II.ÚS 221/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 221/21 ze dne 18. 7. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele J. Š., zastoupeného Mgr. Tomášem Ferencem, advokátem, sídlem Nádražní 58/110, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2020 č. j. 30 Cdo 892/2020-429, části výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2019 č. j. 16 Co 351,352/2018-363, ve znění opravného usnesení ze dne 24. června 2019 č. j. 16 Co 351,352/2018-372, a výrokům II, III a IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. října 2017 č. j. 23 C 120/2012-281, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 9. února 2018 č. j. 23 C 120/2012-293, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci 1. Ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a tamtéž specifikovaného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), ve znění opravného usnesení, v částech výroku II, jimiž (i) bylo rozhodnuto o změně rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ve výroku I tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 50 625 Kč s příslušenstvím, a (ii) byl potvrzen rozsudek obvodního soudu ve výroku II. Konečně stěžovatel navrhl zrušit i v záhlaví vymezený rozsudek obvodního soudu ve výrocích II, III a IV. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí je stěžovatelem tvrzené porušení jeho základních práv podle čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i porušení ústavních principů zakotvených v čl. 3 odst. 1 Listiny. II. Shrnutí dosavadního řízení 2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyžádaného spisu vedeného obvodním soudem pod sp. zn. 23 C 120/2012 a vyžádaných dokumentů ze spisu vedeného městským soudem pod sp. zn. 57 T 9/2008 učinil Ústavní soud následující zjištění. 3. Dne 19. a 20. 4. 1999 bylo stěžovateli sděleno obvinění ohledně skutku týkajícího se poskytnutí úvěru, a to pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, a pro trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, odst. 3 trestního zákona; v této části bylo trestní stíhání později zastaveno usnesením Policie České republiky ze dne 28. 12. 2001 č. j. ČVS: OV9 408/99-56. Na základě sdělení obvinění ze dne 2. 10. 2000 byl stěžovatel dále trestně stíhán ohledně skutku týkajícího se zadávání veřejných zakázek, a to pro trestný čin podplácení podle § 161 odst. 1 trestního zákona a pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle § 127 odst. 1 trestního zákona. Trestní stíhání pro trestný čin podplácení bylo zastaveno usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 10. 2010 č. j. 11 To 51/2009-4192 z důvodu, že skutek nebyl trestným činem [§ 188 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 172 odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Z téhož důvodu následně vrchní soud zastavil i trestní stíhání pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku, a to usnesením ze dne 13. 5. 2011 č. j. 11 To 10/2011-4297. 4. Stěžovatel se u obvodního soudu v řízení vedeném pod sp. zn. 23 C 120/2012 domáhal vůči vedlejší účastnici (dále jen "ministerstvo") přiznání tří nároků podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), v souvislosti s výše uvedeným trestním stíháním. Předně žádal nahradit škodu ve výši 891 825 Kč, jež spočívala v nákladech obhajoby vynaložených v trestním řízení. Dále se domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání v období od 19. 4. 1999 do 13. 5. 2011, a to ve výši 100 000 Kč měsíčně; jelikož mu ministerstvo na tento nárok uhradilo částku 185 000 Kč, předmětem žaloby zůstala částka ve výši 14 291 666,50 Kč. Konečně stěžovatel požadoval nahradit nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním, jež bylo vrchním soudem zastaveno z důvodu, že skutek nebyl trestným činem, a to ve výši 100 000 Kč za každý měsíc jeho trvání. Obvodní soud rozdělil posledně jmenovaný nárok na dvě části, z nichž první za období od 19. 