II.ÚS 2154/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2154/23 ze dne 27. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajka) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti K. H., t. č. Věznice Horní Slavkov, zastoupeného Mgr. Rudolfem Axmannem, advokátem se sídlem Mírové náměstí 157/30, Litoměřice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 320/2023-958 ze dne 19. dubna 2023, rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 8 To 56/2022 ze dne 24. srpna 2022, a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 3 T 4/2022-817 ze dne 23. května 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2022, uznán vinným zvlášť závažným zločinem pokusu vraždy dle § 140 odst. 1 trestního zákoníku ve spojení s § 21 odst. 1 trestního zákoníku. Za uvedený trestný čin byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 99 odst. 2 písm. b) odst. 4 trestního zákoníku bylo stěžovateli dále uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli dále uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozenému M. T. částku 246 972 Kč. 2. O stěžovatelově odvolání rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 8. 2022, sp. zn. 8 To 56/2022, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to pouze ve výroku o náhradě škody poškozenému M. T., kdy uložil stěžovateli nahradit poškozenému náhradu nemajetkové újmy ve výši 208 892 Kč a majetkové škody ve výši 28 080 Kč. 3. Rozhodnutí vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, když dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že ačkoliv obecné soudy provedly celou řadu důkazů, dokazování zůstalo neúplné, a dle stěžovatelova názoru je lze označit jako skončené "na půli cesty". Tvrdí, že v jeho trestní věci zůstávají otázky, na které nebylo odpovězeno, a že jeho obhajoba nebyla náležitě prověřena. Skutkový stav byl dle stěžovatele zjištěn neúplně a současně byl nesprávně hodnocen. Porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces stěžovatel shledává i v samotném hodnocení jeho úmyslu. Zároveň je stěžovatel přesvědčen, že jeho vnitřní vůli nelze bez odborného posouzení náležitě hodnotit. Stěžovatel uvádí, že shledává extrémní rozpor mezi některými důkazy a způsobem jejich hodnocení. Jako rozporné uvádí např. zranění svědkyně M. a jeho nejasný původ, dále otázku, odkud pochází vražedná zbraň či nezjištěný motiv protiprávního jednání. Závěrem stěžovatel namítá, že se obecné soudy nezaobíraly úvahami v tom směru, zda není na místě použít jinou právní kvalifikace než tu, která byla přijata do odsuzujícího rozsudku. Stěžovatel spatřuje ve vydání napadených rozhodnutích porušení svého ústavně zaručeného základního práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud především připomíná, že není součástí soustavy obecných soudů a jeho úkolem, jakožto orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není výklad podústavního práva nebo sjednocování judikatury obecných soudů. Pokud je napadené rozhodnutí obecného soudu dostatečně odůvodněno a provedený výklad podústavního práva není zjevně nelogický, protismyslný či jinak vybočující z racionálních interpretačních metod, není důvod, aby závěry obecných soudů Ústavní soud jakkoliv relativizoval. 7. Stěžovatel předně nesouhlasí s tím, jak byly v jeho trestní věci hodnoceny důkazy. K tomu je třeba připomenout, že úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat výsledky provedeného dokazování. Úkol provádět dokazování skutkového stavu totiž náleží obecným soudům (zejména soudu nalézacímu) a Ústavní soud, který rozhoduje výhradně kasačním způsobem, by mohl přistoupit ke zrušení napadených rozhodnutí těchto soudů v případě, zjistil-li by extrémní nesoulad mezi výsledky provedeného dokazování a právními závěry z nich soudy vyvozenými. Takové závěry však v posuzované věci neshledal. 8. Městský soud popsal, z jakých důkazů vyšel a srozumitelně odůvodnil svůj závěr o tom, že se stěžovatel dopustil jednání, které právně kvalifikoval jako zvlášť závažný zločin vraždy dle § 140 odst. 1 trestního zákoníku ve stádiu pokusu. Z provedeného dokazování dovodil, že se stěžovatel dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, že úmyslně usmrtí jiného. V posuzovaném případě nelze shledat zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů. Ten by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutková zjištění soudů vůbec neměla v důkazech obsahový podklad, případně pokud by byla dokonce opakem toho, co je obsahem důkazů, anebo pokud by nevyplývala z obsahu důkazů při žádném logicky přijatelném způsobu jejich hodnocení. Z odůvodnění napadených rozhodnutí naopak vyplývá, že městský soud postupoval v souladu s pravidly stanovenými v § 2 odst. 5 a odst. 6 trestního řádu. Logicky a přesvědčivě zdůvodnil, na základě jakých důkazů, tvořících ucelený řetězec, dospěl k závěru o stěžovatelově vině. V odůvodnění rozhodnutí městského soudu je zřetelná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry. 9. Vrchní soud pak shledal závěry městského soudu správnými. Dodal, že i když byl stěžovatel v době činu pod vlivem alkoholu a tvrdil, že na samotný útok má výpadek paměti, závěry městského soudu o jeho toliko snížené příčetnosti, tedy nikoli vymizení jeho rozpoznávacích a ovládacích schopností, měly oporu ve znaleckých posudcích o vyšetření duševního stavu stěžovatele vypracovaných znalci MUDr. Jaroslavem Zvěřinou, PhDr. Karlem Humhalem a MUDr. Jiřím Hovorkou. Odkázal i na skutečnost, že zpracovatelé znaleckých posudků byli v hlavním líčení podrobně vyslechnuti, přesvědčivě stvrdili obsah písemně zpracovaných posudků a zodpověděli i dotazy obhajoby (srov. odst. 27 rozsudku vrchního soudu). Pokud stěžovatel tvrdí, že znalecký posudek PhDr. Karla Humhala "je zaměřen jiným směrem", jedná se toliko o obecnou námitku, ze které však neplyne, v čem by měly závěry o úmyslném jednání být rozporné. 10. Ústavní soud dále přezkoumal napadený rozsudek vrchního soudu a dospěl k závěru, že se vrchní soud náležitě zabýval stěžovatelovou odvolací argumentací. Podrobně se vyjádřil k možnosti použití sebeobviňujících výroků pachatele učiněných po činu, kdy uzavřel, že ostatní důkazy poskytují dostatečný podklad o vině stěžovatele žalovaným skutkem (odst. 20 a 21), zabýval se i jinými variantami skutkového děje (odst. 22-24). Vrchní soud uzavřel, že městský soud, jako soud nalézací, se vypořádal s námitkami obhajoby v adekvátní míře jejich závažnosti, a akceptoval i právní kvalifikaci, kterou městský soud provedl. V jeho závěrech nelze spatřovat nic, co by vyžadovalo kasační zásah Ústavního soudu. Ani v usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se jednoznačně podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť námitky vznesené v dovolání neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům. Stěžovatel nadto v ústavní stížnosti proti závěrům Nejvyššího soudu o tom, že jeho dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, fakticky nic nenamítá. 11. Stěžovatel dále tvrdí, že v jeho věci soudy patřičně neprověřily jeho obhajobu. Ústavní soud zkoumal, zda řízení není zatíženo vadou tzv. "opomenutých důkazů", avšak ani s takovou námitkou Ústavní soud nemůže souhlasit. Jak totiž plyne z odůvodnění napadeného rozhodnutí městského soudu, ten se návrhem obhajoby na doplnění dokazování zabýval (viz bod 19 rozsudku městského soudu). Přitom srozumi