II.ÚS 2194/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2194/23 ze dne 4. 9. 2024 Náležité odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání podle § 237 občanského soudního řádu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky MARSERVIS, s. r. o., sídlem Vančurova 341, Chodov, zastoupené JUDr. PhDr. Stanislavem Balíkem, advokátem se sídlem Kolínská 13, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2946/2021-1468 ze dne 25. 5. 2023, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 25 Co 390/2020-1344 ze dne 19. 5. 2021, proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově č. j. 16 C 408/2010-1240 ze dne 14. 8. 2020 a proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3669/2016-897 ze dne 30. 5. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a Města Chodov, sídlem Komenského 1077, Chodov, zastoupeného JUDr. Vladislavem Bílkem, advokátem se sídlem Čs. legií 143, Klatovy, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: I. Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2946/2021-1468 ze dne 25. 5. 2023 bylo porušeno právo stěžovatelky na přístup k soudu a řádný proces zaručené podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 2946/2021-1468 ze dne 25. 5. 2023 se proto ruší. III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Otázkou, kterou řeší Ústavní soud v této věci je, zda Nejvyšší soud neodepřel stěžovatelce její právo na přístup k soudu, když odmítl dovolání v její věci jako nepřípustné. Právní otázka, kterou stěžovatelka v dovolání vymezila, totiž podle Nejvyššího soudu nenaplnila předpoklady pro jeho připuštění k meritornímu posouzení. Ústavní soud se proto věcí bude zabývat pouze z čistě procesního hlediska - právě a jen přípustností dovolání stěžovatelky. Následující rekapitulace předchozího průběhu řízení je proto zaměřena především na významné okolnosti vztahující se právě k této otázce. 2. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11, čl. 26, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. 3. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, přiložených dokumentů a obsahu spisu, stěžovatelka podala proti vedlejšímu účastníkovi žalobu o určení, že je stěžovatelka vlastníkem potrubních rozvodných tepelných zařízení primárního horkovodního vedení a bezkanálového sekundárního teplovodního vedení a předávacích stanic v k. ú. Dolní Chodov. Tvrdila, že tyto rozvody a předávací stanice opravila, zrekonstruovala či vyměnila namísto původních dožilých zařízení, případně vytvořila díla nová. Na tato nová díla - po odpojení, resp. odstranění příslušných původních rozvodných tepelných zařízení - připojila ostatní rozvodná tepelná zařízení. V důsledku výše popsaného mělo dojít k nabytí vlastnického práva stěžovatelkou k rozvodným tepelným zařízením a předávacím stanicím. 4. Okresní soud v Sokolově (dále jen "okresní soud") stěžovatelčinu žalobu zamítl rozsudkem č. j. 16 C 408/2010-553 ze dne 30. 1. 2015. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil rozsudkem č. j. 25 Co 223/2015-706 ze dne 1. 4. 2016. Nejvyšší soud rozsudek krajského soudu ze dne 1. 4. 2016 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud usnesením č. j. 25 Co 223/2015-967 ze dne 17. 1. 2019 následně zrušil rozsudek okresního soudu ze dne 30. 1.2015 a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení. 5. Okresní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl, dále rozhodl o nákladech řízení. 6. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem následně rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 7. Nejvyšší soud neshledal dovolání stěžovatelky přípustným a podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu je proto odmítl. Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, že stěžovatelka vymezila otázku posouzení právní povahy rozvodného tepelného zařízení a jeho jednotlivých částí, a že tvrdí, že se v této souvislosti krajský soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, která typově podobné situace v minulosti řešila odlišně, přičemž poukazuje na rozhodnutí sp. zn. 3 Cz 3/90 a 22 Cdo 2548/98. Zároveň Nejvyšší soud uvedl, že pro posouzení této otázky není dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí krajského (odvolacího) soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Dále uvedl, že úvahu krajského soudu neshledal Nejvyšší soud zjevně nepřiměřenou, a proto v dovolacím přezkumu obstojí. Podle Nejvyššího soudu se nejeví jako nepřiměřený závěr o tom, že rozvodné teplené zařízení v projednávané věci je samostatnou věcí a části, k nimž se stěžovatelka domáhá určení vlastnického práva, představují její součásti, neboť by v případě jejich vyjmutí vedená energie nebyla zpracována a rozváděna tak, aby se dostala k odběratelům. II. Argumentace stěžovatelky 8. Stěžovatelka namítá, že k porušení jejího práva na spravedlivý proces došlo již tím, že Nejvyšší soud v rozsudku č. j. 22 Cdo 3669/2016-897 ze dne 30. 5. 2018 dovodil, že pro rozhodnutí není podstatné "posouzení poměrně komplikované otázky právního charakteru rozvodných tepelných zařízení", a to i s vědomím toho, že i krajský soud dospěl k závěru, že "právní povahu teplovodních zařízení podle názoru krajského soudu dostupná judikatura neřeší, resp. pokud řeší vlastnictví k výměníkovým stanicím, pak ve vztahu k budovám, v nichž jsou umístěny". Tím, že se Nejvyšší soud již ve svém rozsudku č. j. 22 Cdo 3669/2016-897 ze dne 30. 5. 2018, a následně i v napadeném usnesení touto právní otázkou nezabýval, porušil odmítnutím spravedlnosti právo na spravedlivý proces. Dále tvrdí, že napadené usnesení Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné, když se Nejvyšší soud nevypořádal se stěžovatelčinou právní argumentací podpořenou stanovisky a posudky akademiků (prof. JUDr. Josefa Fialy, CSc., doc. JUDr. Filipa Melzera, Ph.D., LL.M., a doc. JUDr. Petra Tégla, Ph.D., prof. Dr. JUDr. Karla Eliáše), nevypořádal se ani s přípisem Teplárenského sdružení, ani s rozhodnutími Rady Energetického regulačního úřadu č. j. 09901-241/2010-ERU ze dne 16. 7. 2019, č. j. 10909-4/2019-ERU ze dne 10. 12. 2019 a č. j. 10909- 13/2019-ERU ze dne 18. 8. 2020, jakož i s usnesením Energetického regulačního úřadu č. j. 09901- 219/2010-ERU ze dne 18. 12. 2018. Má za to, že Nejvyšší soud porušil její právo na spravedlivý proces tím, že selektoval právní názory, které oponovaly jeho právním závěrům, aniž by se s nimi věcně vypořádal. 9. Právní závěr krajského soudu ohledně věcněprávní povahy předávací stanice (resp. celého systému vytápění) je však v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními učiněnými na základě znaleckého posudku (resp. uvedená skutková zjištění jsou neúplná). Podle stěžovatelky ze znaleckého posudku, který byl vypracován v roce 2019, plyne, že primární okruhy, předávací stanice a sekundární rozvody vytvářejí samostatné entity, které jsou samostatně (tj. nezávisle na zbytku soustavy) ovladatelné a provozovatelné, a to i různými osobami. Z uvedeného stěžovatelka dovozuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a jejich právním hodnocením. Dále rozporuje závěry krajského a Nejvyššího soudu, dovozující závěr o jediném celku zařízení z ujednání nájemní smlouvy uzavřené mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem. Podle stěžovatelky nelze prizmatem obsahu nájemní smlouvy hodnotit věcněprávní režim předmětu nájmu. 10. Napadené usnesení Nejvyššího soudu je podle stěžovatelky překvapivým rozhodnutím. K porušení práva na spravedlivý proces došlo podle jejího názoru i tím, jakou formou bylo rozhodnuto o dovolání, protože byly dány důvody pro to, aby Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem (když se zabýval důvodností návrhu) a nikoliv usnesením. Porušení práva na zákonného soudce spatřuje stěžovatelka v tom, že o věcech týkajících se předmětných ustanovení občanských zákoníků o věcech a o součástech věcí rozhoduje v zásadě pouze dvaadvacátý senát Nejvyššího soudu, tedy de facto pouhých pět soudců Nejvyššího soudu, čímž je procesně znemožněno, aby o věci v případě diformity názorů různých senátů bylo přijato sjednocující stanovisko příslušného kolegia. Podle stěžovatelky pak senát 22 Cdo překvapivě nerespektoval závěry vlastních rozhodnutí o vodovodních objektech, konkrétně např. rozsudek sp. zn. 22 Cdo 944/2007 ze dne 10. 12. 2009, v němž Nejvyšší soud řešil právní povahu vodovodů. V souzené věci se jedná o právní otázku, která je zásadního c