4. 1999 do 26. 4. 2006 vyloučil k samostatnému řízení a postoupil věc městskému soudu, u něhož byla dále vedena pod sp. zn. 37 C 70/2014; předmětem řízení u obvodního soudu zůstala pouze část nároku za období od 27. 4. 2006 do 13. 5. 2011 v celkové výši 6 053 335,50 Kč. 5. Obvodní soud předně uzavřel, že stěžovateli náležel nárok na náhradu nákladů obhajoby v celkové výši 221 549,55 Kč (byť v odůvodnění uvedl dílčí částky, jejichž součet činí o 450 Kč méně). Právo na náhradu za část úkonů shledal promlčeným, neboť ohledně skutků, kterých se tyto úkony týkaly, bylo trestní stíhání stěžovatele zastaveno již v roce 2002; některé uplatňované úkony pak vyhodnotil jako nedůvodné. Neshledal důvod pro násobení odměny za všechny úkony obhajoby z důvodu mimořádné obtížnosti a časové náročnosti podle § 12 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, protože stěžovatel ani po poučení nedoplnil konkrétní tvrzení o náročnosti jednotlivých úkonů a pouze paušálně - souhrnně pro všechny úkony - zdůvodnil, že trestní věc byla složitá s ohledem na specifickou oblast armádních zakázek, obviněno bylo mnoho osob, vyrozumění o úkonech nebyla zasílána s předstihem a mnohé úkony probíhaly i v časných ranních hodinách. 6. Při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání obvodní soud - shodně se stěžovatelem i ministerstvem - konstatoval, že celková délka předmětného řízení byla nepřiměřená. Při stanovení výše zadostiučinění přihlédl k okolnosti, že trestní věc byla skutkově i procesně extrémně komplikovaná (s ohledem na rozsah trestní činnosti a vysoký počet obviněných), byla složitá i po právní stránce, stěžovatel se na délce řízení nepodílel a postup orgánů činných v trestním řízení byl v zásadě plynulý. Na základě těchto úvah obvodní soud dospěl k výsledné částce zadostiučinění ve výši 101 500 Kč. Jelikož ministerstvo stěžovateli již zaplatilo kompenzaci ve výši 185 000 Kč, obvodní soud mu nepřiznal žádné další plnění. 7. Při rozhodování o třetím žalobním nároku obvodní soud posuzoval pouze nemajetkovou újmu způsobenou stěžovateli v období od 27. 4. 2006 do 13. 5. 2011. Předně uvedl, že tou dobou trvalo trestní stíhání již šestým rokem a nezpůsobovalo tak razantní zásahy do stěžovatelovy sféry jako v době po zahájení; stěžovatel nebyl omezen na osobní svobodě a reálně mu nehrozil nepodmíněný trest odnětí svobody, neboť nebyl dříve trestán a horní hranice trestní sazby činila dva roky. V posuzovaném období trvalo trestní stíhání zhruba pět let, s ohledem na jeho celkovou délku bylo však podle obvodního soudu namístě přiznat zadostiučinění v peněžité formě. Ke kritériu povahy trestné činnosti podotknul, že byl stěžovatel stíhán pro majetkovou trestnou činnost, která není společností vnímána jako tak zásadně zavrženíhodná jako například trestné činy proti životu a zdraví. Pokud jde o zásahy do profesní sféry, stěžovatel podle obvodního soudu ani přes poučení nedoplnil dostatečně konkrétní tvrzení, kdy, kde a s jakými potenciálními zaměstnavateli v rozhodném období jednal a jakým způsobem jimi byl odmítnut; ani svědci neuvedli, že by stěžovatele po roce 2006 jako uchazeče o zaměstnání odmítli. Ohledně kritéria medializace stěžovatelovy věci obvodní soud usoudil, že předložené články neidentifikovaly stěžovatele jménem ani podobiznou a byly s ním jen velmi obtížně spojitelné; nadto orgány činné v trestním řízení nikterak nevybočily z mezí své informační povinnosti. Stěžovatel podle obvodního soudu neprokázal, že by mu v předmětném období vznikla újma na zdraví, které dlouhodobě nebylo optimální, ani zásahy do rodinného života. Pokud jde o tvrzené zhoršení společenských vztahů v místě stěžovatelova bydliště, měl obvodní soud za to, že je nelze dovodit v době šesti let od zahájení trestního stíhání; nadto upozornil, že na zhoršení vztahů mohlo mít vliv i prohlášení konkurs