II.ÚS 2129/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2129/21 ze dne 17. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky nezletilé S. S., zastoupené JUDr. Tomášem Nielsenem, advokátem se sídlem Kozí 916/5, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 7. 2021 č. j. 7 Ao 19/2021-19, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka se v ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí pro tvrzený zásah do svého základního práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že návrhem ze dne 24. 6. 2021 se stěžovatelka jako navrhovatelka po Nejvyšším správním soudu domáhala zrušení mimořádného opatření Ministerstva zdravotnictví (dále jen "odpůrce") ze dne 7. 6. 2021 č. j. MZDR 14600/2020-15/MIN/KAN ve znění mimořádného opatření odpůrce ze dne 21. 6. 2021 č. j. MZDR 14600/2020-16/MIN/KAN (dále souhrnně též "mimořádné opatření" nebo "opatření"), vydaného s poukazem na § 80 odst. 1 písm. g) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též "zákon o ochraně veřejného zdraví") a § 2 odst. 1 zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů (dále též "pandemický zákon"). Uvedeným mimořádným opatřením odpůrce stanovil postupem podle § 69 odst. 1 písm. i) a odst. 2 zákona o ochraně veřejného zdraví a podle § 2 odst. 2 písm. f) pandemického zákona podmínky k ochraně obyvatelstva a prevenci nebezpečí vzniku a rozšíření onemocnění COVID-19 způsobeného novým koronavirem SARS-CoV-2 týkající se provozu škol a školských zařízení s účinností ode dne 8. 6. 2021 od 00:00 hod. do odvolání. V čl. I bodu 8 uvedeného opatření mj. podmínil účast na školní výuce povinností podrobit se antigennímu testu na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2 , resp. povinností podrobit se tzv. antigennímu testování (dále též "testování"). K aktivní legitimaci stěžovatelka v návrhu uvedla, že je žákyní Základní školy X. Její osobní účast na výuce je přitom možná pouze tehdy, pokud splní podmínky uvedené v čl. I bodu 8 napadeného mimořádného opatření, tedy v jejím případě podstoupí antigenní test na stanovení přítomnosti antigenu viru SARS-CoV-2. Nezákonnost opatření pak navrhovatelka spatřovala zejména v tom, že nebylo prokázáno, že by skutečně vznikla epidemie, jak to předpokládá § 69 zákona o ochraně veřejného zdraví. Podle navrhovatelky odpůrce nepředložil jediný důkaz, kterým by existenci epidemie skutečně prokázal. Stěžovatelka před Nejvyšším správním soudem poukázala i na nákladnost samotestování a dodala, že pozitivní výsledky testování ve školách jsou naprosto zanedbatelné a jsou v nepoměru k nákladům, které na jejich zjištění byly vynaloženy. 3. Nejvyšší správní soud ve svém napadeném rozhodnutí uvedl, že se testováním žáků základních škol již zabýval, a to zejména rozsudkem ze dne 6. 5. 2021 č. j. 5 Ao 1/2021-95, ve kterém se obsáhle zabýval zákonností testování a nepřisvědčil ani jednomu z návrhových bodů, ve kterých navrhovatelka (rovněž žákyně základní školy) zejména poukazovala na: a) absenci pravomoci odpůrce k vydání mimořádného opatření ukládajícího povinnost testování, b) rozpor takového mimořádného opatření se zákonem, c) porušení práva na vzdělání. K návrhovému bodu a) soud zejména uvedl, že povinnosti uložené napadeným mimořádným opatřením vydaným podle zbytkového ustanovení § 69 odst. 1 písm. i) zákona o ochraně veřejného zdraví jsou srovnatelné s povinnostmi plynoucími z předchozích písm. a) až h) v odst. 1 § 69 téhož zákona. Nelze tedy konstatovat nedostatek pravomoci odpůrce k vydání napadeného mimořádného opatření, byť není namístě zastírat určité legislativní deficity dané právní úpravy. Opačný výklad by však byl podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu příliš formalistický a nerespektoval by základní zákonné nastavení pravomocí odpůrce jako orgánu ochrany veřejného zdraví, jejichž rozsah musí být vykládán uvážlivě. Nejvyšší správní soud se již ve své judikatuře obsáhle věnoval i argumenty směřujícími k neexistenci epidemie, a to v rozsudku ze dne 23. 6. 2021 č. j. 8 Ao 16/2021-124 nebo v usnesení ze dne 24. 6. 2021 č. j. 5 Ao 11/2021 - 38. Na v podstatě identickou argumentaci stěžovatelky reagoval už v usnesení, týkajícím se nezl. S. S., kterou zastupoval stejný zákonný zástupce a stejný advokát, a to v usnesení ze dne 31. 5. 20211, č. j. 5 Ao 8/2021 - 84. Na základě uvedených východisek Nejvyšší správní soud dovodil, že posuzovaný návrh je třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněný. Soud se totiž již otázkou existence epidemie i zákonnosti testování žáků a souvisejícími otázkami zabýval, a to zejména v rozsudku ze dne 6. 5. 2021 č. j. 5 Ao 1/2021-95, který navázal na dřívější prejudikaturu. Soud poukázal i na to, že závěry citovaného rozsudku byly aprobovány usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. III. ÚS 1430/21. Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí dále uvedl, že návrh byl koncipován poměrně obecně a navrhovatelka nespecifikovala, jak ji napadené opatření přímo zkracuje na jejích veřejných subjektivních právech, dále Nejvyšší správní soud zmínil i to, že navrhovatelka podala návrh k soudu ve čtvrtek dne 24. 6. 2021, tedy těsně před koncem školního roku. 4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítá, že podstatou jejího návrhu bylo tvrzení, že ministerstvo zdravotnictví dosud před soudem nikdy neprokázalo, že by na území ČR hrozilo nebezpečí vzniku epidemie nebo že by se zde epidemie vyskytovala, přičemž soudu předložila důkazy, kterými zpochybňovala informace zveřejňované v hromadných sdělovacích prostředcích i údaje vykazované státem, které měly existenci epidemie nasvědčovat. Stěžovatelka na základě takto předložených důkazů předpokládala, že soud se bude jejich obsahem zabývat a minimálně vyzve odpůrce, aby se k těmto důkazům vyjádřil, neboť jsou jimi zpochybňovány informace, které soud považuje za obecně známé skutečnosti. Namísto toho soud přistoupil k vypořádání námitek tak, že odkázal na dříve vydaná rozhodnutí, která vypořádání námitek stěžovatelky neobsahovala, přičemž prohlásil, že vzhledem k opakování vyvracených notoriet se od jejich akceptace nemá důvod odchylovat. Podle stěžovatelky soud ve svých předchozích rozhodnutích nikdo neprokázal, že epidemie existuje nebo že hrozí její vznik. Pokud soud tvrdí, že nějaká skutečnost je prokázána tím, že tuto skutečnost uvedl v jiném rozhodnutí, přestože ani v rozhodnutí, na které odkazuje, taková skutečnost nebyla prokázána, nelze tvrzení soudu považovat za prokázané v žádném z těchto rozhodnutí bez ohledu na to, kolikrát takové tvrzení soud zopakuje. Stěžovatelka se domnívá, že obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. že lze konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. 5. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 6. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předch