II.ÚS 2167/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2167/24 ze dne 3. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Jánského, zastoupeného JUDr. Janem Růžkem, advokátem, sídlem Moskevská 12, Most, proti usnesení soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město, ze dne 17. července 2024 č. j. 134 EX 03913/20-384, za účasti soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška, Exekutorský úřad Plzeň-město, sídlem Dominikánská 13/8, Plzeň 3 - Vnitřní Město, jako účastníka řízení, a a) města X, b) Aleny Bajcurové a c) Romana Bajcury, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Současně stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (§ 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Tomuto návrhu Ústavní soud usnesením ze dne 7. 8. 2024 č. j. II. ÚS 2167/24-9 vyhověl. 3. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Okresního soudu v Lounech sp. zn. 11 EXE 4726/2020 se podává, že uvedený soud k návrhu vedlejšího účastníka a) (jako oprávněného) dne 5. 10. 2020 pod č. j. 11 EXE 4726/2020-42 pověřil soudního exekutora Mgr. Ing. Jiřího Proška (dále jen "soudní exekutor") provedením exekuce proti vedlejším účastníkům b) a c) (dále jen "povinní") pro vymožení nepeněžitého plnění - odstranění stavby pro rodinnou rekreaci na pozemku parc. č. X1 a st. p. č. X2 v katastrálním území S. (dále jen "stavba" a "pozemky"), a to podle vykonatelného rozhodnutí Městského úřadu X (dále jen "městský úřad") ze dne 17. 9. 2018 č. j. MULNCJ 69301/2018 ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu Ústeckého kraje (dále jen "krajský úřad") ze dne 30. 7. 2019 č. j. KUUK/98256/2019/UPS (dále jen "exekuční titul"). 4. Napadeným usnesením soudní exekutor rozhodl, že práce směřující k provedení exekuce vymožením prací a výkonů - odstranění stavby budou zahájeny dne 21. 8. 2024 v 9 hodin na místě samém. V odůvodnění tohoto rozhodnutí uvedl, že jsou splněny všechny podmínky k vlastnímu provedení exekuce, a proto stanovil termín, kdy budou tyto práce provedeny, aby s tím byli všichni účastníci obeznámeni v dostatečném předstihu. II. Stěžovatelova argumentace 5. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím dochází k bezprostřednímu zásahu do jeho vlastnického práva k pozemkům a zejména ke stavbě, k jejímuž odstranění má dojít. Napadené rozhodnutí, resp. samotný postup soudního exekutora je v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť neexistuje žádné rozhodnutí orgánů veřejné moci, které by mu ukládalo povinnost stavbu odstranit, případně její odstranění strpět, a on není v exekučním řízení osobou povinnou. Osobami, proti nimž je vedeno exekuční řízení, jsou povinní, které lze sice považovat za stavebníky, on však jako vlastník stavby nedal stavebnímu úřadu souhlas, aby jim odstranění stavby nařídil. Jestliže stavební úřad odstranění stavby přesto nařídil, postupoval v rozporu s § 129 odst. 1 písm. b) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Výsledkem je, že se po něm požaduje strpět zásah do jeho vlastnického práva, ač takovou povinnost žádné rozhodnutí nestanoví, a po povinných se požaduje, aby odstranili cizí stavbu na cizím pozemku. Podle stěžovatele není exekuční titul materiálně vykonatelný, resp. fakticky uskutečnitelný, aniž by došlo k zásahu do jeho vlastnického práva. 6. V návaznosti na to stěžovatel uvádí, že s právem vlastnit majetek je spjato právo na jeho zákonnou ochranu a že zásah do něho je přípustný jen na základě zákona. V daném ohledu namítá libovůli orgánů veřejné moci, která má představovat zásah i do jeho práva na spravedlivý proces. Současně se stěžovatel dovolává principů demokratického právního státu, jak jsou zakotveny v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny, maje za to, že provedení samotného odstranění stavby s nimi není v souladu. Z exekučního titulu podle stěžovatele totiž nevyplývá povinnost součinnosti se soudním exekutorem, a tudíž je nutno jeho protiústavní postup zastavit ještě předtím, než k samotnému zásahu, který bezprostředně hrozí, dojde. 7. Stěžovatel poukázal i na to, že proti exekučnímu titulu brojil ústavní stížností, kterou však Ústavní soud usnesením ze dne 15. 11. 2022 sp. zn. II. ÚS 2453/22 odmítl. V tomto rozhodnutí byly ale nastíněny pochybnosti ohledně ústavnosti výkonu rozhodnutí, když Ústavní soud uvedl, že "je toho názoru, že s ohledem na užitou právní argumentaci se budou muset správní orgány v případě výkonu rozhodnutí předně vypořádat s tím, zda lze vykonat rozhodnutí, jímž byla uložena povinnost osobě odlišné od vlastníka nemovitosti, jíž se výkon rozhodnutí týká". S tímto aspektem se však podle stěžovatele správní orgány ani soudní exekutor nevypořádali. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, že je k projednání ústavní stížnosti příslušný, že stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a že ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti napadenému rozhodnutí žádný procesní prostředek neměl k dispozici. 9. Ústavní soud nedospěl ani k závěru, že by ústavní stížnost byla podána zjevně neoprávněnou osobou [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], byť směřuje proti rozhodnutí vydanému v řízení, jehož účastníkem stěžovatel nebyl [srov. § 36 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Ústavní soud v tomto ohledu vychází z nálezu ze dne 10. 1. 1996 sp. zn. Pl. ÚS 30/95 (N 3/5 SbNU 17; 31/1996 Sb.), podle něhož skutečnost, že někdo nebyl účastníkem řízení, ve kterém bylo pravomocně rozhodnuto o jeho právech, nemá za následek nemožnost dovolat se práva soudní cestou včetně ústavní stížnosti; takovéto pravomocné rozhodnutí ve vztahu k němu představuje "jiný zásah orgánu veřejné moci" ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, čímž je ochrana jeho základního práva zaručena. Vzhledem k tomu, že předmětem exekuce je odstranění stavby, která má být podle tvrzení stěžovatele v jeho vlastnictví, Ústavní soud vyšel pro účely posouzení daného procesního předpokladu z toho, že napadené rozhodnutí, které bylo v rámci této exekuce vydáno, se může dotýkat stěžovatelovy právní sféry, a tudíž je třeba přistoupit ke (kvazi)meritornímu posouzení ústavní stížnosti. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud se dále zabýval tím, zda ústavní stížnost nepředstavuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní dimenzi, může rovněž vyplynout z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku. 11. Ústavní soud připomíná, že exekuční titul byl vydán ve správním řízení, jehož účastníkem byl rovněž stěžovatel, a že rozhodnutí městského úřadu, kterým byla povinným uložena předmětná povinnost, nenapadl odvoláním. Proti výše označenému rozhodnutí krajského úřadu sice podal správní žalobu, tu však Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 5. 2022 č. j. 141 A 1/2021-60 odmítl s tím, že je podle § 68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal odvolání jako řádný o