II.ÚS 2251/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2251/25 ze dne 13. 8. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky E. D., zastoupené Mgr. Michalem Mlezivou, LL. M., advokátem, sídlem Vítězslava Nezvala 2498, Most, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 5. května 2025 č. j. 100 Co 223/2024-549, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a nezletilé D. V., nezletilé E. V. a D. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím byla porušena základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 2 a čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. 2. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. 3. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem ze dne 17. 6. 2024 č. j. 30 P 228/2020-437 Okresní soud Praha - východ (dále jen "okresní soud") nahradil souhlas třetího vedlejšího účastníka - otce (dále též jen "otec") s přestupem první vedlejší účastnice a druhé vedlejší účastnice - nezletilých dcer (dále též jen "nezletilé") od školního roku 2024/2025 na Základní školu E., (výrok I.). Řízení o návrhu stěžovatelky - matky (dále též jen "matka") na nahrazení souhlasu otce s přestupem nezletilého syna od školního roku 2024/2025 na Základní školu P., zastavil (výrok II.). Dále zamítl návrh otce na nahrazení souhlasu matky s přestupem nezletilého syna a obou nezletilých dcer od školního roku 2024/2025 na Základní školu V. (výrok III.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.). 4. Proti rozsudku okresního soudu podal otec odvolání. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozhodnutím rozsudek okresního soudu ve výroku I. změnil tak, že návrh matky na nahrazení souhlasu otce s docházkou nezletilých dcer od školního roku 2024/2025 do Základní školy E., eventuálně návrh na nahrazení souhlasu otce s individuálním vzdělávacím programem Základní a Mateřské školy Ch., prostřednictvím společnosti Základní škola E. zamítl (výrok I.). Výrokem II. rozsudek okresního soudu změnil ve výroku III. tak, že nahradil souhlas matky s přestupem nezletilých dcer do Základní školy V. od školního roku 2025/2026. Výrokem III. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. II. Argumentace stěžovatelky 5. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že krajský soud při posuzování nejlepšího zájmu nezletilých dcer podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte nepřihlédl k jejich právu zúčastnit se řízení v jejich věci, sdělit své stanovisko a být slyšeny v soudním řízení podle čl. 12 odst. 2 ve spojení s čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte. Krajský soud neprovedl s nezletilými žádný pohovor, ačkoliv jim v době rozhodování bylo více než osm let, a byly tak schopny se samy vyjádřit, jak si přejí být dále vzdělávány. S ohledem na skutečnost, že v době rozhodování krajského soudu již nezletilé do Základní školy E. (byť individuálně vzdělávány) docházely delší dobu, mohly se vyjádřit k okolnostem vzdělávání. 6. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud, aniž by o tom účastníky řízení předem informoval, se zaměřil na zjišťování finanční náročnosti vzdělávání k porovnání kvality výuky, aniž by si obstaral důkazní oporu. Stěžovatelce tím bylo znemožněno obhájit svoji volbu vzdělávání nezletilých a vyvrátit tak úvahy krajského soudu o neaprobovaném pedagogickém sboru či nestrannosti vzdělávacího zařízení. Stejně tak by stěžovatelka detailněji obhájila kvalitu výuky, která je z jejího pohledu pro nezletilé lepší i vzhledem ke způsobu výuky cizích jazyků oproti Základní škole V. P. Podle stěžovatelky lze na předmětnou věc přiměřeně aplikovat závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. IV. ÚS 827/18 [(N 73/89 SbNU 121); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. 7. Stěžovatelka dále uvádí, že nezletilé jsou od školního roku 2023 vzdělávány formou individuálního vzdělávání žáka, od února 2024 je jejich individuální vzdělávání organizováno Základní školou E. Podle napadeného rozhodnutí by nezletilé měly od 1. 9. 2025 nastoupit do Základní školy V. Nezletilé však nikdy nebyly vzdělávány jinak, než formou individuálního vzdělávání žáka. Stěžovatelka je toho názoru, že výkonem napadeného rozhodnutí hrozí nezletilým závažná újma na jejich právech, která může být způsobena změnou školního zařízení. Nezletilé jsou zvyklé na jiný způsob vzdělávání. Jsou zvyklé na kolektiv Základní školy E a mají v něm oproti Základní škole V. své kamarády a blízký vztah s pedagogy. Systém hodnocení je odlišný a pro nezletilé dosud neznámý. Nezletilé jsou vzdělávány v menším kolektivu dětí, čímž jsou vedeny ke vzájemné pomoci. Přestup může v nezletilých vyvolat pocit nejistoty a zpřetrhání kamarádských vazeb s kolektivem Základní školy E, zejména v případě, že by stížnost stěžovatelky byla úspěšná. Podle stěžovatelky je za daných okolností v nejlepším zájmu nezletilých dcer, aby do rozhodnutí Ústavního soudu zůstaly v Základní škole E., tedy aby byly nadále vzdělávány formou individuálního vzdělávání žáka. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozsudku krajského soudu. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 8. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný (§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. 10. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé, a to včetně výkonu rozhodnutí v těchto věcech. K přezkumu rodinně právních věcí přistupuje velmi zdrženlivě a do rozhodnutí obecných soudů v těchto věcech zasahuje pouze v extrémních případech. Rozhodování v této citlivé oblasti je totiž doménou obecných soudů, které se znalostí dlouhodobého vývoje rodinné situace a v bezprostředním kontaktu s účastníky řízení a orgánem sociálně právní ochrany dětí mohou nejlépe poznat a posoudit skutkové okolnosti věci a učinit rozhodnutí, které bude odrážet zájmy rodičů, ale zejména nezletilých dětí (srov. usnesení ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 1740/19). 11. Podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte musí být zájem dítěte předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dlouhodobě zdůrazňuje nutnost zohlednění nejlepšího zájmu dítěte při jakékoli činnosti týkající se dítěte, včetně soudního rozhodování [viz např. nález ze dne 8. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 15/09 (N 139/58 SbNU 141, č. 244/2010 Sb.), bod 29]. 12. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s rozhodnutím krajského soudu o soudem zvoleném způsobu vzdělávání, resp. ohledně volby školy, kterou by měly obě nezletilé dcery od školního roku 2025/2026 navštěvovat. 13. Krajský soud v předmětné věci vyšel především ze zjištění, že společnost Základní škola E. nesplnila doposud podmínky pro zápis Základní školy E. do školského rejstříku, a tedy podmínky pro zahájení své činnosti. Protože v době rozhodování soudu nebylo jisté, zda tato škola skutečně nejpozději k 1. 9. 2025 svoji činnost zahájí, nemohl krajský so