II.ÚS 2115/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2115/21 ze dne 17. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky X, zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem se sídlem Na strži 2102/61a, Krč, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2021 č. j. 11 Tvo 7/2021-35975 a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021 č. j. 6 To 28/2020-35912, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její ústavně garantované právo na ochranu vlastnictví a majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. 2. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019 sp. zn. 45 T 3/2016 (dále jen "rozsudek Městského soudu v Praze"), bylo v rámci trestního řízení rozhodnuto mj. tak, že se podle ustanovení § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku zabírá částka ve výši 180 000 000 Kč na účtu č. XXX, vedeném u LBBW Bank, majitele společnosti X, když soud dospěl k závěru, že se v daném případě mělo jednat o výnos z trestné činnosti, konkrétně výnos z tvrzeného úvěrového podvodu podle ustanovení § 211 odst. 6 písm. a) trestního zákoníku, jehož se měl dopustit člen představenstva stěžovatelky - R. L. - na poškozeném Metropolitním spořitelním družstvu. V rámci trestní věci obviněného P. J. a spol., vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 6 To 28/2020, požádala stěžovatelka jako zúčastněná osoba o vydání usnesení o zrušení zajištění finančních prostředků. 3. O tomto návrhu (i návrzích dalších zúčastněných osob) rozhodl předseda senátu Vrchního soudu v Praze napadeným usnesením ze dne 25. 2. 2021 sp. zn. 6 To 28/2020 tak, že jej zamítl jako nedůvodný. Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podala stěžovatelka stížnost, v níž namítla, že vrchní soud pochybil, když se ve svém rozhodnutí dostatečně podrobně a individuálně nevypořádal s její argumentací uplatněnou v jí učiněném podání a jeho rozhodnutí je tak nepřezkoumatelné. Ve svém rozhodnutí přitom dle stěžovatelky vrchní soud nepřípustně uzavřel, že vyhovění žádostem zúčastněných osob před rozhodnutím o podaných odvoláních v trestní věci je vyloučené, přičemž takto generalizující a zákonně nepodložený závěr popírá smysl existence institutu žádosti o zrušení zajištění. Stěžovatelka poukázala na to, že zajištění jejích peněžních prostředků trvá již téměř osm let, což stěžovatelka považuje s odkazem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva za dobu nepřiměřenou, přičemž i o samotné žádosti o zrušení zajištění rozhodl vrchní soud v rozporu se zásadou rychlosti trestního řízení až skoro po jednom roce od jejího podání. Stěžovatelka k tomuto dále namítá, že dle jejího názoru v dané věci neexistuje ani nezbytná vysoká míra pravděpodobnosti, že co do zajištěných peněžních prostředků ve výši 180.000.000 Kč jde o výnos z trestné činnosti. 4. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení ze dne 22. 4. 2021 č. j. 11 Tvo 7/2021-35975 uvedl, že dospěl-li Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 6 To 28/2020, k závěru, že v souladu s dosavadními zjištěními, jež byla učiněna v trestním řízení a shrnuta v dosud nepravomocném rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 45 T 3/2016, existuje i nadále důvodné podezření, že zajištěné peněžní prostředky pocházejí z trestné činnosti, jež v obecné rovině podle závěrů rozsudku Městského soudu v Praze spočívá zejména v podvodném odčerpávání peněžních prostředků ve výši 1.373.000.000 Kč ke škodě poškozeného Metropolitního spořitelního družstva, následné nezákonné legalizaci souvisejících majetkových dispozic zastírajících jejich skutečný účel, případně původ peněžních prostředků, a u členů představenstva Metropolitního spořitelního družstva v nesplnění funkčních povinností v úvěrovém procesu vedoucích ke vzniku extrémně vysoké škody na úkor poškozeného, nelze tomuto postupu vytknout žádného pochybení. 