II.ÚS 2138/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2138/24 ze dne 3. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Nocarová Partners Advokáti s.r.o., sídlem V Jirchářích 148/4, Praha 1, zastoupené Ing. Mgr. Jiřím Musilem, advokátem, sídlem Zakšínská 615/17, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1274/2024-382 ze dne 29. 5. 2024, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 309/2023-356 ze dne 5. 12. 2023 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 18 C 218/2017-317 ze dne 13. 6. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a JUDr. Jana Kočího, sídlem Ladova 2044/3, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka brojí proti rozhodnutím, jimiž nebyla věcně posouzena její žaloba pro zmatečnost, jelikož ji podle obecných soudů podala po zákonné lhůtě. 2. Stěžovatelka se u Obvodního soudu pro Prahu 2 žalobou domáhala po vedlejším účastníkovi řízení zaplacení 70 000 Kč s příslušenstvím. Samosoudkyně Marcela Zbořilová během ústního jednání dne 20. 2. 2019 poučila účastníky řízení o možnosti namítnout její podjatost a sdělila jim, že v letech 2007 - 2009 brigádně pracovala v advokátní kanceláři právního zástupce vedlejšího účastníka, kde pracoval i vedlejší účastník; od té doby s nimi nebyla v kontaktu. Stěžovatelka vznesla na místě námitku podjatosti. O ní samosoudkyně rozhodla podle § 15b odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") tak, že není důvodná. Následně obvodní soud žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky toto rozhodnutí potvrdil Městský soud v Praze, přičemž námitku týkající se podjatosti považoval za nedůvodnou. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné. Ústavní soud doplňuje, že ústavní stížnost stěžovatelky proti těmto rozhodnutím odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usnesením sp. zn. II. ÚS 2107/20 ze dne 24. 11. 2020. 3. Dne 27. 1. 2021 podala stěžovatelka u obvodního soudu žalobu pro zmatečnost směřující proti rozhodnutí obvodního a městského soudu v předchozím řízení. V ní tvrdila, že ve věci rozhodovala soudkyně, jež měla být vyloučena pro podjatost plynoucí z poměru k účastníku řízení a jeho právnímu zástupci. Obvodní soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána opožděně, totiž po uplynutí tříměsíční subjektivní lhůty podle § 234 odst. 3 o. s. ř., jíž počítal od ústního jednání dne 20. 2. 2019. Dodal, že § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. míří na případy, kdy důvod zmatečnosti vyjde najevo dodatečně, tzn. až poté, co soudce již ve věci rozhodl; proto ostatně žaloba pro zmatečnost představuje mimořádný opravný prostředek proti již pravomocnému rozhodnutí. To však zjevně nebyl tento případ. Městský soud usnesení obvodního soudu potvrdil. 4. Nejvyšší soud poté k dovolání stěžovatelky obě předchozí rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení. Konstatoval, že pro posouzení počátku běhu lhůty k podání žaloby podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. je rozhodná i skutečnost, že již došlo k vydání rozhodnutí, které má být napadeno žalobou pro zmatečnost. Proto může podle Nejvyššího soudu subjektivní lhůta běžet nejdříve ode dne, kdy bylo účastníku řízení doručeno rozhodnutí, proti němuž žaloba pro zmatečnost směřuje. V řízení o této žalobě je potom možné znovu posoudit namítané důvody podjatosti i tehdy, pokud už o nich bylo rozhodováno na základě opravných prostředků či námitky podjatosti v řízení o věci samé. 5. Obvodní soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, žalobu pro zmatečnost znovu posoudil a napadeným rozsudkem ji opět zamítl. Počátek běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby určil s ohledem na to, že usnesení Nejvyššího soudu nabylo právní moci dne 4. 6. 