II.ÚS 2213/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2213/24 ze dne 3. 2. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele A. R., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem třída Kpt. Jaroše 1922/3, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 6. června 2024 č. j. 6 Azs 66/2024-38, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. února 2024 č. j. 29 A 97/2021-108, rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 7. června 2021 č. j. MV-65226-5/SO-2021 a rozhodnutí Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky ze dne 15. února 2021 č. j. OAM-3378-34/ZR-2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Brně, Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců a Ministerstva vnitra, odboru azylové a migrační politiky, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Podstatou nyní posuzovaného případu je otázka správnosti postupu a rozhodnutí správních orgánů a soudů, které stěžovateli zrušily oprávnění k trvalému pobytu. Orgány veřejné moci při posuzování podmínky závažného narušení veřejného pořádku přihlédly i k zahlazeným odsouzením, což stěžovatel považuje za protiústavní. Kromě toho namítá nepřiměřenost zásahu do jeho práva na soukromý a rodinný život. I. Vymezení věci 2. Stěžovatel je občanem Kosovské republiky, který na území České republiky pobýval od roku 1999. Od roku 2004 zde měl povolení k trvalému pobytu. Opakovaně na území Evropské unie páchal trestnou činnost. V roce 2005 byl odsouzen Městským soudem v Brně, soudem pro mládež, za provinění krádeže, následně pak dvakrát Městským soudem v Brně za majetkovou trestnou činnost (v letech 2009 a 2019). V případě provinění krádeže stěžovatel vykonal trestní opatření obecně prospěšných prací v plné výměře. Proto se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen (§ 45a odst. 5 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "trestní zákon"). V případě jednoho z odsouzení za trestný čin krádeže se stěžovatel ve zkušební době podmíněného odsouzení osvědčil, a proto ohledně tohoto skutku platí fikce neodsouzení (§ 60 odst. 3 trestního zákona). Posledním rozsudkem v roce 2019 byl stěžovatel mj. uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného stanovení dohledu. Kromě toho byl rozhodnutím italského soudu v Arzignanu ze dne 10. 11. 2011 stěžovateli uložen trest vyhoštění za nezákonný vstup a zákaz pobytu v Itálii na deset let. Stěžovatel měl navíc v Itálii trestní záznam za spáchání krádeže. 3. Ministerstvo vnitra ("ministerstvo") dospělo k závěru, že stěžovatel opakovaně závažným způsobem narušuje veřejný pořádek. Napadeným rozhodnutím zrušilo stěžovateli povolení k trvalému pobytu a stanovilo mu lhůtu k vycestování z území České republiky [§ 77 odst. 2 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů]. Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ("komise") napadeným rozhodnutím potvrdila rozhodnutí ministerstva. 4. Stěžovatel proti rozhodnutí komise podal žalobu. Krajský soud v Brně ji napadeným rozsudkem zamítl. Dospěl k závěru, že podmínka opakovaného narušení veřejného pořádku byla splněna. Při hodnocení naplnění podmínky opakovaného závažného narušení veřejného pořádku lze přihlédnout také k zahlazeným odsouzením. V případě stěžovatele považoval za nutné přihlédnout i k tomu, že se posledního trestného činu dopustil 25 útoky. Stěžovatel podle krajského soudu naplnil i podmínku narušení veřejného pořádku závažným způsobem. Krajský soud posoudil rovněž zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele a neshledal ho nepřiměřeným. 5. Proti napadenému rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud zamítl jako nedůvodnou. Vypořádal tři námitky stěžovatele. Zaprvé, nepřisvědčil argumentu stěžovatele, že nenarušil veřejný pořádek opakovaně. V případě zrušení či neudělení trvalého pobytu z důvodu narušení veřejného pořádku cizincem lze přihlédnout též k zahlazeným odsouzením, což Nejvyšší správní soud ustáleně judikuje. Zahlazení odsouzení totiž nenastoluje fikci, že se předmětný skutek nestal. Zadruhé, podle Nejvyššího správního soudu narušil stěžovatel veřejný pořádek závažným způsobem. Ztotožnil se s krajským soudem, že posouzení správních orgánů stran závažnosti koresponduje s požadavky Ústavního soudu vymezenými v nálezu ze dne 16. