II.ÚS 2099/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2099/23 ze dne 31. 5. 2024 Rozhodování o přiznání nemajetkové újmy oběti trestné činnosti v adhezním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy B. (jedná se o pseudonym), zastoupené Mgr. Věrou Novákovou, advokátkou, sídlem Vrchlického 802/46, Liberec, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. února 2023 č. j. 4 To 305/2022-301, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a J. D., zastoupené Mgr. Tomášem Krejčím, advokátem, sídlem Pařížská 21, Praha 1 - Josefov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: I. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2023 č. j. 4 To 305/2022-301 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Toto rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění: I. 1. Ústavnímu soudu byl dne 5. 8. 2023 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného ústavní stížností napadeného rozhodnutí, a to pro tvrzený rozpor s čl. 36 Listiny základních práv svobod. 2. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu. II. 3. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 21. 6. 2022 č. j. 4 T 156/2021-263 byla J. D. (vedlejší účastnice) uznána vinnou přečinem vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku, který spáchala tím, že v blíže určeném čase a místě v sídle společnosti X, po slovní rozepři se stěžovatelkou (poškozenou) tuto přiměla podepsat žádost o ukončení pracovního poměru dohodou v dané společnosti s tím, že když tak neučiní a nezachová o okolnostech svého odchodu mlčenlivost, tak odešle jejímu manželovi, jeho zaměstnavateli, jejím dětem a rodičům videozáznamy z kanceláře nadřízeného J. V., obsahující intimní chvilky poškozené s ním, s čímž poškozená nesouhlasila, takže vedlejší účastnice umocnila své jednání další pohrůžkou, že zveřejní předmětné videozáznamy ihned, čímž působila znovu na stěžovatelku takovým způsobem, kdy tato z obavy z rozpadu a ztráty rodiny a manželství danou žádost o ukončení pracovního poměru dohodou podepsala. Za uvedený přečin vydírání byla vedlejší účastnice odsouzena podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla vedlejší účastnice uznána povinnou nahradit stěžovatelce nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč, přičemž se zbývajícím nárokem na náhradu nemajetkové újmy (ztížení společenského uplatnění ve výši 363 034 Kč a náhrada škody za znalečné ve výši 8 553 Kč) byla stěžovatelka odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Stran částečně přiznaného nároku na náhradu způsobené nemajetkové újmy nalézací soud konstatoval, že stěžovatelka byla v důsledku jednání vedlejší účastnice vystavena duševním útrapám. Vyhrožování považoval soud za významný zásah do osobního a rodinného života stěžovatelky, který se dotýkal její dobré pověsti v rodině a blízkém sociálním okolí. 4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání stěžovatelka, vedlejší účastnice i příslušná státní zástupkyně. O odvolání rozhodl krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek nalézacího soudu zrušil ve výroku, jímž byla vedlejší účastnici podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost nahradit stěžovatelce nemajetkovou újmu v částce 100 000 Kč a podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla stěžovatelka s uplatněným nárokem na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Ve zbytku bylo odvolání státní zástupkyně i odvolání stěžovatelky zamítnuto. Odvolací soud na rozdíl od nalézacího soudu nepovažoval dokazování stran přiznané nemajetkové újmy za úplné, neboť z odůvodnění nebylo lze zjistit, proč stěžovatelce byla přiznána právě částka 100 000 Kč a nikoliv částka vyšší či nižší. Dokazování musí být podle krajského soudu podrobnější, konkrétnější a přesnější, aby bylo možné zjistit, do jaké míry, v jakém rozsahu a jakým způsobem byla stěžovatelka činem vedlejší účastnice na svých přirozených právech zasažena. 5. