II.ÚS 2274/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2274/23 ze dne 13. 9. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele GONEZA, s.r.o., Zlobice 45, zastoupeného Mgr. Stanislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Olomouci, Pavelčákova 14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. května 2023, č.j. 23 Cdo 1826/2022-548, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. března 2022, č. j. 4 Cmo 10/2020-530, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), tedy pro porušení práva stěžovatele vlastnit majetek a práva na soudní a jinou právní ochranu. 2. Předmětem nyní projednávané věci je otázka procesního nástupnictví, ve věci v minulosti kasačně zasahoval Nejvyšší soud. V řízení o zaplacení 442 200 Kč s příslušenstvím byl stěžovatel v pozici žalobce. Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 8/49 Ecm 32/2010-350, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal po žalovaném zaplacení částky 442 200 Kč s příslušenstvím, a uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení částku 192 541 Kč. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně brojil stěžovatel odvoláním, po předložení věci odvolacímu soudu k rozhodnutí o odvolání pak stěžovatel podal dne 27. 4. 2020 návrh na procesní nástupnictví podle § 107a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ("o. s. ř."). Tento návrh učinil na základě smlouvy o postoupení pohledávky, kterou stěžovatel jako postupitel uzavřel dne 19. 12. 2017 s postupníkem, společností SILBARTON PROJECT a.s. Společnost SILBARTON PROJECT a.s. současně udělila souhlas se svým vstupem do řízení. Oznámení o postoupení bylo žalovanému vedlejšímu účastníkovi Energo IPT s.r.o. doručeno dne 14. 2. 2018. K návrhu však vedlejší účastník uvedl, že s ním nesouhlasí, neboť postup stěžovatele vede k budoucí nevymožitelnosti jeho pohledávky na náhradu nákladů vzniklých v soudním řízení. Obdobně se tomu stalo i v jiném řízení, kde nástupnická společnost SILBARTON PROJECT a.s. vstoupila po rozhodnutí soudu prvního stupně do práv tehdejší žalobkyně. Vedlejšímu účastníkovi tudíž za podobné situace již jednou vznikla za společností SILBARTON PROJECT a.s. pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení, které vymáhala exekučně. 3. Vrchní soud v Olomouci rozhodl o návrhu stěžovatele usnesením ze dne 26. 5. 2020, č. j. 4 Cmo 10/2020-457, tak, že vstup společnosti SILBARTON PROJECT a.s. do řízení nepřipustil, když dospěl k závěru, že nelze vyloučit, že cílem návrhu je zneužití procesní úpravy za účelem vyhnout se placení nákladů řízení v případě neúspěchu stěžovatele. Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z toho, že stěžovatel se domáhá po žalovaném zaplacení částky 442 200 Kč, ale společnosti SILBARTON PROJECT a.s. byla žalovaná pohledávka postoupena za částku 88 440 Kč. Také došlo k podání návrhu na změnu účastníka řízení až po rozhodnutí soudu prvního stupně. Dále vycházel ze zjištěné majetkové situace společnosti SILBARTON PROJECT a.s. 4. Stěžovatel brojil proti (prvnímu) usnesení Vrchního soudu v Olomouci dovoláním k Nejvyššímu soudu, který jej usnesením ze dne 26. 4. 2021, č. j. 23 Cdo 297/2021-491, zrušil a vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Shledal, že odvolací soud nepostupoval při posouzení mimořádných důvodů pro aplikaci § 2 o. s. ř. v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle ní sice nelze vyloučit, že soud může ve výjimečných případech založit důvod k zamítnutí žalobcova návrhu podle § 107a o. s. ř. (při jinak formálně doložených předpokladech pro to, aby takovému návrhu bylo vyhověno) prostřednictvím § 2 o. s. ř. Takový postup je nicméně namístě, lze-li s jistotou prohlásit, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladů řízení stala vůči neúspěšnému žalobci nedobytnou. Rozhodnutí odvolacího soud postrádalo judikaturou vyžadovanou zjištěnou jistotu, že cílem návrhu na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití této procesní úpravy. 5. Následně Vrchní soud v Olomouci svým (nyní napadeným) usnesením znovu nepřipustil, aby do řízení vstoupil na místo stěžovatele vedlejší účastník. V řízení vyšly najevo skutečnosti, které nasvědčují tomu, že institut upravený v § 107a o. s. ř. byl v tomto případě zneužit s cílem eliminovat riziko možné náhrady nákladů řízení protistraně. Vedlejší účastník nevyvíjí žádnou činnost, protože nevykazuje žádné příjmy, a neeviduje žádný (odepisovatelný) majetek. Postupník je společností, u níž reálně hrozí, že v případě vyhovění návrhu dle § 107a o. s. ř. bude pohledávka z titulu náhrady nákladů řízení vůči ní nedobytná. Pro tento závěr podle soudu svědčí rovněž skutečnost, že pohledávka byla postoupena za částku výrazně nižší (88 440 Kč), než je žalovaná hodnota této pohledávky (442 200 Kč včetně příslušenství). Stěžovatel podal návrh podle § 107a o. s. ř. až v roce 2020, ačkoli k postoupení pohledávky došlo již dne 19. 12. 2017 (po rozhodnutí soudu prvního stupně). 6. Nejvyšší soud závěr odvolacího soudu svým v pořadí druhým (tentokrát zamítavým) usnesením potvrdil. Důvodem pro zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví zjevně nebyla prostá obava odvolacího soudu, že se případná pohledávka vedlejšího účastníka na náhradu nákladu řízení stane nedobytnou (tj. nejistota o nepoctivosti pohnutek stěžovatele). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je již zřejmé, že odvolací soud neměl žádné pochybnosti o tom, že cílem návrhu stěžovatele na vydání rozhodnutí podle § 107a o. s. ř. je zneužití procesní úpravy za tím účelem, aby se možná pohledávka na náhradu nákladu řízení stala vůči žalovanému nedobytnou. Právní posouzení odvolacího soudu proto v novém řízení již odpovídalo judikatorním požadavkům. II. Argumentace v ústavní stížnosti 7. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rekapituloval obsah napadených rozhodnutí a zejména zdůraznil, že odůvodnění napadeného rozhodnutí judikaturním požadavkům ve skutečnosti neodpovídá, neboť soudy nedospěly k závěru o absolutní jistotě, že skutečným záměrem je zneužití procesní úpravy. Odůvodnění, se kterým došlo k zamítnutí návrhu na změnu účastníka, nesplňuje nároky na kvalitu odůvodnění. Stěžovateli není jasné, proč Nejvyšší soud nejprve předestřel ustálenou rozhodovací praxi, kterou pak následně na stěžovatele neaplikoval. Skutečnost, že důvody pro zamítnutí záměny nebyly dány, plyne již z rekapitulace prvního kasačního rozhodnutí. 8. Stěžovatel je dceřinou společností postupníka, který je jediným společníkem (vlastníkem) stěžovatele. Již tato skutečnost reálně vyvrací úvahy o zneužití institutu postoupení pohledávky. Z toho důvodu neobstojí závěr, že vedlejší účastník nemá žádný majetek. Zcela zjevně se tak nemohla stát nedobytnou sama pohledávka a závěr odvolacího soudu je v tomto smyslu v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Nejvyšší soud procesní chybu odvolacího soudu nejenže nenapravil, dokonce ji ještě prohloubil uznáním správnosti zjištění o majetkových poměrech postupníka. III. Posouzení Ústavním soudem 9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. 10. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování