II.ÚS 2237/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2237/22 ze dne 8. 11. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) A. K. a 2) M. K., zastoupených JUDr. Viktorem Pakem, advokátem, sídlem Francouzská 171/28, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2022 č. j. 25 Cdo 660/2021-429 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2020 č. j. 3 Co 31/2019-390, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a M. R., jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Žalobou podanou dne 31. prosince 2013 u Městského soudu v Praze se stěžovatelé vůči vedlejšímu účastníkovi domáhali náhrady nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč. V žalobě tvrdili, že vedlejší účastník - registrující gynekolog tehdy těhotné stěžovatelky 1) - neinformoval stěžovatelku 1) o zvýšeném riziku postižení plodu Downovou chorobou (1:200) a o doporučeních Centra reprodukční genetiky, neodebral jí krev za účelem provedení biochemického screeningu ve II. trimestru těhotenství, ani ji k provedení tohoto biochemického screeningu nikam neodeslal, ani ji neodeslal na žádné jiné pracoviště za účelem genetické konzultace s vyšetřením materiálu získaného buď odběrem choriových klků (CVS) nebo aminocentézou (AMC). Postupem vedlejšího účastníka bylo stěžovatelům dle jejich tvrzení znemožněno včas zjistit postižení plodu, těhotenství uměle přerušit, a tím zabránit narození dcery s Downovým syndromem. Bylo tak zasaženo do práva stěžovatelů na ochranu soukromí a rodinného života, neboť soužití s postiženou dcerou představuje velké zatížení emocionální, fyzické, organizační, finanční a společenské. 2. Stěžovatelé tvrdili, že vedlejší účastník měl zprávu Centra reprodukční genetiky k dispozici již dne 22. března 2012, kdy u něj byla stěžovatelka na pravidelné kontrole. Usuzovali tak podle poznámky ve zdravotnické dokumentaci, kde je u data 22. března 2012 uvedeno, jaká další vyšetření jsou Centrem reprodukční medicíny doporučována. Vedlejší účastník naproti tomu tvrdil, že poznámku dopsal do zdravotnické dokumentace až zpětně dne 26. března 2012 poté, co zprávu Centra reprodukční genetiky o výsledku vyšetření obdržel. Dle svého tvrzení pak stěžovatelku 1) neúspěšně kontaktoval telefonicky a zaslal jí sms obsahující výsledek biochemického screeningu a další doporučení. Stěžovatelé namítali, že vedlejší účastník neinformoval stěžovatelku 1) o výsledcích vyšetření ani při dalších pravidelných kontrolách, vedlejší účastník naopak sdělil, že při každé následující kontrole se stěžovatelky 1) dotazoval, zda doporučená vyšetření již absolvovala, a do zdravotnické dokumentace o tom provedl záznam. Stěžovatelé upozornili na řadu zákonných ustanovení upravujících povinnosti poskytovatelů zdravotnických služeb a konstatovali, že vedlejší účastník je svým jednáním porušil. Namítali, že zápis v ambulantní kartě učiněný rukou údajně dne 26. března 2012 je na první pohled dodatečně vtěsnaný mezi záznamy vedlejšího účastníka z 22. března 2012 a 19. dubna 2012, čímž vedlejší účastník porušil povinnost vést zdravotnickou dokumentaci průkazně a pravdivě. Pokud stěžovatelka 1) odmítala další vyšetření, byl vedlejší účastník podle stěžovatelů povinen vyžádat si její písemné prohlášení (revers). Vedlejší účastník naopak tvrdil, že neměl důvod stěžovatelku 1) o výsledcích neinformovat, a upozornil na nekonzistentnost její výpovědi, jelikož jednou tvrdila, že nebyla informována vůbec, jindy uvedla, že nebyla informována dostatečně, a potom, že jí bylo řečeno, že je vše v pořádku. 3. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") ze dne 21. prosince 2016 č. j. 34 C 196/2013-201 byla žaloba zamítnuta, neboť soud dospěl k závěru, že stěžovatelé neunesli důkazní břemeno a neprokázali, že by se vedlejší účastník dopustil jakéhokoliv neoprávněného zásahu či opomenutí. Postup vedlejšího účastníka považoval soud prvního stupně za lege artis, neboť vedlejší účastník v péči o stěžovatelku 1) nic nezanedbal. Soud prvního stupně neshledal, že by některé zápisy byly činěny dodatečně; byly činěny v době, kdy byly vedlejšímu účastníkovi doručeny, což je běžnou praxí. 