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že byla se svým nárokem na nahrazení způsobené nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Má za to, že tento institut nelze nadužívat, neboť by uplatnění nároku na náhradu újmy v trestním řízení pozbylo svého smyslu. Náprava způsobené újmy oběti trestné činnosti souvisí s veřejnoprávní povinností státu objasnit trestnou činnost zasahující ústavní práva, napravit jí způsobenou újmu na těchto právech a zajistit oběti přiměřenou ochranu před jejím opakováním. Trestním soudům bylo podle stěžovatelky rozhodování o adhezních nárocích na náhradu újmy svěřeno právě proto, aby poškozený principálně mohl dosáhnout plného uspokojení svých nároků již v trestním řízení a nemusel již podstupovat řízení civilní, v němž by byl opětovně konfrontován s nepříjemnými a traumatickými zážitky z doby, kdy se stal obětí trestného činu. Krajský soud odkázal stěžovatelku na občanskoprávní řízení, aniž by svůj výrok jakkoliv věcně odůvodnil. Stěžovatelka v řízení před soudem využila postavení zvlášť zranitelné oběti a požádala o možnost nesetkat se s vedlejší účastnicí. Před konáním hlavního líčení byla po celou dobu trestního řízení zastoupena zmocněnkyní na náklady státu. V občanskoprávním řízení by stěžovatelka této ochrany pozbyla a musela by opětovně v novém řízení sdílet citlivé skutečnosti ze svého soukromého života, podrobit se retraumatizaci a vracet se k nepříjemným událostem, ohledně kterých by byla raději, kdyby se jí nepřipomínaly. III. 6. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, a to především v bodech 19 až 23. 7. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření zpochybnila tvrzení stěžovatelky o vzniklé nemateriální újmě a poukázala na skutečnost, že tato vede i nadále normální život a nadále pracuje u stejného zaměstnavatele. Vedlejší účastnice má obdobně jako odvolací soud za to, že stěžovatelka nekonkretizovala, jak dospěla zrovna k částce 100 000 Kč, resp. proč není adekvátní částka vyšší či nižší. K možné traumatizaci stěžovatelky se setkání s vedlejší účastnicí v rámci občanskoprávního řízení tato uvedla, že spolu se setkaly v rámci civilního řízení, což mezi nimi nevedlo k žádnému konfliktu. Závěry odvolacího soudu tak považuje vedlejší účastnice za logické a nevzbuzující žádné pochybnosti o jejich správnosti. 8. Stěžovatelka ve své replice prohloubila svoji právní argumentaci. Odkázala na podstatu svých námitek, kterými je skutečnost, že podle odvolacího soudu je potřeba ve věci provést další dokazování. Přitom odvolací soud v napadeném rozhodnutí neuvedl, o jaké další důkazy by se mohlo jednat. Stejně tak nic takového nezmiňuje ani vedlejší účastnice ve svém vyjádření. Stěžovatelka má za to, že všechny dostupné a potřebné důkazy byly provedeny v trestním řízení, a to jak k prokázání viny vedlejší účastnice, tak k prokázání konkrétních dopadů do její osobnostní sféry. IV. 9. Ústavní soud úvodem konstatuje, že stěžovatelka vznáší své námitky pouze proti té části výroku odvolacího soudu, která se týká náhrady způsobené nemajetkové újmy. Ústavní soud se proto bude zabývat toliko otázkou, zda došlo k porušení základních práv stěžovatelky v adhezním řízení. 10. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22 mimo jiné konstatoval, že moderní stát ve své současné podobě demokratického právního státu má ústavní povinnost vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících ke kompenzaci škod způsobených trestnou činností. Využití těchto institutů přitom nelze brát jen jako "obyčejný" soukromý zájem jednotlivce, neboť souvisí i s veřejným zájmem a výsadou státu na zjištění trestné činnosti a potrestání jejich pachatelů. Stát je proto povinen takto porušená práva chránit a v maximální možné míře dopomoci náhradě škody na straně poškozeného [nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14 (N 38/76 SbNU 515), bod 15]. Možnosti odkázat poškozeného s jeho nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních tudíž nelze nadužívat, neboť pak by institut uplatnění nároku na náhradu újmy v trestním řízení pozbyl svého smyslu (viz usnesení ze dne 1. 12. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2177/11). Nespravedlivé rozhodnutí, a tím spíše "nerozhodnutí" o nárocích poškozených, pak umocňuje primární újmu způsobenou trestným činem. Náprava újmy obětí trestné činnosti podle judikatury Ústavního soudu souvisí s veřejnoprávní povinností státu objasnit trestnou činnost z