpovídat za kvalitu vypouštěných odpadních vod, avšak institucionálně ani právně není vytvořen žádný základ, o který by se mohli opřít při hledání a usvědčení pachatelů závadného vypouštění odpadních vod. Pojišťovny v České republice nenabízejí žádný pojistný produkt, který by kryl náklady vlastníků nemovitostí na pátrání po pachatelích nadlimitního znečištění. 12. Stěžovatelka uvádí, že ani jeden z odkazů Nejvyššího soudu na judikaturu Soudního dvora Evropské unie (kterými se snažil doložit, že "prosazovaní a porušování zásady "znečišťovatel platí" je vyloučeno prostřednictvím zákonné regulace soukromoprávních vztahů") není relevantní a evropské právo nebylo aplikováno správně. Z tohoto důvodu je třeba konstatovat rozpor napadených rozhodnutí s právními předpisy Evropské unie. Podle stěžovatelky text Směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2024/3019 ze dne 27. 11. 2024 o čištění městských odpadních vod naznačuje, že zásada "znečišťovatel platí" se nemusí prosazovat pouze nástroji veřejného deliktního práva, ale může se prosazovat také prostřednictvím zákonné regulace obsahu soukromoprávních vztahů mezi jednotlivými aktéry zodpovědnými za kvalitu odpadních vod. Naopak lze dovodit, že nevhodná zákonná regulace obsahu soukromoprávních vztahů může tuto zásadu porušovat. Z výše popsaných důvodů stěžovatelka tvrdí, že požadavky vedlejší účastnice na obsah smluv, které vycházejí z § 10 odst. 3 a § 36 odst. 3 písm. i) zákona č. 274/2001 Sb., a samotné