II.ÚS 2168/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2168/24 ze dne 29. 8. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně a soudců Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti METALIS Nejdek s. r. o., sídlem Závodu míru 340, Nejdek, zastoupené Mgr. Šárkou Gregorovou, LL.M., advokátkou, sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2023 č. j. 4 Cmo 132/2023-217 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2023 č. j. 79 Cm 50/2018-173, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a J. J., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí. 3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou doručenou Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") dne 18. 3. 2018 se stěžovatelka jako žalobkyně domáhá na vedlejším účastníkovi jako žalovaném zaplacení částky 832 790,54 EUR s příslušenstvím z titulu ručení podle § 68 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních společnostech a družstvech. 4. V průběhu řízení bylo stěžovatelce postupně přiznáno osvobození od soudních poplatků v plné výši, a to usneseními Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 11. 8. 2020 č. j. 4 Cmo 106/2020-93 a ze dne 31. 5. 2019 č. j. 4 Cmo 198/2018-39. 5. Městský soud napadeným usnesením se zpětnou účinností osvobození od soudních poplatků přiznané stěžovatelce usnesením vrchního soudu ze dne 11. 8. 2020 č. j. 4 Cmo 106/2020-93 ji odňal. Své rozhodnutí odůvodnil odkazem na § 138 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), s tím, že v době, kdy bylo o osvobození od soudních poplatků rozhodnuto, stěžovatelčiny poměry takové osvobození neodůvodňovaly. Podle nových skutkových zjištění, která městský soud učinil, totiž stěžovatelka neuvedla podstatné informace o svých majetkových poměrech, které by již tehdy rozhodnutí soudu nepochybně ovlivnily. Majetkové poměry stěžovatelky tudíž dosáhly výrazných pozitivních změn a umožňují jí splnit poplatkovou povinnost. 6. K odvolání stěžovatelky vrchní soud napadeným usnesením uvedené usnesení městského soudu potvrdil. Vrchní soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že v posuzovaném případě se ukázalo, že soud v době svého rozhodnutí neměl (kvůli chybějícím informacím) ani rámcovou představu o celkové hodnotě stěžovatelčina nemovitého majetku, přitom celkové majetkové poměry žadatele jsou pro úvahy soudu při rozhodování o osvobození od soudních poplatků určující. Kromě výše soudního poplatku, povahy uplatněného nároku, předpokládaných nákladů na dokazování apod. je znalost hodnoty stěžovatelčina majetku významná pro závěr, zda je s ohledem na své celkové majetkové poměry schopna platit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně úvahy o tom, zda je schopna si prostředky na soudní poplatek obstarat. Vrchní soud nepochyboval o tom, že subjekt s nemovitým majetkem v hodnotě stovek milionů korun je schopen si obstarat úvěr k úhradě soudního poplatku ve výši cca jeden milion korun (konkrétně 1 059 102 Kč). Samotná existence majetku takové hodnoty podle vrchního soudu vylučovala (s přihlédnutím ke zcela výjimečným okolnostem pro takové osvobození předpokládaným § 138 odst. 1 o. s. ř.), aby mohla být stěžovatelka od soudního poplatku osvobozena v celém rozsahu. V současné době stěžovatelka již nedisponuje nemovitým majetkem, jeho převodem na nástupnickou společnost bez jakékoli protihodnoty však významně zpochybnila svoji vlastní tezi o tom, že bez možnosti nemovitosti komerčně pronajímat a chybějících příjmů z nich plynoucích není schopna zajistit své podnikání. Žadatel přitom nemůže právem po soudu požadovat přiznání osvobození od soudních poplatků, jestliže se předtím o své vůli zbavil majetku, s nímž mohl disponovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. 33 Cdo 3318/2014). V současné době již odezněly bezprostřední důsledky pandemie COVID, o které především bylo toto rozhodnutí opřeno. Z předložených výpisů z účtů vrchní soud zjistil, že (i bez vlastnictví nemovitostí) stěžovatelka nadále podniká. Podle stěžovatelkou předložených dokladů poskytla Komerční banka, a. s., smlouvou ze dne 4. 