II.ÚS 2182/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2182/24 ze dne 25. 9. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně (soudce zpravodaje) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele: Feng Lijun, zastoupeného Mgr. Petrem Otrusinou, advokátem, sídlem Lešetín II 7147, Zlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. května 2024 č. j. 27 Cdo 3424/2023-411, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. července 2023 č. j. 8 Cmo 141/2023-389 a výrokům III a IV usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. května 2023 č. j. 60 Cm 73/2022-376, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Mgr. Evy Gajdošík, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 4 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva) a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě. 2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud ve Zlíně (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 23. 12. 2021 č. j. 28 C 229/2019-313 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal na vedlejší účastnici zaplacení částky 1 509 878 Kč s příslušenstvím, a uložil mu nahradit vedlejší účastnici náklady řízení ve výši 111 903 Kč. 3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") usnesením ze dne 3. 10. 2022 č. j. 59 Co 62/2022-338 rozsudek okresního soudu zrušil a věc postoupil krajskému soudu jako věcně a místně příslušnému. 4. V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud schválil smír, v němž se vedlejší účastnice zavázala zaplatit stěžovateli částku 480 000 Kč (výrok I), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II), že se stěžovateli nevrací poměrná část zaplaceného soudního poplatku za řízení v prvním stupni (výrok III) ani za odvolací řízení (výrok IV). Jde-li o poslední dva výroky, krajský soud dospěl k závěru, že pro vrácení části zaplaceného soudního poplatku za řízení v prvním stupni, který činil 75 494 Kč, nebyly splněny zákonem stanovené podmínky [§ 10 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o soudních poplatcích)], neboť v řízení před okresním soudem nebylo schválení míru navrženo a po vydání rozsudku uvedeného sub 2 zákon vrácení soudního poplatku neupravuje. Ani zaplacený soudní poplatek za odvolání ve stejné výši nelze vracet, neboť v odvolacím řízení nebylo navrženo schválení smíru a odvolací soud ve věci samé rozhodl usnesením uvedeným sub 3. 5. Usnesení krajského soudu ve výrocích III a IV stěžovatel napadl odvoláním, načež je Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví označeným usnesením v napadené části jako věcně správné potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. 6. Proti tomuto usnesení brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), odmítl s tím, že není podle § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. přípustné. II. Stěžovatelova argumentace 7. Stěžovatel usnesení krajského soudu považuje za nedostatečně odůvodněné, neboť neobsahuje právní úvahu a případnou citaci judikatury či názorů právní vědy, přičemž má za to, že mu uvedený nedostatek ztížil využití opravného prostředku. Současně krajskému soudu vytýká nesprávný právní názor; jde-li o rozhodnutí o vrácení poplatku před soudem prvního stupně, má stěžovatel za to, že k vydání platného rozsudku okresním soudem sub 2 nedošlo, resp. nelze k tomuto rozsudku přihlížet, a v této souvislosti poukazuje na § 105 odst. 1 poslední větu o. s. ř. Jde-li o (ne)vrácení poplatku za odvolací řízení, stěžovatel uvádí, že usnesení krajského soudu sub 3 nebylo rozhodnutím o věci samé, tedy meritorním rozhodnutím. 8. Ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu stěžovatel uvádí, že se v něm neřeší možnost aplikace podle jiného ustanovení, a jako "mechanický" odmítá poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2015 sp. zn. 32 Cdo 1714/2015, maje za to, že se vztahuje na jinou situaci, kdy účastník řízení nežádal o vrácení části soudního poplatku "za nepříslušné řízení", ale za řízení "prvé, příslušné". Podle stěžovatele je třeba posuzovat důvod, pro který došlo ke zrušení rozhodnutí soudu předchozího stupně, a v posuzovaném případě se tak stalo z důvodu nepříslušnosti okresního soudu. Jelikož byl poté příslušným soudem schválen smír, aniž by bylo rozhodnuto o meritu věci, byl § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích podle jeho názoru naplněn. Ze stejného důvodu stěžovatel považuje za neaplikovatelný nález (správně "usnesení") Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. Pl. ÚS 14/19, a naopak za "vhodný" pouvažuje nález ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 4104/17 (N 136/90 SbNU 241). 9. Ve věci vrácení soudního poplatku za odvolací řízení stěžovatel vytýká vrchnímu soudu, že v jeho usnesení chybí jakákoliv argumentace, resp. že jeho argumentace je "zmatená" a svědčí o nedostatečné znalosti spisu, jestliže uvedl, že "odvolací řízení nemusí být ukončeno rozhodnutím, jímž se řízení končí, ale rovněž zrušením napadeného rozhodnutí a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení, jako v této věci", neboť v posuzovaném případě byla věc postoupena krajskému soudu. 10. V souvislosti s usnesením Nejvyššího soudu stěžovatel uvádí, že § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. jasně definuje usnesení, proti kterým není dovolání přípustné, a že mezi ně rozhodnutí o vrácení poměrných částí soudního poplatku podle § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích nepatří, neboť takové posouzení vyžaduje zhodnocení průběhu řízení ve věci samé (v této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález sp. zn. Pl. ÚS 14/19), navíc jde podle něho o rozhodnutí o nákladech řízení, neboť soudní poplatek je součástí nákladů řízení (§ 137 o. s. ř.). III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla tato rozhodnutí vydána. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. 12. Na doplnění možno uvést, že lhůta k podání ústavní stížnosti začala běžet až doručením napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jelikož se stěžovatel řídil vadným poučením vrchního soudu, podle kterého bylo možné proti jeho usnesení podat dovolání k Nejvyššímu soudu. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 14. Soudům nižších stupňů stěžovatel vytýká, že svá rozhodnutí řádně nezdůvodnily, a soudům všech stupňů, že nesprávně interpretovaly a aplikovaly podústavní právo - konkrétně vrchní a krajský soud § 10 odst. 7 zákona o soudních poplatcích a Nejvyšší soud § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř. 15. S ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných se tento soud zabýval nejprve ústavní stížností v části, jež směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Stěžovatel v ní uvádí, že rozhodnutí o vrácení soudního poplatku nelze považovat za rozhodnutí o pov