II.ÚS 2267/24 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2267/24 ze dne 15. 10. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Ronovské (soudkyně zpravodajky) a soudců Pavla Šámala a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ZPS, a.s. v likvidaci, sídlem třída Tomáše Bati 5331, Zlín, zastoupené Mgr. Markem Hejdukem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 3883/2023-197 ze dne 28. 5. 2024, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 71/2023-137 ze dne 11. 7. 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Cm 2/2021-101 ze dne 2. 2. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti České spořitelny, a.s., sídlem Olbrachtova 1929/62, Praha 4, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Stěžovatelka se žalobou domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen "rozhodčí soud"), a to z důvodů uvedených v § 31 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), pod písmeny b) až g). 2. Městský soud v Praze napadeným rozsudkem stěžovatelčinu žalobu zamítl, neboť podle jeho názoru nebyl žádný ze stěžovatelkou uvedených důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu naplněn. K odvolání stěžovatelky se věcí zabýval Vrchní soud v Praze. Ten napadeným rozsudkem rozhodnutí městského soudu potvrdil. Ani ten důvody pro zrušení rozhodčího nálezu neshledal. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné. II. Argumentace stěžovatelky 3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily její právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod), právo na spravedlivý proces (čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) a právo na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny). Namítá, že obecné soudy postupovaly v nyní řešené věci ústavně nekonformním způsobem. Obecné soudy měly podle jejího názoru rozhodčí nález zrušit podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení pro překvapivost a absenci poučení podle § 118a občanského soudního řádu. Správně podle ní nevyhodnotily ani důvod zrušení podle § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení, neboť rozhodčí soud vadně posoudil důsledky překážky věci rozhodnuté a související pravomoc rozhodčího soudu. Obecné soudy navíc při svém přezkumu existence důvodů pro zrušení rozhodčího nálezu nezohlednily libovůli rozhodčího soudu. Naopak samy obecné soudy se svým (podle ní nedůvodně) restriktivním výkladem § 31 zákona o rozhodčím řízení dopustily nepřípustné libovůle (až svévole). Porušily i princip právní jistoty a předvídatelnosti. III. Posouzení procesních předpokladů a opodstatněnosti ústavní stížnosti 4. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelka dovolává. 5. Ústavní soud se již v minulosti vyjadřoval k rozsahu přezkumu rozhodčího nálezu před obecnými soudy (např. nález sp. zn. I. ÚS 3227/07 ze dne 8. 3. 2011). Konstatoval, že rozhodčí řízení je druhem civilního procesu. To však samo o sobě vůbec neznamená, že soudy mohou do rozhodčího řízení libovolně zasahovat. Právní řád dává stranám možnost, aby rozhodčí smlouvou zrušily pravomoc soudu a založily pravomoc rozhodce, jenž bude v jejich věci nalézat právo a výsledek této činnosti promítne do rozhodčího nálezu. Uzavření smlouvy je výsledkem svobodného rozhodnutí stran, které zvažují výhody a nevýhody projednání věci v rozhodčím řízení. Jedním z principů právního státu je princip autonomie vůle, jenž se vztahuje i na sjednání rozhodčí smlouvy. Vzhledem k tomu, že projednání věci před rozhodci nemá být popřením právní ochrany, ale toliko jejím přenesením ze soudů na rozhodce, se stát nemůže zcela zbavit ingerence v této oblasti. Musí si prostřednictvím soudů podržet určitou kontrolní funkci. Rozsah této kontroly nicméně musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana a na straně druhé - aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení - i jeho praktická využitelnost. Z uvedeného vyplývá, že přezkum rozhodčího nálezu soudem podle § 31 zákona o rozhodčím řízení se tak omezuje na ověření stěžejních procesních otázek, zejména pravomoci rozhodce a dodržení významných procesních práv stran, naopak je z něj vyloučena věcná správnost po stránce hmotněprávní (usnesení sp. zn. IV. ÚS 3467/23 ze dne 20. 