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 945/20, na nějž stěžovatel odkázal v kasační stížnosti. Zatřetí, Nejvyšší správní soud neshledal zásah do soukromého a rodinného života stěžovatele nepřiměřeným. Ztotožnil se se zevrubným hodnocením krajského soudu, že v projednávané věci převážil veřejný zájem na ochraně veřejného pořádku nad oprávněnými zájmy stěžovatele. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel namítá, že správní orgány a soudy porušily jeho právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Kromě toho, tím, že rozhodly o zrušení jeho povolení k trvalému pobytu v rozporu se zákonem a ústavním pořádkem, porušily jeho právo pobývat na území České republiky (čl. 14 Listiny). Zároveň tím porušily jeho právo na soukromý a rodinný život (čl. 10 odst. 2 Listiny). Podle stěžovatele nebyly splněny podmínky pro zrušení platnosti jeho povolení k trvalému pobytu, a to ze tří důvodů. 7. Zaprvé, podle stěžovatele nebyla naplněna podmínka opakování narušování veřejného pořádku. Co se týče jeho prvních dvou odsouzení, hledí se na něj, jako kdyby nebyl odsouzen. Podle názoru stěžovatele v tomto směru nepostačuje pouhý odkaz správních soudů na již překonanou judikaturu. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2015 č. j. 8 Azs 25/2014-48 plyne, že pokud zákon stanoví, že se na pachatele, jehož trest byl zahlazen, hledí, jako kdyby nebyl odsouzen, nelze důvody zamítnutí žádosti o trvalý pobyt spatřovat výlučně v odsouzení za spáchaný trestný čin. Zákon o pobytu cizinců neobsahuje ustanovení, které by stanovilo, že k zahlazení odsouzení se nepřihlíží (na rozdíl od například zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti nebo zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu). 8. Dále stěžovatel namítá, že nebyla naplněna podmínka o závažném způsobu narušení veřejného pořádku. Zákon o pobytu cizinců nespecifikuje, co konkrétně se má považovat za narušení pořádku závažným způsobem. Relevantní ustanovení zákona o pobytu cizinců jsou transpozicí čl. 27 odst. 2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a pobývat na území členských států ("pobytová směrnice"). Ustanovení § 77 odst. 2. písm. a) je tudíž nevyhnutně nutné vykládat eurokonformním způsobem v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské Unie. Jak plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 945/20, správní soudy při přezkumu rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu musí zkoumat existenci skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého základního zájmu společnosti v souladu s požadavky práva EU. Nesmí automaticky vycházet pouze z přechozího odsouzení za trestný čin. Podle stěžovatele tak správní orgány a soudy v nynějším případě neučinily. V napadených rozhodnutích nezmínily žádné konkrétní okolnosti osobního jednání stěžovatele, kromě jednání představujícího skutkovou podstatu trestného činu, za který byl stěžovatel odsouzen. Nepřihlédly například k tomu, že za trestné činy mu městský soud uložil podmíněný trest odnětí svobody, což je trest alternativní a mírnější. Je tedy zřejmé, že závažnost narušení veřejného pořádku nemohla být v tomto případě až tak vysoká. V případě závažného porušení veřejného pořádku by se městský soud nespokojil s alternativním trestem. 9. V neposlední řadě podle stěžovatele rozhodnutí o zrušení povolení k trvalému pobytu není přiměřeným zásahem do jeho soukromého a rodinného života. Neztotožňuje se s argumentací správních soudů (bod 24 napadeného rozsudku krajského soudu a bod 16 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu), že zrušení povolení k trvalému pobytu cizince nezbavuje možnosti pobývat na území na základě nižšího pobytového oprávnění. Nižší pobytové oprávnění totiž stěžovateli neposkytuje záruku, že bude po uplynutí doby trvání prodlouženo. Z tohoto důvodu je zrušení pobytového oprávnění stěžovatele schopné výrazně narušit jeho rodinný život a veškeré rodinné zázemí. III. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem říze