II.ÚS 2284/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2284/25 ze dne 27. 8. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky Elišky Černé, zastoupené Mgr. Michalem Krčmou, advokátem, sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 730/2025-210 ze dne 17. června 2025, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a města Tábor, sídlem Žižkovo náměstí 2/2, Tábor, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelka ústavní stížností napadá shora označené soudní rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena její ústavně zaručená základní práva čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (Listina) a čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. 2. Stěžovatelka vedla proti vedlejšímu účastníkovi řízení o žalobě na určení, že výpověď z nájmu bytu, kterou stěžovatelce dal vedlejší účastník, byla neoprávněná. Okresní soud v Táboře (v pořadí druhým) rozsudkem č. j. 2 C 74/2023-142 ze dne 9. srpna 2024 stěžovatelčinu žalobu zamítl, rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky a o nákladech řízení státu. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem č. j. 15 Co 324/2024-176 ze dne 5. prosince 2024 rozsudek okresního soudu potvrdil ve výroku o věci samé a o nákladech řízení mezi účastníky potvrdil, změnil ho ve výroku o nákladech státu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. 3. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání proti rozsudku krajského soudu a rozhodl o nákladech dovolacího řízení. Námitky stěžovatelky podle něj směřovaly ke zpochybnění zjištěného skutkového stavu, čímž stěžovatelka uplatnila nezpůsobilý dovolací důvod. Nejvyšší soud dále konstatoval, že skutková zjištění soudů odpovídají spisu a nevykazují jakýkoliv významný nesoulad s provedenými důkazy. Právní otázka, zda nebyla výpověď dána v rozporu s dobrými mravy, podle Nejvyššího soudu nemohla založit přípustnost dovolání, neboť závěr odvolacího soudu o tom, zda je určité jednání v rozporu s dobrými mravy, přísluší Nejvyššímu soudu korigovat pouze v případě jeho zjevné nepřiměřenosti, která v nynější věci dána nebyla. K tomu, že stěžovatelka uvedla, že napadá rozsudek krajského soudu v celém rozsahu, uvedl, že podle obsahu dovolání nesměřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, nadto by v tomto rozsahu šlo o dovolání objektivně nepřípustné. 4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti Nejvyššímu soudu vytýká, že ač v textu dovolání jasně formulovala otázku ohledně naplnění výpovědního důvodu podle § 2288 občanského zákoníku, Nejvyšší soud na tuto otázku nijak nereagoval. 5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu posouzení příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem a ústavní stížnost je přípustná. 6. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné, neboť nebyly splněny podmínky § 237 občanského soudního řádu. Ústavní soud může hodnotit posouzení přípustnosti dovolání pouze z hlediska jeho ústavnosti. Fakticky se tak jeho přezkum omezuje na posouzení dvou otázek, a to, zda Nejvyšší soud neodepřel účastníkovi řízení právo na přístup k soudu tím, že odmítl dovolání, aniž by se ve svém odůvodnění náležitě vypořádal s řádně předestřenou právní otázkou, nebo tím, že v rámci svého posouzení právní otázky aproboval právní výklad, který je v rozporu s ústavně zaručenými základními právy a svobodami [nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. února 2016 (N 30/80 SbNU 391), bod 20]. 7. Ústavní soud ve své judikatuře také vymezil pět "kroků" pro první fázi přezkumu dovolání Nejvyšším soudem (například nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 ze dne 29. srpna 2023, bod 16), a to: 1) označení rozhodnutí, proti kterým dovolání směřuje, 2) vymezení rozsahu, v kterém tato rozhodnutí dovolatel napadá (tj. které výroky či jejich části), 3) vymezení dovolacího důvodu, tudíž nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací důvod proto musí být vymezen tak, že dovolatel (krok 3a) uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a (3b) vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Půjde především o polemiku dovolatele s právními závěry odvolacího soudu. Dále 