II.ÚS 2210/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2210/21 ze dne 9. 11. 2021   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatelky Kamily Paclt Hajdíkové, zastoupené Mgr. Robertem Vladykou, advokátem se sídlem Revoluční 655/1, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1093/2021-386 ze dne 26. 5. 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka zakoupila se svým druhem v letech 2011 až 2014 do podílového spoluvlastnictví osm nemovitostí na Floridě ve Spojených státech amerických. Dle tvrzení stěžovatelky neměl její druh na nákup těchto nemovitostí finanční prostředky, proto mu měla poskytnout na základě ústních smluv vždy polovinu částek kupních cen; tyto půjčené peníze jí však nevrátil. Stěžovatelka se proto žalobou domáhala, aby mu byla uložena povinnost zaplatit jí příslušné částky spolu s úrokem z prodlení. 2. Nalézací soud žalobu zamítl, neboť po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že mezi účastníky byly uzavřeny ústní smlouvy o půjčkách, resp. zápůjčkách, a zároveň bylo prokázáno, že žalovaný směnil v uvedeném období velký objem českých korun, jimiž disponoval, na USD, jež pak byly vloženy na účet stěžovatelky. Odvolací soud následně rozsudek nalézacího soudu v části potvrdil a ve zbytku věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud rovněž dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala uzavření ústních smluv, zároveň však dovodil, že pokud byly prostředky na nákup nemovitostí hrazeny z účtu stěžovatelky, tak bylo na žalovaném, aby prokazoval, jaký je jeho vztah k těmto prostředkům, potažmo k nabytí nemovitostí. Z toho odvolací soud uzavřel, že pro případ neunesení břemene žalovaného o uhrazení plateb je nutno vztah účastníků považovat za vztah z bezdůvodného obohacení a že nároky stěžovatelky za nákup pěti z osmi předmětných nemovitostí jsou již promlčeny. Odvolací soud v rozsudku rovněž konstatoval, že neshledal rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. 3. Stěžovatelka následně podala dovolání proti potvrzující části výroku rozsudku odvolacího soudu. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") spatřuje stěžovatelka ve vyřešení otázky procesního práva, zda je odvolací soud povinen účastníkům umožnit skutkově i právně reagovat na právní názor odvolacího soudu a poskytnout jim poučení podle § 118a odst. 2 o. s. ř.; dle stěžovatelky se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Stěžovatelka poukazuje na to, že k námitce promlčení vznesené žalovaným se písemně vyjádřila jen s ohledem na to, že nárokuje vrácení půjčky podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Nebyl jí však dán prostor k tomu, aby se řádně bránila námitce promlčení při posouzení nároku jako bezdůvodného obohacení a aby vylíčila rozhodné skutečnosti k rozporu námitky s dobrými mravy. Stěžovatelka sice připouští, že odvolací soud v úvodu jednání konaného dne 10. 9. 2020 uvedl, že z hlediska promlčení přichází v úvahu vztah bezdůvodného obohacení, a poskytl účastníkům řízení možnost, aby se k uvedené okolnosti vyjádřili, neposkytl jim však řádné poučení ve smyslu § 118a odst. 2 o. s. ř. a zejména stěžovatelku nevyzval, aby vylíčila rozhodné skutečnosti či označila důkazy k prokázání svých tvrzení a nepoučil ji o následcích nesplnění výzvy. 4. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné a dovolání odmítl. Konstatoval, že námitky stěžovatelky nepředstavují jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to již proto, že soud není povinen účastníky řízení poučovat o hmotném právu. Poukaz stěžovatelky na dvě rozhodnutí dovolacího soudu, s nimiž měl být rozsudek odvolacího soudu v rozporu, označil Nejvyšší soud za nepřípadný. 5. Usnesení Nejvyššího soudu napadá stěžovatelka ústavní stížností, v níž namítá porušení svého ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a principu rovnosti podle čl. 1 Listiny a čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu, že jí formulovaná právní otázka nezakládá přípustnost dovolání. Stěžovatelka má za to, že formulovala právní otázku, kterou odvolací soud řešil (mlčky) odlišně od rozhodovací praxe dovolacího soudu, a Nejvyšší soud se proto měl dovoláním meritorně zabývat. Nejvyšší soud dle stěžovatelky v napadeném usnesení zcela pomíjí, že odvolací soud učinil závěr o souladu námitky promlčení s dobrými mravy, aniž by k tomu prováděl jakékoliv dokazování; stěžovatelka tedy neměla možnost na odlišný právní názor odvolacího soudu reagovat. Napadeným rozhodnutím tak Nejvyšší soud dle stěžovatelky porušil její práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces, jakož i princip rovnosti před soudem. 6. Ústavní soud si vyžádal soudní spis Okresního soudu v Liberci vedený pod sp. zn. 53 C 253/2016 a seznámil se s ním. 7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny další zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení stěžovatelky advokátem, v souladu s požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. 8. Ústavní soud posoudil obsah soudního spisu i ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. 9. Stěžovatelka namítá především porušení práva na přístup k soudu garantovaného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto ustanovení zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (a ve stanovených případech u jiného orgánu), podmínkou ovšem je, že se tak musí stát "stanoveným postupem". Odpověď na otázku, co přesně se rozumí tímto postupem, se odvíjí od příslušné zákonné procesní úpravy, která musí uplatnění práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) reálně umožňovat. Jsou-li v konkrétním případě splněny procesní předpoklady projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu, aby návrh projednal a ve věci rozhodl. Nesprávné posouzení těchto předpokladů, které by vedlo k odmítnutí či zastavení řízení o řádně a včas podaném návrhu, by mělo za následek odepření přístupu k soudu vůči tomu, kdo podání učinil (srov. usnesení ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3083/18, bod 23). 10. V projednávané věci sice Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl, učinil tak ale z důvodu, že neshledal naplnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř., a za účelem tohoto posouzení se vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatelky. Ústavní soud připomíná, že takovéto posouzení přípustnosti má - s ohledem na obsah těchto předpokladů - ve své podstatě povahu meritorního přezkumu, v jehož rámci se zkoumá nejen soulad rozhodnutí odvolacího soudu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu, ale i správnost této judikatury. Neshledá-li dovolací soud jejich splnění, znamená to, že se ztotožnil s řešením předestřené právní otázky v rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání tak fakticky závisí na právním hodnocení věci [srov. nález ze dne 15. 3. 2017 sp. zn. II. ÚS 1966/16 (N 45/84 SbNU 527), bod 29]. Nelze tedy konstatovat, že by dovolací soud odepřel stěžovatelce přístup k soudu, neboť se dovoláním meritorně zabýval v rámci posouzení jeho přípustnosti (srov. usnesení ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3083/18, bod 24). 11. Zůstává tak zodpovědět otázku, zda z hledisek spravedlivého procesu obstojí způsob, jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jednotlivými námitkami stěžovatelky. 12. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí poukázal na svou ustálenou roz