2020. Žalobu tak podle jeho závěru stěžovatelka podala opožděně. Doplnil, že bývalý "brigádnický" vztah soudkyně k advokátní kanceláři nemohl založit ani pochybnosti o podjatosti. Městský soud toto rozhodnutí potvrdil. Dovolání proti jeho rozhodnutí, napadenému touto ústavní stížností, odmítl Nejvyšší soud jako nepřípustné, neboť otázkou časových účinků judikatury se již zabýval a neshledal důvod se odklonit od zásady incidentní retrospektivity nových právních názorů. Stěžovatelka nejednala v důvěře v dosavadní soudní výklad ustanovení určujícího lhůtu pro podání žaloby, protože žádný takový výklad dosud neexistoval. Samotné znění § 234 odst. 3 o. s. ř. nemohlo podle Nejvyššího soudu u stěžovatelky založit jistotu ohledně správnosti jí zvoleného výkladu daného ustanovení. Stěžovatelce navíc nic nebránilo podat žalobu už po vydání rozsudku odvolacího soudu. II. Argumentace stěžovatelky 6. Proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím podává stěžovatelka ústavní stížnost s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), práva na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny) a práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Brojí proti tomu, že byl v její věci obecnými soudy aplikován nový výklad běhu lhůt pro podání žaloby pro zmatečnost. V jeho důsledku byla její žaloba shledána opožděnou a stěžovatelka se tak nemohla účinně bránit proti tomu, že v předchozím řízení měla rozhodovat podjatá soudkyně. 7. Namítá, že specifické okolnosti její věci odůvodňovaly výjimku ze zásady incidentní retrospektivity judikatury. Odůvodnění, které Nejvyšší soud k její argumentaci uvedl, je podle stěžovatelky nedostatečné. Dovolávala se ochrany právní jistoty a legitimního očekávání účastníků řízení, přičemž odkazovala na judikaturu Ústavního soudu. To, že jednala s důvěrou v právo, nemůže být vyloučeno jen proto, že dosud neexistoval žádný výklad daného ustanovení soudy - jednala v důvěře ve znění daného zákonného ustanovení. 8. Požadavek Nejvyššího soudu, že měla "z procesní opatrnosti" podat žalobu už dříve, považuje za excesivní. Po účastnících řízení podle ní nejde spravedlivě požadovat, aby předpokládali vývoj judikatury a uzpůsobovali mu svoji procesní taktiku. To, že postupovala dostatečně obezřetně, potvrzuje už to, že žalobu pro zmatečnost podala v rámci zákonné objektivní lhůty. 9. Zdůrazňuje také požadavek na srozumitelnost, předvídatelnost a transparentnost procesních norem. Výsledek postupu obecných soudů je analogický tomu, jako by jí bylo zabráněno účinně se domáhat ochrany svého hmotného práva. V té souvislosti poukazuje na nález sp. zn. IV. ÚS 3500/18 ze dne 10. 12. 2019, týkající se incidentní retrospektivity ve vztahu k běhu promlčecí lhůty, a zdůrazňuje, že důvěra v právo a ochrana legitimního očekávání představují principy materiálního právního státu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a Ústavní soud je k řízení o ní příslušný. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 11. Jak Ústavní soud opakovaně uvádí, v souladu s čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995). Z tohoto pohledu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že k porušení stěžovatelkou namítaných práv nedošlo. 12. Judikatura nemůže být bez vývoje. Je doplňována o nové interpretační závěry, případně i měněna, a to např. v návaznosti na vývoj sociální reality, techniky apod., s nímž jsou spjaty změny v hodnotových akcentech společnosti. Soud právo stricto sensu přímo netvoří, nýbrž "pouze" je nalézá v jiných pramenech práva (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1955/15 ze dne 8. 12. 2015). Podstatou soudcovské interpretace práva je tedy nalézání správného významu právních norem, a to zákonem předvídaným způsobem. Zásadně tak platí, že nový (i změněný) právní názor se uplatní ve všech budoucích i dosud probíhajících řízeních. Situaci retrospektivního působení změny judikatury totiž lze odlišit od retroaktivního působení právních norem. 13. Takto postupoval Nejvyšší soud, když ve svém zrušujícím rozhodnutí připustil dovolání stěžovatelky pro řešení dosud judikatorně neřešené právní otázky k běhu subjektivní lhůty pro podání žaloby pro zmatečnost podle § 234 odst. 3 o. s. ř. Toto ustanovení ve svém rozhodnutí interpret