II.ÚS 2169/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2169/21 ze dne 17. 8. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele R. R., zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 č. j. 8 Tdo 186/2021-17041, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2020 sp. zn. 2 To 27/2020 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020 sp. zn. 47 T 4/2018, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). 2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 1. 2020 sp. zn. 47 T 4/2018 byli obžalovaní (stěžovatel a jeho spoluobviněný) shledáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dílem dokonaného, dílem ve stádiu pokusu a stěžovatel byl shledán vinným zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti. Stěžovatel byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků a dále mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či funkce člena statutárního orgánu obchodních korporací a družstev na dobu deseti roků. Jeden ze skutků, jímž byl stěžovatel shledán vinným byla i legalizace výnosů z trestné činnosti, protože zastíral původ věci, které byly získány trestným činem spáchaným na území České republiky, ve vztahu k věci v hodnotě velkého rozsahu, když, vědom si toho, že se jednalo o vylákané platby nadměrných odpočtů daně z přidané hodnoty (dále jen "DPH"), tedy prostředky pocházející z trestné činnosti, měl převést prostředky zaslané společností A na účet společnosti B a na bankovní účty dalších společností, přičemž byl jako osoba jednající za společnost A jediný, kdo měl dispoziční právo k účtům společnosti. 3. Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím ze dne 30. 7. 2020 sp. zn. 2 To 27/2020 přezkoumal zákonnost a odůvodněnost oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad a shledal, že podaná odvolání nejsou důvodná. Odůvodnění rozsudku tak ovšem reflektovalo i odvolací námitky, které byly vtěleny již do předchozích odvolání, a které vzal v rámci hodnocení provedených důkazů v úvahu i nalézací soud, ať se to týkalo argumentace na straně obžalovaných, tak i (odvolacím soudem zdůrazněné) argumentace státní zástupkyně, proč je namístě rovněž stěžovatele uznat vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Odvolací soud reagoval na argumentaci stěžovatele, že, ač měl dispoziční oprávnění k účtům společností, nebyl to on, kdo prováděl zmíněné platby v řádu milionů korun. Poukázal na rozsudek městského soudu, jenž se této otázce pečlivě věnoval v odstavci 53. a násl. svého napadeného rozsudku, popsal motivy jednání stěžovatele, jeho výchozí postavení statutárního orgánu, vzájemné vztahy mezi společnostmi, a dospěl k oprávněnému závěru, že to byl buď přímo stěžovatel či s jeho vědomím jiná osoba, kdo příkaz k převodu finančních prostředků a provedení legalizace výnosu z trestné činnosti zadal. 4. Nejvyšší soud ve svém napadeném usnesení ze dne 28. 4. 2021 č. j. 8 Tdo 186/2021-17041 vysvětlil, že není ve smyslu principu in dubio pro reo porušením zásady presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč např. výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu. Tyto zásady nelze zásadně vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Uplatnění zásady presumpce neviny je namístě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí. Výhrady stěžovatele proti tomu, že neexistuje přímý důkaz, který by dosvědčoval, že on předmětné finanční prostředky přeposílal z účtu společnosti B, a tím zastíral původ věci získané trestným činem, tedy že nebylo prokázáno, kdo finanční prostředky na účty společnosti A a C převáděl, anebo zda k tomu účelu jako jediný oprávněný disponent s účty společnosti B předal jiným osobám své přístupové údaje k předmětným účtům, soudy vysvětlily všemi skutečnostmi konkrétně zjištěnými na základě nepřímých důkazů, z nichž tyto závěry vyplynuly. Není totiž pochybením, pokud soud při absenci důkazů přímých postaví závěr o vině obviněného na důkazech nepřímých, které hodnotí obezřetně, nicméně ve vzájemné souvislosti, a doplní je vlastní logickou úvahou o možné souvztažnosti. Obhajobu stěžovatele o tom, že fakticky pro společnosti nevykonával žádnou činnost od roku 2009, soud považoval za vyvrácenou výsledky provedeného dokazování, z nichž vyplynulo, že byl stále jednatelem společnosti B a ve společnosti A byl v pozici člena představenstva. U společnosti B vystupoval i v pozici advokáta, pověřeného správou jejích právních záležitostí. Přestože se soud nemohl opřít o výpověď stěžovatele, který byl vázán z pozice advokáta povinností mlčenlivosti, jíž se také sám dovolával, mohl vyjít z řady listinných důkazů (smlouvy, plná moc, bankovní informace a zpráva orgánů státní finanční správy), z nichž bylo možné na jeho vinu usuzovat. Odůvodnění rozhodnutí nižších soudů jsou podle Nejvyššího soudu opřená o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů, což nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy. 5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že podle napadených rozhodnutí podstatou jednání, kterým měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku účinného do 1. 2. 2019, je právě to, že při vědomí původu těchto prostředků tyto zaslal na účty dalších společností. Dle stěžovatele mu však toto konkrétní jednání, tedy převedení prostředků na jiné účty, nebylo řádně prokázáno. Soud prvního stupně se poměrně podrobně věnoval postavení stěžovatele v rámci propojených společností a jeho funkcemi v těchto společnostech a činností, kterou měl v těchto společnostech vykonávat. Z tohoto dovodil, že si měl být stěžovatel vědom původu prostředků zaslaných společností A na účet společnosti B. Stěžovatel však postrádá dostatek důkazů pro to, že to byl právě on, kdo odeslal peníze z účtu společnosti B na účty jiných společností. Stěžovatel sice připouští, že účet v roce 2008 založil a zůstal jeho disponentem, nicméně přístupové údaje k bankovnímu účtu po jeho založení předal účtárně a dále s účtem nijak nedisponoval. Stěžovatel dále tvrdí, že po něm odvolací soud požaduje, aby prokázal, že něco nedělal (což je samo o sobě nemožné), místo toho, aby požadoval po orgánech činných v trestním řízení, aby prokázaly, že jednání, za které je shledáván vinným, skutečně činil, a to bez rozumných pochybností. Důkazními prostředky má být prokázáno mimo jakoukoli rozumnou pochybnost, že je obžalovaný vinen, a to plně v souladu se zásadou in dubio pro reo, dle které není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Ani vysoké podezření nepostačí pro vytvoření zákonného podkladu pro vynesení odsuzujícího rozsudku. Stěžovatel uvádí, že mu nebylo prokázáno, zda to byl on či někdo jiný na jeho pokyn, či zda došlo k převodu s jeho souhlasem či zda se nejednalo pouze o pomoc k trestnému činu tím, že někomu jinému (neznámému) poskytl přihlašovací údaje k účtu. Stěžovatel dále namítá, že nabídl pro svoji obhajobu klíčový důkaz - výpověď druhého spoluobviněného, že stěžovatel svoji práci pro společnost přestal vykonávat v roce 2009, kdy z rodinných důvodů odešel. Přitom k trestnímu jednání mělo docházet v letech 2010 až 2012. Stěžovatel tvrdí, že činnost na straně právnických osob, v nichž mělo docházet k páchání trestné činnosti, fakticky ukončil před obdobím, ve kterém mělo docházet ke spáchání trestných činů. 6. Další námitkou stěžovatele je, že odvolací soud provedl pro stěžovatele klíčový výslech spoluobviněného