II.ÚS 2178/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2178/25 ze dne 13. 8. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Gruntoráda, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 13 - Stodůlky, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 23 C 296/2024-26 ze dne 30. dubna 2025, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva dopravy, sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatel ústavní stížností napadá shora označené soudní rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 4 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel byl příkazem Úřadu městské části Praha 1 č. j. ÚMČP1 588882/2023/ODOP ze dne 5. prosince 2023 uznán vinným z přestupku a byl mu uložen trest napomenutí. Proti tomuto příkazu podal stěžovatel včas odpor. Usnesením Úřadu městské části Praha 1 č. j. ÚMČP1/158636/2024/ODOP/Se ze dne 25. března 2024 bylo řízení zastaveno, neboť skutek, který byl stěžovateli vytýkán, nebyl přestupkem. 3. Stěžovatel se žalobou na vedlejší účastnici domáhal zaplacení 3 146 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Šlo o náklady na stěžovatelovo právní zastoupení v přestupkovém řízení. 4. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejší účastnici 900 Kč na náhradu nákladů řízení (výrok II). 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s argumentací obvodního soudu založené na judikatuře Ústavního soudu. Podle stěžovatele na věc nedopadají závěry usnesení sp. zn. III. ÚS 1845/08 ze dne 7. října 2010. Usnesení vychází z premisy, že zásady pro odškodňování za trestní řízení, které neskončilo odsouzením, nelze analogicky aplikovat na přestupkové řízení. Zahájení trestního řízení sebou často nese difamační dopad, což pro přestupkové řízení neplatí. Stěžovatel poukazuje na to, že o vydání příkazu v jeho věci informovala média a v diskusi pod příslušnými články na internetových serverech je řada hanlivých komentářů. Navíc stěžovatel ve věci sp. zn. III. ÚS 1845/08 požadoval úhradu cestovného a nocležného svého obecného zmocněnce, což jsou náklady, které by v trestním řízení nemohly vzniknout (v něm může být obviněný zastoupen výlučně obhájcem z řad advokátů). 6. Proti argumentu, že Ústavní soud označil za ústavně přijatelný závěr, že samotná okolnost zahájení přestupkového řízení pro svou nižší společenskou závažnost ve srovnání s trestním řízením nezakládá odpovědnost státu podle zákona č. 82/1998 Sb. jen z toho důvodu, že nedošlo k uznání viny či k uložení sankce za přestupek (usnesení sp. zn. II. ÚS 1470/19 ze dne 4. června 2019), stěžovatel namítá, že v jeho věci nešlo jen o to, že přestupkové řízení bylo zahájeno, ale o to, že bylo zahájeno vydáním příkazu. Pro takový postup podle stěžovatele chyběly zákonné podmínky, neboť správní orgán dostatečně nezjistil skutkové okolnosti, což je předpokladem vydání příkazu podle § 150 odst. 1 správního řádu. Stěžovatel dále poukazuje na skutkovou odlišnost. Zatímco ve věci sp. zn. II. ÚS 1470/19 stěžovatel řídil motorové vozidlo po požití návykové látky, v nynější věci se stěžovatel pokojným protestem domáhal občanských práv. 7. K nálezu sp. zn. II. ÚS 1099/19 ze dne 3. září 2019 (N 156/96 SbNU 36), jímž obvodní soud rovněž argumentoval, stěžovatel dodává, že podle Ústavního soudu lze o odškodnění uvažovat jen v případě zřetelných a flagrantních pochybení správního orgánu, což však bylo v jeho věci splněno. Správní orgán vydal příkaz, aniž předtím stěžovatele vyslechl, rozhodl na základě neúplné dokumentace, obsah příkazu byl vnitřně rozporuplný, a teprve po podaném odporu začal správní orgán shromažďovat relevantní podklady a lhůtu k vyřízení věci správní orgán nedodržel. 8. Stěžovatel konečně upozorňuje, že se nedomáhal odškodnění na základě analogické aplikace § 9 až 12 zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž podle § 5 až 8 téhož zákona. Judikatura Ústavního soudu podle stěžovatele poskytuje dostatečná vodítka k tomu, aby ústavní stížnosti mohlo být vyhověno. 9. Ústavní stížnost je přípustná a jsou splněny i další procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem. 10. Předmětem řízení byla částka 3 146 Kč s příslušenstvím, čemuž odpovídá, že proti rozsudku obvodního soudu nebylo přípustné odvolání. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu platí, že směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v řízení, jehož předmětem byla bagatelní částka, zakládá to (bez dalšího) důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněného návrhu, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji naopak co do ústavní roviny významnou činí [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. dubna 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. 11. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl argumenty, proč mu napadené rozhodnutí i přes bagatelní předmět řízení, způsobuje ústavně relevantní újmu. Ústavní soud však neshledal, že by došlo k porušení stěžovatelových ústavně zaručených základních práv. 12. Obvodní soud upozornil na to, že ve stěžovatelově věci nebylo vydáno nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb. (str. 6 napadeného rozsudku). Jinými slovy, nebylo zde žádné pravomocné rozhodnutí, které by bylo následně pro nezákonnost zrušeno. Tento závěr je ústavně souladný. 13. Ostatně ani stěžovatel netvrdí, že by takové pravomocné a později zrušené rozhodnutí existovalo. Pouze zdůrazňuje, že pokud by nepodal odpor, měl by vydaný příkaz stejné účinky jako pravomocné rozhodnutí. Tomu nelze oponovat, stěžovatel však odpor podal a příkaz účinky pravomocného rozhodnutí nevyvolal. Příkaz, proti němuž byl podán (včasný) odpor, je automaticky zrušen (§ 150 odst. 3 správního řádu). Jediným dalším rozhodnutím o stěžovatelových právech bylo usnesení, jímž bylo řízení zastaveno. Aplikace § 5 až 8 zákona č. 82/1998 Sb., jichž se stěžovatel dovolával v ústavní stížnosti, tak vede k závěru, že stěžovatel na odškodnění nemá nárok. 14. Judikatura Ústavního soudu připouští, že i v situaci, kdy neexistuje žádné pravomocné rozhodnutí, které by bylo následně pro nezákonnost zrušeno, může stát podle čl. 36 odst. 3 Listiny odpovídat za škodu způsobenou marným vedením přestupkového řízení. Podle Ústavního soudu je totiž možno na rozhodování o náhradě újmy způsobené zahájením či vedením přestupkového řízení za určitých okolností analogicky aplikovat pravidla pro náhradu újmy způsobené zahájením či vedením trestního řízení, které skončilo pravomocným zproštěním obžaloby či pravomocným zastavením trestního stíhání. 15. Obvodní soud v napadeném rozsudku podrobně rozebral rovněž zmiňovanou judikaturu Ústavního soudu a dospěl k závěru, že stěžovatel nemá nárok na odškodnění ani při jejím zohlednění. I tento závěr z ústavního hlediska obstojí. 16. V každém jednotlivém řízení je zapotřebí samostatně zkoumat, zda zahájení přestupkového řízení či procesní postup správních orgánů lze považovat za nesprávný úřední postup, resp. nezákonné rozhodnutí, a zda tedy vzniká nárok na náhradu škody (nález sp. zn. II. ÚS 1099/19, body 12 a 16). 17. Stěžovateli lze přisvědčit, že jeho situace je specifická tím, že již o vydání příkazu informovala média. Jiné argumenty, z nichž vychází usnesení sp. zn. III. ÚS 1845/08, s nímž stěžovatel polemizoval, ovšem platí i ve stěžovatelově věci. Stěžovateli byl příkazem uložen trest napomenutí. V dalším řízení mu nemohl být uložen trest přísnější, leda by se v dalším řízení změnila kvalifikace skutku (§ 90 odst. 3 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich). I kdyby se ovšem kvalifikace změnila, stále platí, že v trestním řízení je obviněný vystaven riziku uplatnění řady omezujících institutů, které jsou daleko závažnější než v přestupkovém řízení. Obecně pak v trestním řízení oproti řízení o přestupku hrozí citelnější tresty, což platí zejména o trestu odnětí svobody, který v přestupkovém řízení není možné uložit. Vedení trestního řízení zpravidla představuje pro obviněného větší psychickou zátěž v porovnání s přestupkovým řízením (u méně závažných přestupků navíc o znatelné psychické zátěži spojené s jejich vedením nelze ani uvažovat). Navíc stěžovatel se v řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek, nedomáhal odčinění nemajetkové újmy spojené s medializací přestupkového řízení, nýbrž náhrady škody představované náklady na právní zastoupení spojené s podáním odporu směřujícího proti nepravomocnému rozhodnutí. Za újmu hanlivými excesivními reakcemi čtenářů na zveřejněné informace pak odpovídají jiné osoby než vedlejší účastnice. Vadilo-