4) uvedení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Konkrétně, zda z dovolání plyne (4a) otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, následuje zhodnocení, zda dovolatel (4b) vysvětlil, který z předpokladů přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu a jak konkrétně je naplněn. Jedná-li se o odchýlení od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval. A konečně 5) dovolací návrh. Krok třetí a čtvrtý jsou řazeny v souladu se zněním § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, který (nelogicky) předřazuje důvod dovolání před přípustnost dovolání. Fakticky se nejprve posuzuje přípustnost a pak vymezení důvodu dovolání. 8. Ústavní soud také ve svých rozhodnutích konstatoval, že zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části. Není proto nezbytně nutné, aby dovolatel výslovně použil určitou uvozující formulaci, z níž by vyplynulo, že se zabývá otázkou přípustnosti dovolání. Tento údaj může být v dovolání formulován v jakékoliv jeho části a může mít jakoukoliv formu, jestliže z ní bude jednoznačně vyplývat, v čem dovolatel naplnění podmínek dovolání spatřuje. Jinými slovy, při posuzování obsahových náležitostí nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně [nález sp. zn. I. ÚS 2135/16 ze dne 3. května 2017 (N 70/85 SbNU 247), bod 19]. 9. Na druhé straně nelze požadovat, aby Nejvyšší soud dovolací argumentaci za účastníka domýšlel. Takový postup by byl vybočením z role soudu jdoucím k tíži protistrany v řízení. Nadto je v dovolacím řízení dovolatel povinně zastoupen advokátem. 10. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis okresního soudu. Stěžovatelčino dovolání (na č. l. 187 až 189) je členěno do čtyř částí. V části I. stěžovatelka identifikuje napadené rozhodnutí (krok 1) a uvádí, kdy jí bylo doručeno, z čehož dovozuje, že podává dovolání včas. V části II. stěžovatelka parafrázuje výrok rozsudku krajského soudu, uvádí, že dovoláním napadá rozsudek krajského soudu v celém rozsahu (krok 2) a tvrdí dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a důvod přípustnosti podle § 237 občanského soudního řádu, že se krajský soud při posuzování otázek odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. V části IV. stěžovatelka dovolání uzavírá a konstatuje, že vytčené vady se vztahují i na rozsudek okresního soudu, a proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (krok 5). Veškerá dovolací argumentace, jež by mohla odpovídat krokům 3 a 4, tak je obsažena v části III. Tato část není dále členěna nadpisy a není příliš přehledná. 11. Klíčová pasáž dovolání zní takto: Dle názoru žalobkyně je dovolání přípustné pro řešení otázky, zda je Výpověď neplatná pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 580 obč. zák., neboť ji odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a dále k posouzení platnosti Výpovědi z nájmu bytu pro hrubé porušení povinností nájemce ve smyslu ust. § 2288 odst. 1 písm. a) obč. zák., který dle svých sil vyvinul maximální úsilí odstranit závadný stav v součinnosti s žalovanou. V řízení podle § 2290 obč. zákoníku, o nějž jde i v posuzované věci, soud rozhoduje o oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, tedy zejména o tom, zda byl naplněn uplatněný výpovědní důvod; neoprávněná je však i výpověď, která je neplatná či zdánlivá (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4249/2016, uveřejněný pod č. 75/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V rámci úvahy o neplatnosti (§ 580 obč. zák.) výpovědi z nájmu bytu soud posuzuje také otázku rozporu výpovědi s dobrými mravy a přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání (výpovědi), které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 obč. zák.). Při posuzování otázky neplatnosti výpovědi z nájmu bytu podle § 588 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy jsou právně významné pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel výpověď doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat [srov. odůvodnění již citovaného rozsudku sp. zn. 26 Cdo 5679/2016]. 12. Vedlejší účastník ve vyjádření k dovolání rozlišil, že stěžovatelka přednesla tři námitky (č. l. 202 verte). Stěžovatelka tvrdila, že 1) nebyl naplněn v