II.ÚS 2152/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2152/22 ze dne 20. 12. 2022 N 153/115 SbNU 239 K povinnosti soudu projednat žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uložené nálezem Ústavního soudu i po přemístění k výkonu trestu do jiné věznice   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy senátu a soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudců Tomáše Lichovníka a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. V., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, zastoupeného Mgr. Václavem Němcem, advokátem, se sídlem Roháčova 3339/5, Ostrava, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. června 2022 č. j. 8 To 356/2021-159, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2022 č. j. 8 To 356/2021-159 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 6. 2022 č. j. 8 To 356/2021-159 se ruší. Odůvodnění I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále též jen "krajský soud"), neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených a vyžádaných soudních rozhodnutí vyplývá, že usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 19. 11. 2021 č. j. 12 PP 71/2021-121 byla zamítnuta žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 12. 2021 č. j. 8 To 356/2021-133 byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu Plzeň-město. Stěžovatel napadl toto usnesení předcházející ústavní stížností. Uvedl v ní, že krajský soud aplikoval ustanovení § 91 odst. 4 tr. zákoníku, neboť dovodil, že stěžovatel již byl jednou podmíněně propuštěn, tudíž nově je možné jej podmíněně propustit až po výkonu poloviny zbytku trestu, tj. po výkonu 1 925 dnů. Namítl, že krajský soud ustanovení § 91 odst. 4 tr. zákoníku aplikoval nesprávně, v rozporu s jeho účelem. Uvedl, že byť se tento soud ztotožnil s jeho argumentací obsaženou ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, paradoxně došel k závěru, který je pro něj ještě nepříznivější. Jelikož totiž v minulosti splnil předpoklady pro podmíněné propuštění a Okresní soud v Ostravě jej podmíněně propustil, v důsledku výkladu zastávaného krajským soudem bude muset vykonat (před případným opětovným podmíněným propuštěním) trest delší minimálně o čtyři roky a tři měsíce, a to přesto, že se v průběhu prvního podmíněného propuštění osvědčil a ani poté nespáchal žádný nový trestný čin. Výklad citovaného ustanovení, ke kterému dospěl krajský soud, tak podle něj vede k absurdní situaci, kdy je odsouzený, který se napravil dříve, trestán přísněji než ten, jenž se napravil později. 3. Stěžovatel tvrdil, že je třeba na něj hledět jako na osobu, která o podmíněné propuštění žádá poprvé. Byl již sice jednou z výkonu stejného trestu odnětí svobody propuštěn, avšak osvědčil se a nový trest i trest souhrnný mu byl uložen za "starou" trestnou činnost, které se dopustil předtím, než nastoupil výkon trestu. Podle něj by bylo absurdní, aby odsouzený, který se prokazatelně polepšil a napravil ve výkonu trestu dříve než jiný odsouzený, byl za toto brzké polepšení "odměněn" téměř dvojnásobnou minimální délkou výkonu trestu. 4. Ústavní soud v řízení o předchozí ústavní stížnosti vydal dne 11. 5. 2022 nález sp. zn. I. ÚS 232/22 (N 59/112 SbNU 44), kterým dal stěžovateli za pravdu. V době vydání nálezu Ústavní soud případ stěžovatele rekapituloval následně: Stěžovateli byl nejprve rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 11. 2014 č. j. 53 T 9/2013-3923, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 2 To 33/2015, uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a tří měsíců. Dne 19. 1. 2019 byl z výkonu tohoto trestu podmíněně propuštěn. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. 1 T 142/2018, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 14. 5. 2020 sp. zn. 6 To 396/2019, byl uvedený trest zrušen a stěžovateli byl uložen souhrnný trest ve výměře sedmi let. Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 15. 7. 