II.ÚS 2133/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2133/21 ze dne 7. 9. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Číhala, právně zastoupeného Mgr. Františkem Hynkem, advokátem se sídlem Tábor 2333/8, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2021 č. j. 21 Cdo 919/2021-110 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2020 č. j. 30 Co 155/2020-83, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Ústavnímu soudu byl doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Stěžovatel má za to, že tato rozhodnutí porušují jeho základní práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že řízení před obecnými soudy se týkalo stěžovatelovy žaloby o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou podal proti společnosti X (dále jen "žalovaná"). Stěžovatel byl propuštěn dle § 52 písm. f) zákoníku práce, tedy z důvodu, že nesplňoval požadavky pro řádný výkon práce z důvodu neuspokojivých pracovních výsledků. Žalovaná ve výpovědi konkrétně uvedla, že stěžovatel neplnil obchodní plán, resp. obchodní cíle, které byly definovány, měřeny a vyhodnocovány primárně v rámci objemu prodeje výnosových produktů (IPP výnosové - CORE) v kvartálních cílech MBO. 3. O žalobě rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 22. 1. 2020 č. j. 48 C 81/2019-63 tak, že ji zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Obvodní soud založil své rozhodnutí na řadě důkazů (rozličné listinné důkazy, svědecká výpověď apod.), na jejichž základě dospěl k závěru, že oproti stanoveným cílům plnění stěžovatele se jeho reálné výsledky pohybovaly na cca 1/2 až 1/3 vytyčených cílů, v prvním kvartálu roku 2018 byly dokonce na nule. Ačkoli po výzvě k nápravě ze strany žalované došlo k jistému zlepšení - které však pořád nedosahovalo vytyčených cílů dle pracovní smlouvy, natož regionálního průměru osoby zaměstnané na srovnatelné pozici -, šlo pouze o zlepšení krátkodobé. Obvodní soud proto dospěl k závěru, že výpovědní důvod podle § 52 písm. f) zákoníku práce byl naplněn, neboť stěžovatel dlouhodobě bez zavinění zaměstnavatele (žalované) dosahoval neuspokojivé pracovní výsledky, žalovaná stěžovatele 7 měsíců před podáním výpovědi stěžovatele písemně vyzvala k odstranění neuspokojivých pracovních výsledků a poskytla mu k tomu přiměřenou lhůtu, avšak ani navzdory tomu ze strany stěžovatele nedošlo k žádnému relevantnímu zlepšení. 4. Obvodní soud tak rozhodl v nepřítomnosti stěžovatele a jeho právního zástupce, neboť tito se k jednání bez řádné omluvy nedostavili (§ 101 odst. 3 občanského soudního řádu). Z důvodu neomluvené nepřítomnosti na jednání nebyl stěžovatel obvodním soudem ani poučen o povinnosti uvést všechny rozhodné skutečnosti a označit všechny důkazy předtím, než soud o věci rozhodne (§ 119a odst. 1 občanského soudního řádu), jelikož v odvolacím řízení lze nové, soudem prvního stupně neprojednané důkazy navrhovat pouze za taxativně vymezených podmínek (§ 205a občanského soudního řádu). 5. O odvolání stěžovatele rozhodl městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že napadený rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Stěžovatel v průběhu odvolacího řízení změnil svůj procesní návrh tak, že se začal domáhat zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci obvodnímu soudu k dalšímu řízení. V souvislosti s tím navrhl doplnění dokazování opakováním důkazu listinou Nové schéma MBO 3. Q 2018, vysvětlujícím e-mailem vedoucího pracovníka žalované, zprávou České národní banky, dalšími listinami, které jsou volně přístupné na internetových stránkách žalované a svým výslechem. Stěžovatel se fakticky domáhal toho, aby odvolací soud provedl zcela nové důkazy podle § 205a písm. e) občanského soudního řádu, tedy z odvolacího důvodu spočívajícího v tom, že prvostupňový soud stěžovatele řádně nepoučil dle § 119a odst. 1 občanského soudního řádu, byť tak učinit měl. Městský soud