II.ÚS 2237/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2237/25 ze dne 13. 8. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatele K. J., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. dubna 2025 č. j. 4 To 12/2025-968 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2025 č. j. 50 T 9/2005-955, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 1, odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. 2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že v záhlaví specifikovaným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byl podle § 350m zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zamítnut návrh stěžovatele na rozhodnutí o tom, že je výkon trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, který mu byl uložen rozsudkem krajského soudu ze dne 26. 4. 2006 sp. zn. 50 T 9/2005 ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 21. 11. 2006 sp. zn. 4 To 65/2006, promlčen. 3. Stížnost stěžovatele proti usnesení krajského soudu vrchní soud napadeným usnesením podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl. Vrchní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že výkon trestu stěžovatele nebyl promlčen, neboť do promlčecí doby nelze započítávat dobu, kdy se stěžovatel zdržoval v cizině, tedy období nejméně od 1. 3. 2011 do 31. 3. 2019. II. Argumentace stěžovatele 4. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že právní závěr rozhodujících soudů o stavění promlčecí doby od 1. 3. 2011 do 31. 3. 2019 z důvodu jeho zdržování se v cizině nebyl učiněn na základě dostatečného množství relevantních důkazů tak, aby o něm neexistovaly důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 trestního řádu. Soudy podle něj neučinily nepochybný závěr o tom, v jakém konkrétním časovém úseku a ve které konkrétní zemi se měl zdržovat. Rovněž nebylo prokázáno, že by platil či měl dluh na zdravotním pojištění v nějaké jiné zemi, což podle jeho přesvědčení svědčí o tom, že musel pobývat v České republice. 5. V další části ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že výpověď E. V. v procesním postavení obžalované ve věci vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 216/2014, resp. protokol o její výpovědi, nelze považovat za procesně použitelný důkaz v nyní posuzované věci, neboť jmenovaná, coby obžalovaná, mohla vypovídat nepravdivě. Soudy se ani nepokusily E. V. předvolat a vyslechnout jako svědkyni. Nemůže podle něj obstát argumentace vrchního soudu, že nebylo možné konat opětovně neveřejné zasedání. Je toho mínění, že obecně to možné je, a nehodlá-li tak soud postupovat, musí to náležitě odůvodnit, což se v dané věci nestalo. Neměl možnost vyjádřit se ke všem zajištěným důkazům, zejména k výslechu E. V. Tím podle něj došlo ke zkrácení jeho práv. 6. Závěrem stěžovatel označuje za nevhodné, aby o promlčení výkonu trestu rozhodoval soud, který rozhodoval v meritu věci v prvním stupni. Navíc trest, který by měl podle obecných soudů vykonat, nelze považovat za účelný. Výkon trestu se v jeho případě stává pouze holou represí, proto by neměl být vykonán. K tomu odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [nález ze dne 20. 2. 2024 sp. zn. III. ÚS 2748/23, usnesení ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2699/08, usnesení ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 1689/19 aj.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Současně žádá o projednání věci mimo pořadí z důvodu naléhavosti. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu]. IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), nikoli další instancí v systému všeobecného soudnictví, a proto reaguje jen na taková pochybení obecných soudů, která vyvolávají reálné negativní dopady na ústavně zaručená práva nebo svobody, nebo je alespoň ohrožují. Ústavní soud se proto zabývá pouze otázkou, zda napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva stěžovatele. 9. Stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší totožné námitky, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a se kterými se obecné soudy náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. 10. Stěžovatel dobrovolně nenastoupil k výkonu pravomocně uloženého trestu odnětí svobody, výzvu k nástupu do výkonu trestu se mu nepodařilo doručit, proto byl vydán dne 8. 1. 2007 příkaz k jeho dodání do výkonu trestu odnětí svobody. Jelikož nebylo zjištěno místo jeho pobytu, vydal dne 1. 3. 2011 krajský soud na stěžovatele jednak evropský zatýkací rozkaz, jednak mezinárodní zatýkací rozkaz. 11. Namítá-li stěžovatel, že v průběhu řízení nebyl učiněn jednoznačný skutkový závěr o tom, v jakém konkrétním časovém úseku a ve které konkrétní zemi se zdržoval, z odůvodnění napadených rozhodnutí se jednoznačně podává, že prokazatelně pobýval nejčastěji ve Švýcarsku, ale nejsou vyloučeny ani jiné země, a to od okamžiku přerušení promlčecí doby dne 1. 3. 2011 (vydáním evropského zatýkacího rozkazu a mezinárodního zatýkacího rozkazu) nejméně do 31. 3. 2019. Vrchní soud správně zdůraznil, že § 94 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, nevyžaduje specifikaci konkrétní země, v níž se odsouzený zdržoval, ale hovoří toliko o cizině, kterou se míní jakýkoliv stát odlišný od České republiky. 12. Jde-li o protokol o výpovědi E. V. v řízení vedeném u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 216/2014, obecné soudy neměly žádné pochybnosti o věrohodnosti výpovědi jmenované ve vztahu k pobytu stěžovatele ve Švýcarsku, neboť výpověď E. V. v tomto směru nestála osamoceně, ale byla podporována dalšími v řízení provedenými důkazy, v neposlední řadě i výpovědí samotného stěžovatele. E. V. při výpovědi mimo jiné uvedla, že stěžovatel žil v předmětné době ve Švýcarsku, že tam za ním jezdila a že do České republiky přestal jezdit po zahájení jeho trestního stíhání. Krajský soud si za účelem prokázání pobytu stěžovatele v zahraničí opatřil celou řadu důkazů, které jsou popsány v odůvodnění jeho usnesení (kromě výše uvedeného protokolu o výpovědi E. V. rovněž vyjádření zdravotních pojišťoven, Územní správy sociálního zabezpečení, policejního orgánu aj.). Sám stěžovatel se v insolvenčním řízení v reakci na pohledávku přihlášenou Zdravotní pojišťovnou ministerstva vnitra České republiky vyjádřil tak, že od roku 2007 nepobývá v České republice (viz sdělení dlužníka - popření pohledávky ze dne 21. 6. 2021). Obdobně svědčí o pobytu stěžovatele v cizině také sdělení insolvenčního správce ze dne 7. 10. 2021 a darovací smlouva ze dne 26. 1. 2022. Podle učiněných skutkových zjištění stěžovatel nebyl v České republice oficiálně zaměstnán, nebyl veden ani jako osoba samostatně výdělečně činná, od roku 2007 byl veden jako osoba bez zdanitelných příjmů, a to až do konce března 2019, poté začal pobírat starobní důchod. Soudy v tomto směru odkazují na listiny podepisované stěžovatelem v cizině, na zadržení či kontroly stěžovatele ve Švýcarsku, kdy uvádí adresu mimo území České republiky, na skutečnost, že stěžovatele např. při úkonech insolvenčního řízení zastupovala v roce 2021 E. V. Za irelevantní považovaly rozhodující soudy rovněž tvrzení stěžovatele, že po roce 2014 do zahraniční necestoval, neboť neměl platné cestovní doklady. Zdůraznily, že toto jeho tvrzení bylo vyvráceno sdělením Policejního prezidia o tom, že byl v roce 2024 zastaven švýcarskými orgány mimo území České republiky a ve vztahu k těmto se prokazoval padělaným občanským průkazem. Po celé období od počátku promlčecí lhůty nebyla zjištěna žádná faktická ani doručovací adresa stěžovatele na území České republiky ani žádné jiné reálné majetkové, zaměstnanecké či podnikatelské vztahy a vazby. Zjištění o pobytu stěžovatele v cizině tak korespondují s absencí jakýchkoliv poznatků o jeho přítomnosti v České republice v rozhodném období. 13