2019 sp. zn. 68 T 6/2018 byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, přičemž se jednalo o trestnou činnost, které se dopustil ještě před výkonem trestu odnětí svobody uloženého citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci. Část jednání byla spáchána až po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně, nejednalo se tedy o souběh trestných činů (ve vztahu k trestné činnosti, za kterou již vykonával trest odnětí svobody), a proto mu nebyl uložen trest souhrnný, ale trest nový. Stěžovateli tak byly uloženy dva tresty odnětí svobody, každý ve výměře sedmi let. V důsledku uložení souhrnného trestu bylo zrušeno i rozhodnutí o původním podmíněném propuštění (neboť toto rozhodnutí navazovalo na rušený výrok o trestu z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 6. 2015 sp. zn. 2 To 33/2015), takže stěžovatel nastoupil znovu výkon trestu, přičemž tak učinil dobrovolně. Jak uvedl výslovně Okresní soud Plzeň-město v usnesení, podmínky původního propuštění nijak neporušil, vedl zcela řádný život. Krajský soud v tam přezkoumávaném usnesení na situaci stěžovatele aplikoval ustanovení § 91 odst. 4 tr. zákoníku. Podle tohoto ustanovení § 91 odst. 4 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2021, aktuálně jde o ustanovení § 91 odst. 5 tr. zákoníku) je opětovné podmíněné propuštění z výkonu téhož trestu možné až po výkonu poloviny zbytku trestu a v případech uvedených v § 88 odst. 4 tr. zákoníku po výkonu dvou třetin zbytku trestu; opětovné propuštění z výjimečného trestu odnětí svobody na doživotí není možné. Pro posouzení dříve projednávané věci tak bylo klíčové vyřešení otázky, zda je třeba na případ stěžovatele aplikovat ustanovení § 91 odst. 4 tr. zákoníku (jak to učinil krajský soud), či nikoliv. Ústavní soud dospěl k závěru, že ustanovení § 91 odst. 4 tr. zákoníku nelze aplikovat v případě, kdy odsouzený při svém původním podmíněném propuštění svým chováním v průběhu zkušební doby nezavdal žádnou příčinu k nařízení výkonu zbytku trestu. Takový výklad prohlásil za logický a souladný s účelem institutu podmíněného propuštění. Ústavní soud přisvědčil argumentaci stěžovatele, že opačný výklad (ke kterému dospěl v posuzovaném případě krajský soud) by vedl k absurdním důsledkům. Při opačném výkladu by bylo postavení odsouzeného, který již v průběhu původně uloženého trestu odnětí svobody splnil předpoklady pro podmíněné propuštění a beze zbytku plnil i své povinnosti v rámci zkušební doby podmíněného odsouzení, značně zhoršeno (oproti odsouzenému, který doposud uložený trest odnětí svobody nevykonával tak zdárným způsobem, aby bylo možné rozhodnout o jeho podmíněném propuštění), a to výhradně v důsledku okolností, které nijak nemohl ovlivnit. Ústavní soud konstatoval, že krajský soud nesprávným postupem jednak zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a dále porušil předvídatelnost právní úpravy trestního postihu stěžovatele, respektive zásadu právní jistoty a zákaz libovůle v oblasti trestání chráněné čl. 39 Listiny zakotvujícím výhradu zákona pro označení trestnosti jednání a stanovení trestů. Ústavní soud proto přistoupil ke zrušení napadeného usnesení krajského soudu a uložil mu, aby opětovně přezkoumal stížnost stěžovatele proti usnesení soudu prvního stupně a posoudil, zda stěžovatel splňuje předpoklady pro rozhodnutí o podmíněném propuštění, a to za použití ústavně konformního výkladu ustanovení § 91 odst. 4 tr. zákoníku. 5. Krajský soud před provedením nařízeného neveřejného zasedání obdržel opis usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 6. 2022 sp. zn. 46 PP 14/2022, jímž tento soud (který se stal místně příslušným po přemístění stěžovatele do věznice v obvodu jeho působnosti) stěžovatele podle § 88 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku podmíněně propustil z výkonu trestu odnětí svobody a stanovil mu zkušební dobu v trvání sedmi let za současného vyslovení dohledu a také stěžovateli uložil přiměřenou povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil splácel způsobenou škodu. Krajský soud si ověřil, že proti usnesení podal státní zástupce stížnost, a stěžovatel je tedy i nadále ve výkonu trestu odnětí svobody. 6. Krajský soud dospěl k závěru, že za situace, kdy bylo v mezidobí znovu rozhodnuto, byť nepravomocně, o tom, že stěžovatel se z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propouští, nemůže nadále ve věci rozhodovat. Především pr