II.ÚS 2155/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2155/22 ze dne 15. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele M. W., zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Poštovní 39/2, Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2021, č. j. 49 T 8/2020-2550, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, sp. zn. 9 To 38/2021-331, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2022, č. j. 11 Tdo 122/2022-2775, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 8. 8. 2022, která splňuje procesní náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud"), Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") a Nejvyššího soudu, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva dle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 39 Listiny. II. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 2. Stěžovatel byl napadeným rozsudkem nalézacího soudu uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za tento trestný čin nalézací soud uložil stěžovateli podle § 211 odst. 6 trestního zákoníku trest odnětí svobody v délce tří let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v délce čtyř let; podle § 67 odst. 1 trestního zákoníku peněžitý trest dle § 68 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku v počtu sta denních sazeb po 10 000 Kč, tedy v celkové výměře 1 000 000 Kč; a podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodní čnosti nebo družstvu na dobu pěti let. Poškozenou nalézací soud odkázal s nárokem na náhradu škody podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Skutek, kladený stěžovateli za vinu, spočíval, stručně řečeno, v tom, že na stěžovatele měly další osoby jednající ve společném úmyslu s ním převést 100 % obchodního podílu v obchodní společnosti X, k jejímuž účtu si ponechal dispoziční oprávnění toliko spoluobviněný stěžovatele, a stěžovatel měl za tuto společnost předložit Metropolitnímu spořitelnímu družstvu (dále jen "věřitel") žádost o úvěr účelově vázaný na nákup obilí, k níž byl přiložen znalecký posudek týkající se jmění společnosti B, ručitelky společnosti A, který značně (cca desetinásobně) nadhodnocoval cenu nemovitostí ve vlastnictví této společnosti, a dále stěžovatel zamlčel, že ve společnosti A nejsou vytvořeny žádné reálné předpoklady pro realizaci účelového určení úvěru, ačkoliv svým podpisem stvrdil správnost a úplnost všech uvedených údajů, načež věřitel se společností A dne 5. 5. 2011 uzavřel smlouvu o úvěru a dne 16. 5. 2011 byl úvěr ve výši 78 000 000 Kč vyplacen na účet společnosti A, z této částky částečně byly spláceny úroky a částečně stěžovatelovi spolupachatelé tyto finanční prostředky vyvedli ze společnosti A a použili v rozporu s jejich účelovým určením, přičemž stěžovatel ani jeho spolupachatelé nikdy neměli skutečně v úmyslu užití tohoto úvěru na nákup obilí společností A, a tím způsobili věřiteli škodu ve výši 62 791 035 Kč (dále jen "předmětný skutek"). 4. Proti výrokům o vině a o trestu rozsudku nalézacího soudu podal stěžovatel odvolání a v jeho neprospěch tak učinil i státní zástupce do výroku o trestu. Odvolací soud svým napadeným rozsudkem podle § 258 odst. 1 písm. d), písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu stěžovatele a podle § 259 odst. 3, odst. 4 trestního řádu při nezměněném výroku o vině uložil stěžovateli trest odnětí svobody v délce pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, dále peněžitý trest ve výši padesáti denních sazeb po 6 000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu pěti let. Odvolání stěžovatele odvolací soud podle § 256 trestního řádu zamítl. 5. Proti rozsudku odvolacího soudu stěžovatel brojil dovoláním, které Nejvyšší soud svým napadeným usnesením odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. III. