II.ÚS 2138/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2138/23 ze dne 17. 7. 2024 Ústavní meze pro použití institutu prohlášení viny v trestním řízení   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. B. a stěžovatele P. M., zastoupených doc. JUDr. Eduardem Brunou, Ph.D., advokátem se sídlem Sokolovská 24/37, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 265/2023-5094 ze dne 12. 4. 2023, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 63/2021-4927 ze dne 6. 4. 2022 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 4/2020 ze dne 17. 5. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 265/2023-5094 ze dne 12. 4. 2023, usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 63/2021-4927 ze dne 6. 4. 2022 a rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 4/2020 ze dne 17. 5. 2021 byla porušena základní práva stěžovatelky A. B. na soudní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 265/2023-5094 ze dne 12. 4. 2023, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 63/2021-4927 ze dne 6. 4. 2022 a rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 10 T 4/2020 ze dne 17. 5. 2021 se proto v rozsahu týkajícím se stěžovatelky A. B. ruší. III. Návrh stěžovatele P. M. se zamítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. 2. Ústavní stížnost prvního stěžovatele byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 8. 2023. Ústavní stížnost druhé stěžovatelky byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 8 2023. Protože obě ústavní stížnosti směřovaly proti stejným rozhodnutím obecných soudů, jimiž bylo rozhodnuto v téže trestní věci, rozhodl Ústavní soud usnesením sp. zn. II. ÚS 2138/23, IV. ÚS 2150/23 ze dne 21. 2. 2024 o spojení ústavních stížností k řízení o ústavní stížnosti, která byla podaná dříve. 3. Pro posouzení této ústavní stížnosti se musel Ústavní soud zabývat existencí ústavních mezí užití institutu prohlášení viny v trestním řízení a posoudit, jakého poučení o následcích prohlášení viny se musí obviněnému dostat, aby o něj mohl soud opřít následné odsuzující rozhodnutí. II. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 4. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byli stěžovatelé uznáni vinnými zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) trestního zákoníku. Za tento trestný čin byla stěžovatelka odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let a stěžovatel k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. V hlavním líčení městský soud přijal usnesení, že podle § 206c odst. 4, odst. 6 trestního řádu se prohlášení viny stěžovatelky a stěžovatele přijímá a dokazování se v plném rozsahu neprovádí. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku byl stěžovatelce i stěžovateli uložen i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti po dobu pěti let. O povinnosti stěžovatelů k náhradě škody rozhodl městský soud podle § 229 odst. 1 trestního řádu. V odůvodnění městský soud uvedl, že stěžovatelům je třeba přičíst k tíži výši škody, ale zároveň přihlédl k tomu, že jde o osoby dosud soudně netrestané, žijící jinak řádným životem. Shledal, že zásadní je jejich postoj ke spáchaným trestným činům a k trestnímu stíhání. Uvedl, že se oba ke spáchanému trestnému činu doznali ve své výpovědi a dodal, že oba využili institutu prohlášení viny. Městský soud dále uvedl, že považoval uložení trestu v zákonem stanovené trestní sazbě za nepřiměřeně přísné, ale že uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody měl za nutné, a to zejména proto, že stěžovatelé způsobili trestným činem vysokou škodu. Aplikoval § 58 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku a uložil tak trest pod spodní hranicí trestní sazby. U stěžovatele uložil trest o rok vyšší než u stěžovatelky, s odkazem na dvojnásobnou výši škody, kterou stěžovatel svým jednáním způsobil. 