II.ÚS 2140/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2140/24 ze dne 29. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného JUDr. Oldřichem Chudobou, advokátem, sídlem Při Trati 1084/12, Praha 4 - Michle, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2024 č. j. 4 Tdo 796/2023-6833, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2021 sp. zn. 9 To 49/2021 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. května 2021 sp. zn. 40 T 7/2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel (vedle obviněných A. G. a M. H.) uznán vinným zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, s odkazem na společné ustanovení § 238 trestního zákoníku, spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 trestního zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a současně mu byl podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu činnosti statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena, kontrolního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a dále funkce prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci, a to na dobu deseti let. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byla všem obviněným včetně stěžovatele uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozeným, blíže konkretizovaným ve výroku rozsudku, náhradu škody v celkové výši 142 961 Kč. Část poškozených byla s jejich nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 trestního řádu či se zbytkem jejich nároku na náhradu škody podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Z podnětu podaných odvolání Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") shora označeným rozsudkem uvedený rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu rozhodl tak, že stěžovatele a spoluobviněného A. G. uznal vinnými zvlášť závažným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 3 alinea první, odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, s odkazem na § 238 trestního zákoníku, kterého se (zkráceně uvedeno) dopustili tím, že úmyslně pozměnili zajišťovací blankosměnky vystavené řidiči taxislužby, tj. společnosti X, které jim předal z předem určeného důvodu (vyjednávaní ohledně prodeje obchodního podílu), nikoliv převedl, spoluobviněný M. H., který byl rozsudkem vrchního soudu předmětné obžaloby zproštěn. Za to byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti či jeho člena a prokuristy obchodní společnosti včetně jejich zastupování na základě plné moci na dobu šesti let. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu mu byla rovněž uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozeným, blíže konkretizovaným ve výroku rozsudku, náhradu škody v celkové výši 156 461 Kč. Část poškozených byla s jejich nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 trestního řádu či se zbytkem jejich nároku na náhradu škody podle § 229 odst. 2 trestního řádu odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. 4. Důvodnost podaných odvolání shledal vrchní soud toliko ve vztahu k právní kvalifikaci jednání stěžovatele (a obviněného A. G.) jako trestného činu podvodu podle § 209 trestního zákoníku. Jinak ve vztahu ke stěžovateli konstatoval, že městský soud ve věci provedl všechny potřebné důkazy tak, jak to vyžaduje § 2 odst. 5 trestního řádu, a hodnotil je v souladu s § 2 odst. 6 trestního řádu, takže zjistil takový skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. 5. Dovolání stěžovatele proti rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl. Po přezkoumání věci ve vztahu ke stěžovateli shrnul, že neshledal takové vady rozsudků městského soudu a vrchního soudu, které by byly s to založit stěžovatelem uplatněné, ale ani žádné jiné dovolací důvody vyjmenované v § 265b odst. 1 trestního řádu, natožpak porušení jeho práva na spravedlivý proces. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že rozhodující soudy postupovaly při hodnocení provedených důkazů jednostranně a navíc selektivně, když preferovaly a zdůrazňovaly pro řádné objasnění věci význam důkazů, které měly svědčit v neprospěch jeho obhajoby, na úkor důkazů svědčících v jeho prospěch. Dále uvádí, že z obsahu výpovědí spoluobviněných A. G. a M. H. nevyplývá, že by se na vytýkaném jednání podílel, resp. že jeho činnost byla trestnou činností. Soud podle jeho přesvědčení tyto výpovědi nesprávně interpretoval. Má za to, že v řízení nebylo vyloučeno, že disponoval oprávněním směnky vyplnit. Tvrdí, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, s výjimkou návrhu na zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku městského soudu. Toto rozhodnutí bylo již zrušeno shora označeným rozsudkem vrchního soudu, přičemž z logiky věci plyne, že Ústavní soud nemůže zrušit již zrušené rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat až konečným pravomocným výsledkem řízení. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva. 9. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení i v dovolání proti rozsudku vrchního soudu, se kterými se vrchní soud i Nejvyšší soud již náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly v odůvodnění napadených rozhodnutí. Tím stěžovatel staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Úkolem Ústavního soudu ale v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zased