II.ÚS 2184/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2184/25 ze dne 6. 8. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Klimánka, zastoupeného Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, sídlem Lublaňská 398/18, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2025 č. j. 26 Cdo 2241/2024-451, proti potvrzující části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. března 2023 č. j. 70 Co 43/2023-343, ve znění usnesení ze dne 12. června 2024 č. j. 70 Co 43/2023-427 (tj. ve které byl potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. dubna 2022 č. j. 47 C 83/2021-233) a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 4. dubna 2022 č. j. 47 C 83/2021-233, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených (výroků) rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 2 odst. 3, čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník jako žalobce se podanou žalobou po stěžovateli jako žalovaném domáhal vyklizení pozemků p. č. 4400/530, 4400/531, 4400/532, 4400/533, v k. ú. X, obec Y (dále též jen "předmětné pozemky" či "pozemky"). Žalobu odůvodnil tím, že výpovědí ze dne 8. 11. 2017, doručenou stěžovateli dne 7. 12. 2017, ukončil smlouvu o nájmu, kterou s ním uzavřel za účelem provozování veřejného hlídaného parkoviště, stěžovatel však pozemky nevyklidil, ani je neuvedl do stavu, v jakém mu byly předány, a nadále je užívá. Současně se vedlejší účastník domáhal zaplacení částky 2 412 332 Kč s úroky z prodlení, představující smluvní pokutu (za období od 2. 4. 2018 do 31. 12. 2019) za porušení povinnosti pozemky vyklidit a odevzdat. 3. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem uložil stěžovateli povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit a předat vedlejšímu účastníkovi předmětné pozemky (výrok I.) a do patnácti dnů od právní moci rozsudku zaplatit částku 2 412 332 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 412 332 Kč za období od 31. 3. 2021 do zaplacení (výrok II.) a dále mu uložil povinnost zaplatit náklady řízení ve výši 128 617 Kč (výrok III.). 4. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, rozsudek obvodního soudu ve výroku I. potvrdil (dále též jen "potvrzující část výroku I.") a ve výroku II. jej změnil (dále též jen "měnící část výroku I.") tak, že žalobu o zaplacení částky 2 412 332 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). 5. Rozsudek městského soudu napadli stěžovatel i vedlejší účastník dovoláním. Stěžovatel podal dovolání proti potvrzujícímu výroku a výroku II. rozsudku městského soudu. Vedlejší účastník podal dovolání proti měnícímu výroku a výroku II. rozsudku městského soudu. Nejvyšší soud napadeným rozsudkem rozhodl tak, že rozsudek městského soudu, ve znění opravného usnesení, ve výroku I. v části, ve které byl výrok II. rozsudku obvodního soudu změněn tak, že žaloba o zaplacení částky 2 412 332 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 31. 3. 2021 do zaplacení byla zamítnuta, a dále ve výroku II. o nákladech řízení zrušil a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení (výrok I.). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl (výrok II.). II. Argumentace stěžovatele 6. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 7. 12 2017 mu byla doručena výpověď vedlejšího účastníka z nájmu předmětných nemovitostí, proti které se bránil podáním písemných námitek a následně podal žalobu na neplatnost výpovědi. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 1. 9. 2020 č. j. 51 C 27/2018-164 byla žaloba zamítnuta a tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem městského soudu ze dne 8. 9. 2021 č. j. 13 Co 6/2021-226. Vedlejší účastník paralelně s tímto řízením podal dne 30. 3. 2021 žalobu, kterou se po stěžovateli domáhal vyklizení předmětných pozemků a zaplacení smluvní pokuty ve výši 2 412 332 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel namítá, že vedlejší účastník se žalobou nedomáhal odstranění jakýchkoli věcí, které se na pozemcích parkoviště nacházejí, a nedomáhal se ani "zákazu vstupu" pro stěžovatele na předmětné parkoviště. Obvodní soud žalobě vyhověl, aniž by zjistil, zda stěžovatel dál užívá předmětné parkoviště způsobem odpovídajícím nájemní smlouvě. Na místním šetření konaném dne 21. 10. 2021 nebylo zjištěno, že by stěžovatel užíval parkoviště (veřejně přístupnou místní komunikaci) nad rámec obecného užívání. Obvodní soud ani nezohlednil, že stěžovatel v průběhu řízení opakovaně uvedl, že parkoviště neužívá (výlučně) a že jej vedlejší účastník může užívat sám. Stěžovatel tyto námitky uplatnil ve svém odvolání, městský soud však rozhodnutí obvodního soudu v této části potvrdil a následně Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl. Dále stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud napadeným rozsudkem k dovolání vedlejšího účastníka zrušil pro stěžovatele příznivý výrok (resp. část výroku I.) rozsudku městského soudu, kterým městský soud žalobu vedlejšího účastníka zčásti zamítl. Stěžovatel uvádí, že ústavní stížností se domáhá ochrany svých základních práv, zejména práva na soudní ochranu, práva na spravedlivý proces, ochrany práva činit vše, co není zákonem zakázáno, práva podnikat a ochrany vlastnického práva. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost proti výroku II. rozsudku Nejvyššího soudu, proti potvrzující části výroku I. rozsudku městského soudu a proti výroku I. rozsudku obvodního soudu byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. 8. Ve vztahu k výroku I. rozsudku Nejvyššího soudu a výrokům II. a III. rozsudku obvodního soudu je podaná ústavní stížnost nepřípustná (viz sub 18 a 19). IV. Posouzení opodstatněnosti přípustné části ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 11. V ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti rozhodnutím obecných soudů, kterými mu byla uložena povinnost vyklidit předmětné pozemky, které užívá na základě nájemní smlouvy uzavřené s vedlejším účastníkem. Kromě námitky porušení ústavně zaručených práv však ústavní stížnost neobsahuje žádnou, natož pak ústavněprávní, argumentaci. 12. Ze skut