II.ÚS 2181/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2181/24 ze dne 23. 7. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudkyně Dity Řepkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Andrey Dany Jasmine, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 847/2024-100 ze dne 15. 5. 2024, části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 17 Co 219/2023-75 ze dne 5. 10. 2023 a části výroku II rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 45 C 128/2022-49 ze dne 25. 4. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky ? Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se před obecnými soudy domáhala náhrady nemajetkové újmy způsobené jí nesprávným úředním postupem ? nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 21 C 422/2013, a dále nesprávným postupem Nejvyššího soudu v téže věci. Ten měl podle názoru stěžovatelky spočívat v tom, že Nejvyšší soud nepoložil Soudnímu dvoru Evropské unie předběžnou otázku, zda je vztah klienta a plastického chirurga vztahem ze spotřebitelské smlouvy. V důsledku toho jej nesprávně vyhodnotil tak, že o vztah ze spotřebitelské smlouvy nešlo, neaplikoval výjimku uvedenou v § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu a stěžovatelčino dovolání usnesením č. j. 25 Cdo 3907/2020-594 ze dne 14. 7. 2021 nesprávně odmítl jako objektivně nepřípustné. Za každý nesprávný úřední postup požadovala stěžovatelka náhradu újmy ve výši 250 000 Kč, celkem tedy 500 000 Kč. Ústavní soud doplňuje, že proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, které je údajně zatíženo popsaným nesprávným úředním postupem, podala stěžovatelka ústavní stížnost, kterou tento soud odmítl usnesením sp. zn. I. ÚS 2421/21 ze dne 5. 10. 2021 jako zjevně neopodstatněnou. 2. Obvodní soud pro Prahu 2 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovatelce částku 51 875 Kč (výrok I), co do 448 125 Kč její žalobu zamítl (výrok II). Žalobu shledal částečně důvodnou v části, v níž se stěžovatelka domáhala náhrady újmy za nepřiměřenou délku předchozího soudního řízení, zcela ji zamítl v části týkající se postupu Nejvyššího soudu. 3. Městský soud v Praze k odvolání stěžovatelky změnil výrok II obvodního soudu v tom smyslu, že stěžovatelce přiznal další náhradu ve výši 20 312,5 Kč, vztahující se k náhradě za nepřiměřenou délku řízení, ve zbytku zamítnutí žaloby potvrdil. 4. Svým dovoláním k Nejvyššímu soudu stěžovatelka napadla pouze tu část rozhodnutí městského soudu, kterým bylo potvrzeno zamítnutí žaloby, a to jen v rozsahu požadované náhrady újmy ve výši 100 000 Kč za nesprávný úřední postup Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. Konstatoval, že stěžovatelka v dovolání vymezila takové otázky hmotného a procesního práva, které přípustnost dovolání nemohly založit, neboť na jejich vyřešení dovoláním napadené rozhodnutí městského soudu nezáviselo. Poukázal na to, že městský soud s oporou v usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2421/21 vyložil, že i pokud by Nejvyšší soud nepovažoval dovolání ve věci sp. zn. 25 Cdo 3907/2020 za nepřípustné pro uplatněnou výši jednotlivých nároků, byla by shledána jeho nepřípustnost podle § 241a odst. 2 ve spojení s § 237 občanského soudního řádu. Vedle toho Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí upozornil, že stěžovatelka nijak nerozporuje druhý, svébytný důvod potvrzení zamítnutí její žaloby městským soudem, totiž že úkolem Soudního dvora není vykládat ustanovení občanského soudního řádu týkající se přípustnosti dovolání. I z toho důvodu shledal, že dovolání stěžovatelky nebylo přípustné. II. Argumentace stěžovatelky 5. Stěžovatelka vytýká obvodnímu soudu, že se "absolutně nijak nevyrovnal" s její právní argumentací týkající se pochybení Nejvyššího soudu v podobě nepoložení předběžné otázky v posuzovaném řízení. V odůvodnění se navíc věnoval předpokladům vzniku odpovědnosti za škodu, zatímco ona požadovala náhradu za způsobenou nemajetkovou újmu. V tom spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu v aspektu řádného odůvodnění soudního rozhodnutí, které se vypořádává se vznesenými tvrzeními. Městský soud podle stěžovatelky pochybil, když uvedené vady nenapravil. Nejvyšší soud měl potom shledat dovolání přípustným už proto, že se napadené rozhodnutí odchylovalo od ustálené judikatury Ústavního soudu. 6. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti obšírně parafrázuje obsah svého dovolání k Nejvyššímu soudu. Rozporuje jeho závěr, že rozhodnutí městského soudu nezáviselo na zodpovězení v dovolání formulovaných otázek. Má za to, že názor, že předběžnou otázku je možné předložit k objasnění výkladu ustanovení unijního práva "nezbytného k objasnění právního základu rozhodného pro věc", odporuje čl. 267 Smlouvy o fungování EU. Upozorňuje i na to, že existuje řada rozhodnutí Soudního dvora řešící otázky procesního charakteru. Má tedy za to, že se předběžná otázka může týkat procesních otázek týkajících se přístupu k soudu, který se teprve následně může zabývat právním základem věci. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. 8. Podle formulace petitu ústavní stížnosti se zdá, že stěžovatelka napadá všechna tři rozhodnutí obecných soudů jako celek. Z její ústavní stížnosti však bez pochybností plyne, že stejně jako dovoláním (viz bod 4 usnesení Nejvyššího soudu) nerozporuje rozhodnutí obecných soudů o náhradě újmy za nepřiměřenou délku řízení. V částech, kde městský soud a obvodní soud rozhodovaly o této části její žaloby, by případná ústavní stížnost byla navíc nepřípustná (stěžovatelka nevyčerpala jiný prostředek ochrany ? dovolání), v části, kde stěžovatelka se svým nárokem uspěla, by ještě k tomu byla podána osobou zjevně neoprávněnou. 9. Ústavní soud se tedy zaměřil jen na rozhodování o náhradě újmy za nesprávný úřední postup Nejvyššího soudu, přičemž vzal v potaz, že stěžovatelka dovoláním zpochybnila svůj procesní neúspěch jen co do požadované náhrady újmy ve výši 100 000 Kč. Ústavní soud tedy přezkoumal usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání. Dále výrok I rozsudku městského soudu v části, v níž městský soud potvrdil zamítnutí žaloby, ale pouze do výše 100 000 Kč. Konečně, rozsudek obvodního soudu Ústavní soud přezkoumal v rozsahu výroku II, jímž byla žaloba zčásti zamítnuta, a to opět v omezeném rozsahu co do výše 100 000 Kč. V tomto rozsahu jsou splněny procesní předpoklady pro projednání ústavní stížnosti. V rozsahu další požadované náhrady újmy za nesprávný úřední postup Nejvyššího soudu ve výši 150 000 Kč (z původně nárokovaných 250 000 Kč) je ústavní stížnost nepřípustná, jelikož stěžovatelka před jejím podáním nevyčerpala zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (tj. dovolání, viz § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 10. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržování ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995). 11. Proto nejprve posoudil, zda se Nejvyšší soud dopustil porušení práva na soudní ochranu stěžovatelky, respektive jejího práva na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), tím, že vyhodnotil stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné. Vzhledem k tomu, jaké otázky hmotného a procesního práva stěžovatelka v dovolání (podle tvrzení v ústavní stížnosti) vymezila, dospěl Ústavní soud k závěru, že je závěr Nejvyššího soudu správný. Stěžovatelkou vymezené otázky se věnovaly kvalifikaci pochybení soudu, který opomene předložit předběžnou otázku Soudnímu dvoru. Stěžovatelka v otázkách postupně mířila k tomu, zda jde o svévoli, porušení práva na zákonného soudce, nesprávný úřední postup nebo porušení práva na spravedlivý proces. Dále položila otázky, které se týkaly přístupu k prostředkům ochrany v případě zjištěného porušení čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Takto vymezené otázky se však jasně míjejí s tím, co je konkrétním obsahem rozhodnutí městského soudu, které dovoláním napadala. 12. Pátá až sedmá otázka spočívala na předpokladu, že došlo k porušení práv stěžovatelky plynoucích z čl. 6, potažmo čl. 13 Úmluvy, a