3. 2024). 6. Ústavní soud nemůže souhlasit s námitkou stěžovatelky o nedůvodně restriktivním výkladu § 31 zákona o rozhodčím řízení. Stěžovatelčina argumentace usnesením sp. zn. II. ÚS 3636/13 ze dne 18. 10. 2016 není přiléhavá. Nesprávně totiž poukazuje pouze na část tohoto usnesení, nicméně Ústavní soud v citovaném usnesení naopak shrnuje, že připuštění možnosti revize hmotněprávní kvalifikace rozhodčího soudu soudem obecným není namístě, protože by tento postup šel zjevně proti podstatě rozhodčího řízení a jeho výhodám. Obecné soudy proto - až na případy zjevné libovůle rozhodčího soudu nemohou provádět věcný přezkum rozhodčích nálezů. 7. Stěžovatelka namítá, že rozhodčí nález vydaný v této věci měl být zrušen podle § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, protože je nutno jej považovat za překvapivé rozhodnutí a rozhodčí soud navíc stranám neposkytl poučení ve smyslu § 118a občanského soudního řádu. Ani s touto námitkou se ovšem Ústavní soud nemůže ztotožnit. Nejvyšší soud vhodně poukazuje na skutečnost, že rozhodnutí v nyní řešené věci nelze považovat za překvapivé, protože z průběhu řízení před rozhodčím soudem jasně vyplývá, že otázka věci pravomocně rozhodnuté byla opakovaně probírána a vedlo se k ní i dokazování. Sama stěžovatelka se k této otázce několikrát vyjádřila (srov. bod 16 napadeného usnesení). 8. Zákaz překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese své rozhodnutí. Znamená však, že účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat (ve vztahu k občanskému soudnímu řízení srov. nález sp. zn. I. ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012, bod 15). Stěžovatelce přitom tato možnost dána byla a stěžovatelka ani netvrdí, že by se k řešeným otázkám nemohla vyjádřit. Polemizuje pouze s tím, že toto rozhodnutí nemohla očekávat. Ústavní soud s tímto nesouhlasí a uzavírá ve shodě se závěrem Nejvyššího soudu, že rozhodnutí rozhodčího soudu nelze považovat ve smyslu judikatury za překvapivé, neboť jí byla poskytnuta dostatečná možnost věc před rozhodčím soudem projednat, a důvody pro zrušení rozhodčího nálezu ve smyslu § 31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení nejsou dány. 9. K otázce poučovací povinnosti rozhodců, která vychází z § 118a občanského soudního řádu, aplikovaného na rozhodčí řízení "přiměřeně" ve smyslu § 30 zákona o rozhodčím řízení, se Ústavní soud již opakovaně vyjadřoval, a to např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3718/16 ze dne 21. 2. 2017 či v poslední době v usnesení sp. zn. II. ÚS 2584/23 ze dne 28. 11. 2023. V těchto usneseních zdejší soud dospěl závěru, že rozhodčí řízení záruku "plnohodnotné" poučovací povinnosti neposkytuje. Judikatura obecných soudů v této otázce prošla podstatným vývojem a v čase ustoupila od původního přísnějšího (maximalistického) pojetí realizace této poučovací povinnosti v rozhodčím řízení (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2251/2011 ze dne 24. 7. 2013 a na něj navazující rozhodnutí). Tato námitka je proto zjevně neopodstatněná. 10. Stěžovatelka dále nesouhlasí s tím, jak obecné soudy vypořádaly otázku, zda překážka věci rozhodnuté způsobuje v rámci rozhodčího řízení nedostatek pravomoci rozhodčího soudu ve věci rozhodnout. Ústavní soud v tomto směru nesouhlasí s tím, že by vrchní soud postupoval v rozsahu této otázky lakonicky. Naopak, vrchní soud svůj závěr dostatečným způsobem odůvodnil (viz bod 17 napadeného rozsudku) a na jeho závěry navázal Nejvyšší soud, který z nich dovodil, že tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na jejím vyřešení nezávisí. Ústavní soud shrnuje, že napadená rozhodnutí obstojí v této otázce pohledem povinnosti soudní rozhodnutí řádně odůvodnit (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2621/22 ze dne 14. 2. 2023 a v něm odkazovanou judikaturu), vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Odůvodnění napadených rozhodnutí vrchního a Nejvyššího soudu považuje Ústa