však provedení těchto nových důkazů nepřipustil, neboť je považoval za procesně nepřípustné novoty. Zaprvé k tomu uvedl, že dle ustálené judikatury má prvostupňový soud poučovací povinnost dle § 119a odst. 1 občanského soudního řádu pouze ve vztahu k přítomným účastníkům řízení, nikoli ve vztahu k těm účastníkům řízení, kteří se bez řádné omluvy k jednání nedostavili. Zbavil-li se stěžovatel svým dobrovolně vlastním jednáním možnosti být poučen podle § 119a odst. 1 občanského soudního řádu, neboť se bez řádné omluvy nedostavil k jednání prvostupňového soudu, pak se dle ustálené judikatury nemůže v odvolacím řízení domáhat provedení nových důkazů ve smyslu odvolacího důvodu vymezeného v § 205a písm. e) občanského soudního řádu. Provedení stěžovatelem nově navržených důkazů proto odvolací soud nepřipustil. Zadruhé městský soud konstatoval, že obvodní soud zjistil skutkový stav dostatečně, přičemž stěžovatelem nově navržené důkazy - i kdyby je odvolací soud provedl - by na učiněných skutkových zjištěních nemohly nic změnit. Městský soud proto napadený rozsudek obvodního soudu potvrdil jako věcně správný. Zatřetí dospěl k závěru, že stěžovatel se nově navrženými důkazy ve skutečnosti nesnaží ani zpochybnit věrohodnost těch důkazů, na nichž spočívá rozhodnutí obvodního soudu [§ 205a písm. c) občanského soudního řádu], nýbrž se domáhá toho, aby byl odvolacím soudem skutkový stav zjištěn zcela odlišně. 6. Nejvyšší soud rozhodl o dovolání stěžovatele ústavní stížností napadeným usnesením tak, že jej odmítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). V mimořádně stručném odůvodnění uzavřel, že městský soud postupoval správně, označil-li stěžovatelem nově navržené důkazy za nepřípustnou novotu a neprovedl je. Pro provedení těchto nově navržených důkazů totiž nebyly splněny podmínky dle § 205a občanského soudního řádu. 7. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Podle jeho názoru byla aplikace ustanovení o nepřípustnosti novot v odvolacím řízení projevem libovůle soudu, kterou byl sankcionován za neomluvenou neúčast na jednání před soudem prvního stupně. Tyto nově navržené důkazy jsou přitom dle mínění stěžovatele s to zpochybnit věrohodnost důkazů, na nichž spočívá rozhodnutí prvostupňového soudu. Obecné soudy mu však nedaly procesní prostor k tomu, aby uvedl všechna tvrzení a označil všechny důkazy, jež jsou s to zpochybnit věrohodnost jednoho z klíčových důkazů, konkrétně svědecké výpovědi vedoucího pracovníka žalované, a vyvrátit údajně nepravdivá tvrzení, která předmětný svědek uvedl. Nakonec stěžovatel namítá, že soudy nikdy nezkoumaly, zda jeho nepřítomnost na jednání před soudem prvního stupně nebyla dána z objektivních příčin. Nelze však přehlédnout, že ani v ústavní stížnosti stěžovatel netvrdí a nedokládá, že k jednání před soudem prvního stupně se nemohl dostavit z objektivních příčin, natož aby tyto "objektivní příčiny" jakkoliv specifikoval. 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). 9. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí však dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh dle ô 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 10. Úvodem je nutno připomenout, že Ústavní soud není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nemá-li posuzovaný případ ústavní přesah. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad a aplikace předpisů podústavního práva je věcí obecných soudů, nikoli Ústavního soudu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout pouze tehdy, došlo-li k porušení základních práv a svobod stěžovatele, ústavních principů nebo obecných zásad spravedlnosti. 11. O takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že stěžovatel uplatňoval v řízení před obecnými soudy obsahově identické námitky jako v ústavní stížnosti, přičemž na tyto námitky mu již bylo řádně a srozumitelně odpovězeno. V zájmu stručnosti proto Ústavní