5. K námitce stěžovatelky i dalších zúčastněných osob ohledně nepřiměřenosti délky trvání institutu zajištění, Nejvyšší soud poukázal na konkrétní okolnosti dané trestní věci. Trestní řízení, v němž k předmětnému zajištění došlo, je totiž objektivně komplikováno zejména skutkovou složitostí dané věci, jejím značným rozsahem, včetně přítomnosti mezinárodního prvku, jakož i sofistikovaností dané trestné činnosti, do níž byl zapojen větší počet (fyzických i právnických) osob. Za těchto okolností, stejně jako za situace, kdy se trestní řízení po vynesení nepravomocného odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně v současné době nachází již ve fázi odvolací, nemůže ani Nejvyšší soud s ohledem na důvodné podezření, jež je založeno na relevantních poznatcích, považovat délku trvání zajištění v rozsahu sedmi až osmi let za a priori nepřiměřenou, neboť ačkoli tato délka nepochybně zvyšuje intenzitu zásahu do práv zúčastněných osob, nejedná se o délku natolik excesivní, že by byla fakticky jakkoli neodůvodnitelná. Právě výše uvedené okolnosti projednávaného případu jsou přitom tím faktorem, který jej odlišuje od stěžovatelkou odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1396/07, v němž Ústavní soud shledal nepřiměřenost délky trvání zajištění z toho důvodu, že trestní řízení zůstalo i po šesti letech toliko ve fázi přípravného řízení, přičemž k průtahům v dané věci došlo zčásti i činností veřejné obžaloby a celková doba řízení tak byla v dané době zcela nepředvídatelná. 6. Nejvyšší soud v napadeném usnesení poukázal i na aktuální mimořádnou situaci týkající se bezprecedentní celosvětové pandemie onemocnění SARS-CoV-2, jež se mimo jiné promítla právě i do délky odvolacího řízení, a to s ohledem na nutnost minimalizovat nebezpečí nekontrolovaného šíření onemocnění SARS-CoV-2, které mohlo vážně ohrozit život a zdraví vysokého množství osob představujících jednotlivé subjekty daného trestního řízení či osoby na tomto řízení zúčastněné. I tato skutečnost, kterážto bezprecedentním způsobem zkomplikovala rozhodovací činnost obecných soudů na celostátní úrovni, se totiž, ve spojení s rozsahem a složitostí daného případu, projevila v případné prodlevě, jež nastala při rozhodování vrchního soudu nejen o žádosti stěžovatelky na zrušení zajištění peněžních prostředků, ale zejména o podaných odvoláních. II. Argumentace stěžovatelky 7. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka rozsáhle argumentuje obdobně jako ve výše popsané stížnosti proti rozhodnutí vrchního soudu. Stěžovatelka považuje napadená usnesení Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu za flagrantně zasahující do jeho ústavně zaručených práv a svobod, a to zejména s ohledem na nepřiměřenost délky trvání zajištění peněžních prostředků na účtu stěžovatele, nedostatečné vyvrácení námitek stěžovatele ve vztahu k argumentům, kterými je údajná potřeba trvání zajištění podepírána a nepřiměřenou intenzitu zásahu zajištění peněžních prostředků na účtu do práv stěžovatelky vzhledem k výši zajištěných peněžních prostředků. Stěžovatelka zdůrazňuje, že zajištění peněžních prostředků trvá již více než osm let, což shledává nepřiměřeným. Rovněž rozporuje přílišnou délku řízení před vrchním soudem. 8. Stěžovatelka pak poukázala na rozhodnutí Ústavního soudu, podle nějž každé zajištění majetku je opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku, které musí splňovat i kritérium přiměřenosti a odvolala se na usnesení ze dne 30. 6. 2005 sp. zn. IV. ÚS 333/04 a ze dne 2. 1. 2007 sp. zn. IV. ÚS 703/06). Dále poukázala na to, že test proporcionality má nepochybně i svou časovou dimenzi - zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho (usnesení ze dne 24. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 723/02). Taktéž poukázala na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ohledně zajištění akcií společnosti KOTVA, a.s. 9. Stěžovatelka dále namítá, že odůvodnění napadených rozhodnutí lze považovat za odůvodnění velmi obecná, veskrze paušálně platící pro všechny zúčastněné osoby podávající předmětné žádosti či stížnosti, tedy nezaměřující se na ad hoc specifika či zvláštnosti v případě té které zúčastněné osoby. Dále pak cituje různá rozhodnutí Ústavního soudu k důležitosti odůvodnění soudních rozhodnutí. 10. Stěžovatelka tvrdí, že v obžalobě a rozsudku Městského soudu v Praze popsaný obchod, realizovaný mezi stěžovatelkou, za kterou jednal obviněný L., a Metropolitním spořitelním družstvem, se téměř ve všech ohledech lišil od další