II.ÚS 219/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 219/26 ze dne 4. 2. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Přibáně a soudců Martina Smolka a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Terezy Adamyk, advokátky, sídlem U Prašné brány 1078/1, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2025 č. j. 19 Co 313/2025-13 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. října 2025 č. j. 211 L 140/2025-7, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a D. S., neznámého pobytu, a Všeobecné fakultní nemocnice v Praze, sídlem U Nemocnice 499/2, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena její základní práva zakotvená v čl. 1 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že usnesením ze dne 16. 9. 2025 č. j. 211 L 140/2025-5 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ustanovil prvnímu vedlejšímu účastníkovi, umístěnému člověku, opatrovníkem stěžovatelku (advokátku). 3. V záhlaví uvedeným usnesením obvodní soud přiznal stěžovatelce jako opatrovnici umístěného odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů ve výši 1 450 Kč. V odůvodnění svého rozhodnutí obvodní soud uvedl, že odměna za zastupování umístěného člověka advokátem v řízení činí podle § 7 bodu 3 a § 9 odst. 7 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, částku 1 x 1 000 Kč, neboť opatrovník učinil v řízení 1 úkon spočívající v převzetí zastoupení. Náhrada hotových výdajů činí podle advokátního tarifu 1 x 450 Kč, když opatrovník není plátcem daně z přidané hodnoty. 4. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením uvedené usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že normotvůrce (Ministerstvo spravedlnosti) záměrně rozlišil funkci ustanoveného opatrovníka v § 9 odst. 7 advokátního tarifu, jemuž náleží právě v tam uvedených věcech (tedy nikoli např. při obhajobě v trestní věci, jako tomu bylo v případě nálezu ze dne 28. 8. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 23/19 (N 15/98 SbNU 116, č. 43/2020 Sb.), odměna ve výši 1 000 Kč (vycházející z tarifní hodnoty 5 000 Kč), oproti odměně 1 500 Kč v případě zastoupení advokáta ve smluvním vztahu s klientem. S ohledem na výši rozdílu 500 Kč dospěl městský soud k závěru, že nejde o odměnu mnohonásobně nižší, jak tomu bylo v dřívějších předpisech, ale tato výše odměny snížená o 1/3 zohledňuje i stav, kdy advokát nemusí aktivně vyhledávat klienty, jako je tomu v případě věcí uvedených v § 9 odst. 2 advokátního tarifu a (ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva) zároveň vykonává činnost ve veřejném zájmu za (v přípustném rozsahu) sníženou odměnu hrazenou státem. V té souvislosti městský soud podotkl, že až do 31. 12. 2021 platil § 12a odst. 1 advokátního tarifu, který snižoval odměny ustanovených zástupců a opatrovníků o 20 %, přičemž toto ustanovení opakovaně obstálo v přezkumu ústavnosti u Ústavního soudu [např. usnesení ze dne 9. 5. 2018 sp. zn. II. ÚS 1266/18, nález ze dne 23. 5. 2022 sp. zn. IV. ÚS 3152/21 (N 60/112 SbNU 50) a další]. Z tohoto pohledu považoval městský soud za akceptovatelnou odměnu nižší. V dané věci opatrovnice vykonala jeden úkon právní služby, a to převzetí zastoupení spočívající pouze v převzetí usnesení ve věci a náleží ji tak odměna za jeden úkon právní služby učiněný po 1. 1. 2025 ve výši 1 000 Kč (§ 9 odst. 7 advokátního tarifu) a jedna náhrada hotových výdajů ve výši 450 Kč (§ 13 odst. 4 advokátního tarifu). II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že advokátní tarif ve znění účinném od 1. 1. 2025 rozdělil jinak totožné parametry určení tarifní hodnoty ve věcech podpůrných opatření, svéprávnosti, nezvěstnosti a smrti, přivolení k zásahu do integrity a přípustnosti převzetí nebo držení ve zdravotním ústavu do dvou odstavců téhož ustanovení. Jediným rozdílem jinak obsahově totožné části právní úpravy je vymezení, že § 9 odst. 2 advokátního tarifu hovoří obecně o všech advokátech (potažmo zvolených právních zástupcích), zatímco § 9 odst. 7 advokátního tarifu hovoří ve věcně totožných řízeních o advokátech ustanovených. Stěžovatelka poukazuje na to, že normotvůrce (Ministerstvo spravedlnosti) se navrácením této dvojí rozdílné úpravy způsobu stanovení výše mimosmluvní odměny advokáta za výkon právní služby v totožných případech opětovně dopustil protiústavní svévolné diskriminační normotvorby. Neexistuje přitom důvod pro to, aby byla za stejnou práci poskytnuta odlišná odměna u soudem jmenovaného opatrovníka a opatrovníka zastupujícího účastníka řízení na základě plné moci. Není podstatné, že právní pomoc není poskytována na základě smlouvy, nýbrž na základě rozhodnutí soudu, neboť ustanovením opatrovníka stát plní svoji povinnost chránit v soudních řízeních práva těch, kteří nemohou svá práva dostatečně hájit sami, a plnění této povinnosti je obsahově ekvivalentní s poskytováním právní pomoci na základě smlouvy a mělo by být ekvivalentní i co do poskytnuté právní pomoci a odměny. Stěžovatelka poukazuje na to, že uvedený názor stěžovatelky ostatně potvrdil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 10. 12. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 32/25 (č. 4/2026 Sb.), kterým dotčenou část § 9 odst. 7 advokátního tarifu zrušil. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou osobou. Stěžovatelka je advokátka, a proto v souladu se stanoviskem pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 [(ST 42/79 SbNU 637, č. 90/2015 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz] nemusí být podle § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") zastoupena jiným advokátem. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 8. K problematice nákladů řízení se Ústavní soud, jak plyne z jeho ustálené judikatury, staví zdrženlivě a podrobuje ji toliko omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Ačkoliv i rozhodnutí o nákladech řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníků řízení, samotný spor o nákladech řízení zpravidla nedosahuje intenzity způsobilé porušit jejich základní práva a svobody (srov. např. usnesení ze dne 4. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 457/05 či ze dne 26. 11. 2025 sp. zn. II. ÚS 2948/25). 9. Ústavní soud standardně vychází z toho, že stěžovatel musí v ústavní stížnosti tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, která rozhodnutím obecného soudu nastala v jeho právní sféře. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud také mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, které jsou svojí povahou bagatelní. Je totiž veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svoji výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně, v rozporu s principem minimalizace zásahů, vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní poru