7. 2023 do výše limitu 1 000 000 Kč stěžovatelce revolvingový úvěr k profinancování pohledávek z obchodního styku do lhůty splatnosti, tj. do 2. 7. 2024. Peněžní ústav tedy zjevně nemá pochybnosti o stěžovatelčině schopnosti daný úvěr až do uvedené výše průběžně splácet, a to včetně sjednaných úroků. Vrchní soud uzavřel, že z listin, které jsou součástí spisu, je zřejmé, že stěžovatelka je ve složité situaci (včetně okolností souvisejících s cenami energií pro stěžovatelčin provoz nutných), nikoli však takové, aby jí znemožnila soudní poplatek uhradit, případně si prostředky na jeho úhradu obstarat, a to například též s pomocí sesterské společnosti, která vznikla po odštěpení od stěžovatelky a stala se vlastníkem nemovitostí ve stamilionových hodnotách. 7. Proti usnesení vrchního soudu podala stěžovatelka v souladu s vrchním soudem poskytnutým poučením (že proti rozhodnutí vrchního soudu lze podat dovolání) dovolání, které Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. s odkazem na § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. odmítl jako objektivně nepřípustné. Nejvyšší soud dodal, že přípustnost dovolání nemůže založit ani nesprávné poučení odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002 sp. zn. 20 Cdo 970/2001). 8. Současně s dovoláním podala stěžovatelka z procesní opatrnosti, zejména s ohledem na nesprávné poučení obsažené v usnesení vrchního soudu, proti napadeným rozhodnutím městského sodu a vrchního soudu rovněž ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2024 sp. zn. IV. ÚS 3276/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako nepřípustná. II. Argumentace stěžovatelky 9. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecné soudy svévolně hodnotily důkazy a v důsledku toho nesprávně posoudily její majetkové poměry pro účely přiznání osvobození od povinnosti platit soudní poplatek. Závěry soudů tak nemají oporu v provedeném dokazování. Soudy dovodily, že stěžovatelka zatajila skutečný rozsah svého nemovitého majetku. To ovšem nekoresponduje s obsahem Prohlášení o majetkových poměrech (dále jen "Prohlášení"), které stěžovatelka k prokázání svých majetkových poměrů soudu předložila. Stěžovatelka v Prohlášení uvedla všechny potřebné informace k tomu, aby soud mohl o osvobození stěžovatelky od soudních poplatků rozhodnout tak, že stěžovatelce se přiznává nárok na osvobození od soudního poplatku v plném rozsahu. Stěžovatelka žádný majetek nezatajila, a proto dovozuje, že oba soudy při posuzování údajného zatajení jejího majetku postupovaly svévolně. 10. Podle stěžovatelky tak nebyla naplněna podmínka pro následné zrušení usnesení o přiznání osvobození. Udělené osvobození od povinnosti platit soudní poplatek podle § 138 odst. 1 o. s. ř., lze podle § 138 odst. 2 o. s. ř. odejmout pouze v případě, že jsou naplněny zákonné podmínky. Protože tyto podmínky v předmětné věci naplněny nebyly, dopustily se soudy obou stupňů svévolného výkladu práva. Stěžovatelka namítá, že u ní v době od vydání usnesení o přiznání nedošlo k takové změně majetkových poměrů, která by odůvodňovala odnětí již přiznaného osvobození od povinnosti platit soudní poplatek. Usnesení o přiznání osvobození nebylo založeno pouze na důsledcích pandemie COVID 19, i když pandemie viru COVID 19 nepochybně přispěla k dalšímu zhoršení finanční situace stěžovatelky. Situace stěžovatelky se opět výrazně zhoršila, když za účetní období roku 2022 dosáhla ztráty ve výši 11 785 475 25 Kč. Soud měl podle stěžovatelky vyčkat na doložení účetní závěrky za rok 2022. Stěžejní pro rozhodnutí o schopnosti žadatele platit soudní poplatek jsou podle stěžovatelky zůstatky na bankovních účtech, které nejlépe odrážely aktuální stav likvidních finančních prostředků. Z výše uvedeného stěžovatelka dovozuje, že zpětné odnětí osvobození od soudního poplatku nemůže být v jejím případě odůvodněno ani změnou jejích majetkových poměrů. Změní-li soud pravomocné rozhodnutí, kterým je vázá