5. Proti rozsudku městského soudu podali oba stěžovatelé i státní zástupce (v neprospěch obviněných pouze do výroku o trestech) odvolání. Vrchní soud v Praze dospěl s odkazem na § 246 odst. 1 písm. b) trestního řádu k závěru, že odvolání stěžovatelky a stěžovatele jsou v části, ve které se týkají výroku o vině, nepřípustná, když oba před městským soudem prohlásili k žalovanému jednání vinu. Uvedl, že postupem městského soudu nedošlo k podstatným vadám, které by měly vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaného rozsudku. Uvedl, že je nutné kategoricky odmítnout námitky stěžovatelů, že prohlášení viny činili pouze na radu svých tehdejších obhájců, případně proto, že jim byla předsedkyní senátu naznačena možnost, že jim v případě viny budou uloženy podmíněné tresty odnětí svobody. Ve zbytku vrchní soud napadeným usnesením podle § 256 trestního řádu odvolání stěžovatelů zamítl, když je shledal nedůvodnými, stejně jako odvolání státního zástupce. 6. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Nejvyšší soud odkázal na závěry vrchního soudu a konstatoval, že postupem městského soudu nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces, tudíž nelze jejich dovolání v části výroku o vině považovat za přípustná ve smyslu § 265a odst. 1 trestního řádu, neboť z hlediska přípustnosti dovolání platí, že dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu zásadně v tom rozsahu, v jakém byl tento soud (odvolací) oprávněn přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Dodal, že námitkám stěžovatelů věnovaly předchozí dva stupně dostatečnou pozornost a odkázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17 ze dne 12. 9. 2017, z nějž plyne, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. III. Argumentace stěžovatelů 7. Stěžovatelé namítají, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení principu, že veřejnou moc lze uplatňovat jen v případech, mezích a způsoby, které stanoví zákon ve smyslu čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jejich práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny, jejich práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 až 40 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 14 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 47 a násl. Listiny základních práv Evropské unie. Dále stěžovatelé namítají porušení práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, práva odepřít výpověď, resp. práva sám sebe neobviňovat podle čl. 37 odst. 1 a čl. 40 odst. 4 Listiny, principu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a práva na obhajobu ve smyslu čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatelé navrhli, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, kterými byli stěžovatelé v jejich trestní věci uznáni vinnými. 8. Východiskem námitek stěžovatelů je tvrzený nesprávný procesní postup městského soudu v souvislosti s přijetím prohlášení viny stěžovatele a stěžovatelky. S touto námitkou má bezprostředně souviset nesprávný postup státního zástupce při přednesu obžaloby, neboť v době prohlášení viny stěžovatelům nebyl znám návrh státního zástupce na uložení trestu, především z hlediska jeho výměry. Uvádějí, že v době konání hlavního líčení již novelizované znění ustanovení § 177 trestního řádu vyžadovalo, aby obžalovaní byli s úvahami státního zástupce ve vztahu k návrhu na uložení trestu seznámeni, což se však v jejich věci nestalo, když jednoznačný návrh trestu ze strany státního zástupce nezazněl (k tomu odkazují na záznam z hlavního líčení). Mají za to, že obžaloba neobsahovala všechny zákonem požadované obsahové náležitosti. Konkrétní výměra trestu tak měla zaznít až v rámci závěrečného návrhu státního zástupce, přijetí prohlášení viny navíc nepředcházel postup podle § 314q odst. 3 trestního řádu. 9. Ze samotné výpovědi stěžovatele má plynout, že stěžovatel v prohlášení viny svou vinu v rozsahu prezentovaném obžalobou popírá. Jako hlavního vykonavatele trestné činnosti měl stěžovatel označit P. L. a obzvláště měl zdůraznit, že za všechny skutky uvedené v obžalobě je vinen někdo jiný. Výpověď stěžovatele tak má být v příkrém rozporu s popisem skutku ve smyslu obžaloby a jí uváděnou právní kvalifikací. V žádném případě nelze podle stěžovatele jeho vyjádření označit za jednoznačné prohlášení viny, jak požaduje judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") - odkazuje na rozsudek ve věci Le Compte, Van Leuven a De Meyere proti Belgii ze dne 23. 6. 1981, stížnost č. 6878/75 a 7238/75. Dovozuje, že pokud městský soud rozhodl o přijetí proh