4. Usnesením Vrchního soudu v Praze (dále též "odvolací soud") ze dne 22. srpna 2017 č. j. 3 Co 33/2017-224 byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí soudu prvního stupně chybí úvahy o tom, proč neuvěřil výpovědi stěžovatelky 1), neprovedl další stěžovateli navrhované důkazy a z jakých zákonných ustanovení vycházel. Odvolací soud konstatoval, že v oblasti poskytování zdravotní péče jsou poskytovatelé povinni postupovat v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a na náležité odborné úrovni, tj. lege artis. Otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval lege artis, je podle odvolacího soudu nutno posuzovat za pomocí znalců, a podkladem pro právní závěr o porušení či neporušení povinnosti lékaře je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. 5. Znalec ustanovený následně Městským soudem v Praze ve svém znaleckém posudku ze dne 12. dubna 2018 dospěl k závěru, že vedlejší účastník postupoval lege artis, neboť ze zdravotnické dokumentace vyplývá, že stěžovatelka 1) byla o výsledcích genetického vyšetření v I. trimestru poučena. Dále uvedl, že ze zdravotnické dokumentace nejsou patrné důvody, proč stěžovatelka 1) nepodstoupila doporučená vyšetření. 6. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "soud prvního stupně") ze dne 19. prosince 2018 č. j. 34 C 196/2013-294 byla vedlejšímu účastníkovi uložena povinnost zaplatit stěžovatelce 1) částku ve výši 600 000 Kč a stěžovateli 2) částku ve výši 400 000 Kč. V odůvodnění soud prvního stupně uvedl, že výpovědi stěžovatelky 1) a vedlejšího účastníka se rozcházejí ode dne 22. března 2012, kdy byla stěžovatelka 1) na kontrole u vedlejšího účastníka. Soud prvního stupně posoudil věrohodnost výpovědi stěžovatelky 1) a žalovaného porovnáním s originálem rukou psané zdravotnické dokumentace a dospěl k závěru, že věrohodnější je výpověď stěžovatelky 1), neboť vedlejší účastník nemohl dne 22. března 2012 o dalších požadovaných vyšetřeních ještě vědět, přesto je o nich k tomuto dni ve zdravotnické dokumentaci uvedena poznámka. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí obsáhle citoval jednotlivá ustanovení ze zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, a zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotnických službách, týkající se vedení zdravotnické dokumentace, a konstatoval, že z originálu zdravotnické dokumentace je zřejmé, že vedlejší účastník citovaná zákonná ustanovení jako poskytovatel zdravotní služby porušil; tím byla znevěrohodněna jeho verze postupu a vše nasvědčuje tomu, že stěžovatelka 1) o zvýšeném riziku Downova syndromu informována nebyla, nebyla ani odeslána na další vyšetření a neměla možnost uvažovat o interrupci, v důsledku čehož se jí narodila dcera s Downovým syndromem. Tuto situaci hodnotil soud prvního stupně jako zásah do osobnostních práv stěžovatelů, neboť soužití s postiženou dcerou představuje pro členy rodiny velké zatížení emocionální, organizační a finanční. 7. K odvolání vedlejšího účastníka byl rozsudek soudu prvního stupně změněn napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. srpna 2020 č. j. 3 Co 31/2019-390 tak, že žaloba byla zamítnuta. Odvolací soud konstatoval, že otázku, zda poskytovatel zdravotní péče postupoval v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, je nutno posuzovat za pomoci znalců, a podkladem pro právní závěr o porušení či neporušení povinnosti je zpravidla znalecký posudek. Při výslechu provedeném odvolacím soudem znalec mimo jiné uvedl, že z poznámek, které učinil do lékařské dokumentace v papírové podobě vedlejší účastník, lze dovodit, že pokud jde o poučení stěžovatelky 1), pak s ní žalovaný o těchto záležitostech hovořil. Na základě doplňujícího výslechu znalce dospěl odvolací soud k závěru, že vedlejší účastník žádnou zákonnou povinnost neporušil, poskytl stěžovatelce 1) odpovídající informace a doporučení a že mezi jeho jednáním, či spíše opomenutím, a narozením dítěte s genetickým postižením nebyla žádná příčinná souvislost. 8. V dovolání stěžovatelé tvrdili, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 občanského soudního řádu, neboť právní posouzení odvolacím soudem odporuje právnímu názoru Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatelé v dovolání poukázali na skutečnost, že soud prvního stupně v rozsudku ze dne 19. prosince 2018 uvedl, jaká zákonná ustanovení vedlejší účastník porušil, kdežto odvolací soud v napadeném rozsudku pouze obecně konstatoval, že na základě zjištěných skut