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel po stručné rekapitulaci předchozího procesního vývoje řízení před obecnými soudy předkládá proti napadeným rozhodnutím obecných soudů své námitky, jimiž jsou: 1) nezjišťování hodnoty stěžovatelova avalu na blankosměnce zajišťující závazek společnosti A vůči věřiteli; 2) nesprávný závěr, že došlo k převzetí směnečného ručitelského závazku třetí osobou; 3) nesprávný závěr, že došlo k převzetí dluhu dle § 531 zákona č. 40/1964 Sb., v tehdy platném a účinném znění (dále jen "obč. zák."). Podstatu jednotlivých námitek lze přiblížit následovně: 7. Ad 1) stěžovatel uvádí, že obecné soudy postupovaly v rozporu se svou vlastní konstantní judikaturou, podle níž je vyloučeno naplnění subjektivní stránky a pojmového znaku "škoda" u trestných činů typu podvodu v rozsahu zajištění poskytnutého pachatelem. Obecné soudy v případě stěžovatele naproti tomu dospěly k závěru, že k zajištění blankosměnkou, kterou stěžovatel avaloval, v jeho věci nelze přihlížet. Z tohoto důvodu nijak nezjišťovaly hodnotu takového zajištění ke dni vzniku směnečného ručitelství, kterou představoval v podstatě celý stěžovatelův tehdejší majetek. Zkoumání majetkových poměrů jiného avala jiné směnky, které obecné soudy provedly, nemůže mít na jeho subjektivní stránku žádný dopad. Stěžovatel přitom měl v rozhodné době, kdy směnečné rukojemství podepsal, nemovitý majetek a podíly v obchodních korporacích v řádu několika desítek milionů korun. 8. Ad 2) stěžovatel tvrdí, že k převzetí stěžovatelova závazku směnečného rukojmí třetí osobou nedošlo, a ani dojít nemohlo, neboť to není právně možné. Současně je tento závěr v rozporu se závěrem Nejvyššího soudu, že došlo k převzetí závazku třetí osobou dle § 531 obč. zák., neboť toto převzetí je možné jen ohledně obligačního závazku zajištěného směnkou, nikoliv ohledně závazku směnečného rukojmího. Tato úvaha je proto rovněž i nesrozumitelná, neboť není zřejmé, jaký závazek měl vlastně být třetí osobou převzat. 9. Ad 3) stěžovatel nesouhlasí s úvahou obecných soudů, že došlo k převzetí dluhu dle § 531 obč. zák., v důsledku čehož mělo dle obecných soudů dojít k zániku možnosti směnečného věřitele domáhat se splnění závazku po směnečném rukojmí, neboť ten by se ubránil směnečné žalobě námitkou převzetí zajišťovaného závazku třetí osobou se souhlasem věřitele ve smyslu právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 Cdo 3207/2013. V tom však stěžovatel spatřuje extrémní rozpor, neboť k převzetí zajišťovaného závazku nedošlo, neboť tímto závazkem byl závazek z úvěrové smlouvy mezi společností A a věřitelem, který nikdy nezměnil osobu dlužníka. Trvání věřitele na vystavení nových blankosměnek a jejich nové avalování novými společníky po převodu obchodního podílu nemělo žádný vliv ani na obligační závazek z úvěru, ani na blankosměnku, kterou stěžovatel avaloval. Závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3207/2013 tak na jeho případ nedopadají. Stěžovatelovo směnečné rukojemství tak trvalo celou dobu a bylo jen na věřiteli, zda po něm bude poskytnutý aval uplatňovat. Stěžovatel rovněž nepovažuje za možné, aby mu bylo jakkoliv přičítáno k tíži jednání společnosti A v následné době, kdy již nebyl jejím společníkem ani jednatelem, přičemž zdůrazňuje, že po celou dobu jeho jednatelství byly úroky z úvěru řádně spláceny a jistina splatná ještě nebyla. IV. Posouzení Ústavním soudem 10. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí orgánu veřejné moci je založena ustanovením čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") jen tehdy, jestliže tímto rozhodnutím došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod. Jakékoliv jiné vady takového rozhodnutí se nachází mimo přezkumnou pravomoc Ústavního soudu, a tomu je tak zapovězeno se jimi zabývat. Ústavní soud totiž nestojí nad ústavou, nýbrž podléhá stejné povinnosti respektovat ústavně zakotvenou dělbu moci, jako kterýkoliv jiný orgán veřejné moci. Proto se musí důsl