II.ÚS 218/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 218/25 ze dne 12. 3. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jiřího Přibáně a Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. listopadu 2024 č. j. 25 Cdo 797/2024-330, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti DER Touristik CZ a. s., sídlem Babákova 2390/2, Praha 11 - Chodov, a J. S., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a byl porušen i čl. 89 Ústavy. 2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 20. 4. 2023 č. j. 42 C 304/2019-257 uložil první vedlejší účastnici jako první žalované povinnost zaplatit stěžovatelce jako první žalobkyni částku ve výši 70 440 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 1. 10. 2019 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu co do částky 156 720 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně od 1. 10. 2019 do zaplacení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky (výrok III.) a ve vztahu ke státu (výrok IV.). Rozhodl tak o žalobě, kterou se stěžovatelka a druhý vedlejší účastník, manžel stěžovatelky, po první vedlejší účastnici domáhali zaplacení 227 160 Kč jako náhrady za denní péči poskytovanou jí v tomto období jejím manželem podle § 449 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), z titulu náhrady škody na zdraví, způsobené stěžovatelce v důsledku úrazu utrpěného dne 25. 4. 2005 v Egyptě při zájezdu pořádaném právní předchůdkyní první vedlejší účastnice. 3. Proti rozsudku obvodního soudu podaly stěžovatelka a první vedlejší účastnice odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 22. 11. 2023 č. j. 11 Co 240/2023-304 výroky I. a II. rozsudku obvodního soudu potvrdil, výrok III. rozsudku obvodního soudu změnil jen ohledně výše nákladů řízení, a výrok IV. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil obvodnímu soudu k dalšímu řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud shodně s obvodním soudem uzavřel (při nespornosti základu nároku, o němž bylo již dříve pravomocně rozhodnuto), že první stěžovatelce náleží náhrada za péči v rozsahu 9,5 hodiny denně, což při odpovídající náhradě 120 Kč za hodinu a celkem 182 dnech, za něž byla náhrada požadována, činí celkem 206 340 Kč. Po odečtení částky 109 500 Kč, kterou již první vedlejší účastnice plnila, a částky 26 400 Kč jako vyplaceného příspěvku na péči ve výši 4 400 Kč měsíčně pak ve výsledku zbývá uhradit 70 440 Kč. 4. Proti té části rozsudku městského soudu, jímž byl potvrzen zamítavý výrok II. rozsudku obvodního soudu, podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako vadné odmítnuto (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dospěl k závěru, že stěžovatelka v dovolání neoznačila žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jehož právních závěrech by bylo rozhodnutí městského soudu založeno, a od nějž by se měl Nejvyšší soud v této věci odchýlit. Navíc stanovení rozsahu nezbytné péče poskytované manželem stěžovatelce je otázkou skutkovou, kterou není Nejvyšší soud oprávněn přezkoumávat a která není způsobilá založit přípustnost dovolání vzhledem k tomu, že jediným způsobilým dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud její dovolání odmítl, aniž se vyjádřil k předestřené právní otázce. S tímto závěrem Nejvyššího soudu stěžovatelka nesouhlasí. Stěžovatelka uvádí, že ve svém dovolání mimo jiné poukazovala na nález ze dne 27. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 664/19 [(N 74/99 SbNU 406); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], ve kterém se Ústavní soud vyjadřoval k obdobnému nároku stěžovatelky a vyslovil názor, že při určení výše nároku musí být dodržen princip plného odškodnění za škodu na zdraví tak, jak vyplývá z čl. 1 odst. 1 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ohledem na názory v něm uvedené, tj. na zásadu plného odškodnění, je stěžovatelka toho názoru, že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 10. 11. 2021 sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 dezinterpretoval nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/19 a postavil se proti jeho závěrům. Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že "..při úvaze o výši nároku je vhodné využít k ocenění hodnoty ošetřovatelské péče o příbuzného úpravu odměny přiznávané pracovníkům poskytujícím pečovatelskou službu podle příslušné vyhlášky provádějící zákon o sociálních službách". Příspěvek, jež jsou klienti pečovatelských služeb povinni hradit za svou péči, není skutečnou odměnou pracovníků pečovatelských služeb. Odměna pečovatelů s výší tohoto příspěvku nijak nesouvisí. Odměna pečovatelů, kteří jsou zaměstnání v pečovatelských službách, není vázána na výši příspěvků klientů těchto služeb. Rozpor mezi těmito výklady je zřejmý právě z nálezu sp. zn. II. ÚS 664/19, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že v dané věci je nutné uplatnit princip plného odškodnění. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1904/2021 však takové odškodnění limituje výší příspěvku, který je účtován klientům pečovatelských služeb. 6. Stěžovatelka zdůrazňuje, že péče, kterou jí poskytují a jsou ochotny poskytovat pečovatelské služby, nepokrývá celý výčet pečovatelských úkonů jako je např. cévkování, či ruční vybavování stolice. Tyto úkony jsou úkony zdravotními a ošetřovatelskými, obdobně pak i polohování na lůžku. Tyto úkony zpravidla neprovádějí a nesmějí provádět pečovatelé. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že žádná z dostupných pečovatelských služeb nenabízí péči v jí vyžadovaném celodenním rozsahu (včetně nočního polohování). V případě stěžovatelky tak jde o celodenní a kontinuální péči. Rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelky je v příkrém rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu v obdobné věci stěžovatelky ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. 25 Cdo 1024/2023, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil právně závazný názor, že v případech, jakým je nyní posuzovaná právní věc stěžovatelky, je nutné pro stanovení rozsahu náhrady škody nejprve zjistit pravděpodobný obsah smlouvy, jakou by stěžovatelka uzavřela s příslušnou pečovatelskou službou. Nejvyšší soud ani městský soud se však tímto pokynem při svém rozhodování neřídily. 7. Pokud by o stěžovatelku nepečoval druhý vedlejší účastník, její manžel, musela by využít služeb soukromých pečovatelů a ošetřovatelů, taková péče by nepochybně nebyla poskytována za 120 Kč, případně ani za 130 Kč za hodinu. Cena stanovená vyhláškou, tedy 130 Kč, je cenou maximální, která může být účtována. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem má stěžovatelka zato, že Nejvyšší soud napadeným usnesením nereagoval na její právní argumentaci, čímž došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto veden