II.ÚS 2287/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2287/22 ze dne 24. 10. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Davida Uhlíře (soudce zpravodaje) a Jana Svatoně o ústavní stížnosti stěžovatele Libora Trchalíka, zastoupeného Mgr. Petrem Hasalou, advokátem, se sídlem Radniční 13, Šumperk, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku č. j. 22 EXE 167/2013-214 ze dne 18. února 2021, usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č. j. 40 Co 201/2021-240 ze dne 31. května 2021 a výroku II. usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 1314/2022-284 ze dne 14. června 2022, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení 1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy. 2. Stěžovatel se domáhal zastavení exekuce vedené soudním exekutorem JUDr. Lukášem Jíchou, Exekutorský úřad Přerov. Namítal, že oprávněný (vedlejší účastník) svou pohledávku vymáhanou v exekučním řízení přihlásil do insolvenčního řízení vůči stěžovateli (celkem 384 222,96 Kč, sestávajících z jistiny 151 340,03 Kč, smluvních úroků a úroků z prodlení 194 341,63 Kč a nákladů exekučního řízení 19 808 Kč). Exekučně vymoženou částku 91 000 Kč vedlejší účastník započetl na úrok z prodlení. Přihlášené částky byly vedlejšímu účastníkovy uhrazeny částečně v rámci oddlužení plněním splátkového kalendáře a částečně zpeněžením majetkové podstaty a splněním rozvrhového usnesení. Stěžovatel v návrhu na zastavení exekuce vznesl námitky promlčení pohledávky vedlejšího účastníka a neplatnosti ujednání o úrocích z prodlení - částečně pro rozpor se zákonem a částečně pro rozpor s dobrými mravy. 3. Okresní soud v Šumperku ale v záhlaví uvedeným rozhodnutím návrh stěžovatele zamítl. Aplikací § 408 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 8. 2012, dospěl k závěru, že k promlčení nedošlo. Podle § 35 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - tedy v době zahájení exekučního řízení, má totiž zahájení exekučního řízení podle odstavce 2 pro běh lhůty pro promlčení a zánik práv stejné účinky jako podání návrhu na soudní výkon rozhodnutí. 4. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci rozhodnutí okresního soudu napadeným usnesením potvrdil jako věcně správné. Stěžovatel namítal, že obchodní zákoník se zahájením exekučního řízení nespojuje žádné následky pro běh promlčecí lhůty, zákaz námitky promlčení se pak vztahuje toliko k řízení nalézacímu, které v dané věci vůbec neproběhlo. Ve stěžovateli rozporované části rozhodnutí ale krajský soud přisvědčil okresnímu soudu. Stěžovatel si musel být vědom své povinnosti uhradit své zbylé závazky po skončení konkurzu. Podle § 109 odst. 3 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona došlo totiž po dobu insolvenčního řízení ke stavení běhu promlčecí lhůty. 5. Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, avšak ten jeho dovolání v záhlaví specifikovaným usnesením vyhověl pouze částečně. Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu pro nesprávné posouzení možnosti vymáhat úroky z úroků (úroky z prodlení ze smluveného úroku). Ve zbytku (v rozsahu promlčení) dovolání odmítl. Jakkoliv stěžovateli přisvědčil, že je § 408 obchodního zákoníku kogentní ustanovení, stěžovatelovy námitky dle Nejvyššího soudu neodpovídají zjištění krajského soudu. Pokud je součástí exekutorského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti uznání dluhu povinným, dochází k prodloužení promlčecí doby na 10 let, v průběhu které byl-li řádně podán návrh na výkon rozhodnutí, aplikuje se § 408 odst. 1 věty třetí obchodního zákoníku. Jelikož exekuční řízení bylo zahájeno včas, nemohlo dojít k promlčení pohledávky. Účinky § 109 insolvenčního zákona se Nejvyšší soud nezabýval, protože i kdyby vymáhaná pohledávka byla promlčena (nedošlo by ke stavení podle ustanovení § 109 odst. 3 insolvenčního zákona), k námitce promlčení by se ve smyslu výše uvedeného nepřihlíželo. V dovolání předestřená judikatura pak byla pro případ stěžovatele nepřípadná. II. Argumentace v ústavní stížnosti 6. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti rekapituloval obsah svého dovolání. Namítá, že v napadeném výroku usnesení Nejvyššího soudu není dovolání vypořádáno ústavně souladným způsobem. Stěžovatel vznesl v dovolání dosud neřešené otázky, případně se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe. 7. Argumentaci stěžovatele lze stručně shrnout tak, že zahájení exekučního řízení není spojeno s žádnými účinky rozhodnými pro běh promlčecí lhůty. V § 408 obchodního zákoníku zakotvený zákaz námitky promlčení se stěžovatel vztahuje pouze na nalézací řízení. Exekutorský zápis se svolením k přímé vykonatelnosti má dle rozhodovací praxe jen formální charakter. K námitce promlčení uplatněné v exekučním řízení se podle obchodního zákoníku nepřihlíží. Exekutorský zápis pro svůj formální charakter není soudním nebo rozhodčím řízením, a zákaz uplatnění námitky promlčení tak ze zákona nevyplývá. Okresní soud v Šumperku ani Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, ve svých rozhodnutích ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu nerespektovaly. V napadeném rozhodnutí se i Nejvyšší soud od svých předchozích právních závěrů a výkladu zákona odchýlil, aniž by toto odchýlení zdůvodnil. 8. Nejvyšší soud rovněž nezodpověděl, zda lze úroky za dobu po prohlášení úpadku dlužníka, které nelze dle § 170 písm. a) insolvenčního zákona v insolvenčním řízení uspokojit, považovat ve smyslu § 109 odst. 3 insolvenčního zákona za "právo", ohledně nějž neběží po dobu insolvenčního řízení promlčecí lhůty. Podle stěžovatele tak došlo k extrémnímu odchýlení soudu od vlastní judikatury. Případ přitom přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. III. Posouzení Ústavním soudem 9. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastna řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen advokátem dle § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv. 10. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. 11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další superrevizní instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů. Úkolem Ústavního soudu je pouze přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471). 12. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv na spravedlivý proces (a v konečném důsledku i práva na ochranu vlastnictví). K porušení těchto práv napadenými rozhodnutími však nedošlo. Pochybění Ústavní soud neshledal ani v postupu obecných soudů v řízení předcházejících