II.ÚS 230/22 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 230/22 ze dne 26. 4. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Davide Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. Petrou Zaoralovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Na Florenci 1332/23, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Okresního soudu v Jičíně ze dne 3. 9. 2021 č. j. 1 T 202/2015-503 a proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2021 č. j. 11 To 308/2021-539; spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených usnesení; za účasti Okresního soudu v Jičíně a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění 1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem a napadenými rozhodnutími porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. Stěžovatel byl v roce 2016 obecnými soudy shledán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví z nedbalosti a neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku, za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 26 měsíců a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 26 měsíců. V průběhu zkušební doby byl ovšem stěžovatel dvakrát uznán vinným ze spáchání přečinu maření úředního rozhodnutí, jelikož i přes uložený trest zákazu řízení motorových vozidel opakovaně (dne 8. 12. 2017 a dne 5. 4. 2018) řídil osobní automobil. Okresní soud v Jičíně (dále jen "soud prvního stupně") posuzoval splnění povinností podmíněně odsouzeného stěžovatele ve zkušební době a dle § 83 odst. 1 písm. a) a b) rozhodl usnesením ze dne 30. 7. 2018 č. j. 1 T 202/2015-340, tak, že podmíněný trest odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců se ponechává v platnosti, přičemž zkušební doba se stěžovateli prodlužuje o dva roky a současně se nad ním stanovuje dohled. Stěžovatel byl po vydání tohoto rozhodnutí ve zkušební době nicméně opětovně shledán dvakrát vinným z přečinu maření úředního rozhodnutí, neboť i přes uložený trest zákazu řízení motorových vozidel znovu řídil (dne 26. 5. 2019 a dne 7. 6. 2020) osobní automobil. 3. Soud prvního stupně tak znovu posuzoval splnění povinností podmíněně odsouzeného stěžovatele ve zkušební době a rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že stěžovatel vykoná trest odnětí svobody v délce trvání 18 měsíců. Soud prvního stupně přitom došel k závěru, že stěžovatel svým nezodpovědným způsobem života zavdal pro nařízení výkonu původně podmíněně odloženého trestu odnětí svobody důvod, protože několikrát porušil podmínku vedení řádného života. Stěžovatel se opakovaně dopustil totožné úmyslné trestné činnosti spočívající v maření rozsudku, jímž byl shledán vinným, když i přes uložený trest zákazu řízení motorových vozidel řídil osobní automobil. Soud prvního stupně samozřejmě vzal do úvahy, že plnění povinností stěžovatele ve zkušební době posuzoval už dříve (srov. shora citované usnesení č. j. 1 T 202/2015-340). Již tehdy zvažoval, zda vzhledem ke spáchané trestné činnosti stěžovatele není na místě nařídit výkon podmíněně odloženého trestu odnětí svobody. Jelikož ale vedl stěžovatel jinak řádný život, dal mu soud prvního stupně šanci přesvědčit jej o tom, že prodloužení zkušební doby o maximální možnou hranici a stanovení dohledu jsou dostatečnými opatřeními proto, aby se stěžovatel již další trestné činnosti nedopouštěl. Stěžovatel však i po nařízení těchto opatření páchal dále stejnou trestnou činnost, což přivedlo soud prvního stupně k závěru, že opatření neplnila svůj účel a je tudíž na místě nařídit výkon trestu odnětí svobody. 4. Soud prvního stupně rozhodl napadeným usnesením ve veřejném zasedání za nepřítomnosti stěžovatele a jeho obhájců. Vzhledem ke stavu dokazování dospěl soud prvního stupně k závěru, že účast stěžovatele na veřejném zasedání není nezbytná. O konání veřejného zasedání však stěžovatele samozřejmě vyrozuměl a poučil jej, že se může konat i v jeho nepřítomnosti. Následně se soud prvního stupně opakovaně pokoušel projednat věc ve veřejném zasedání. Stěžovatel si opakovaně nepřebíral vyrozumění o veřejných zasedáních, což vedlo k tomu, že mu vyrozumění musela být doručována prostřednictvím Policie ČR. Poté se z účasti pravidelně omlouval a soud prvního stupně byl nucen veřejné zasedání celkem čtyřikrát odročit. Poslední veřejné zasedání bylo nařízeno na den 3. 9. 2021, o čemž se stěžovatele opět podařilo vyrozumět prostřednictvím Policie ČR. Stěžovatel se však následně opět z jeho konání omluvil a navrhl jeho odročení, přičemž poukázal na zhoršení svých zdravotních obtíží a pokračující pracovní neschopnost. Skutečnosti doložil stěžovatel dvěma lékařskými zprávami, a to zprávou ošetřující lékařky a zprávou specializované plicní ambulance. Dle soudu prvního stupně však tyto zprávy neobsahovaly jednoznačný údaj o tom, zda zdravotní stav stěžovatele znemožňuje účast u nařízeného veřejného zasedání. Telefonicky proto kontaktoval lékařku specializované plicní ambulance, která stěžovatelem doloženou zprávu vydala. Lékařka sdělila, že zdravotní stav stěžovatele jeho účast na veřejném zasedání umožňuje. Soud prvního stupně zároveň pojal podezření, že se stěžovatel snaží vyhnout rozhodnutí soudu, jelikož dne 19. 9. 2021 by nastala fikce jeho osvědčení dle § 86 odst. 2 trestního zákoníku. Po zhodnocení situace proto stěžovateli sdělil, že na konání veřejného zasedání v termínu 3. 9. 2021 trvá. I když se ani stěžovatel, ani jeho obhájci na toto veřejné zasedání nedostavili, rozhodl soud prvního stupně o vykonání trestu odnětí svobody v jejich nepřítomnosti. 5. Stěžovatel podal proti napadenému usnesení stížnost. Nesouhlasil s postupem soudu prvního stupně spočívajícím v konání veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti. Namítal nelegálnost telefonicky získané informace od lékařky plicní ambulance a nesouhlasil s neprovedením některých navrhovaných důkazů. Poukazoval také na nesprávný skutkový závěr soudu prvního stupně spočívající v nesplnění podmínky vedení řádného života a trval na tom, že se jako spořádaný občan projevuje ve všech oblastech života, přičemž opakovaná porušení uloženého zákazu řízení představují toliko výjimečné excesy. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "stížnostní soud") ústavní stížností napadeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně ohledně nesplnění podmínky vedení řádného života. Postup soudu prvního stupně ohledně (ne)konání veřejného zasedání považoval za správný, neboť na straně stěžovatele neexistovaly překážky zásadního rázu, které by mu v účasti na tomto zasedání bránily. V neposlední řadě aktivity směřující k upřesnění informací vyplývající z lékařské zprávy nepředstavovaly dle stížnostního soudu porušení procesních a ani jiných předpisů, neboť směřovaly pouze k ověření závěrů z ní plynoucích, nikoli k zjištění dalších informací o zdravotním stavu stěžovatele. 6. Stěžovatel v ústavní stížnosti předestírá řadu důvodů protiústavnosti napadených usnesení a postupu směřujícího k jejich vydání. Jelikož soud prvního stupně konal zasedání v nepřítomnosti stěžovatele a jím určených obhájců, porušil jeho právo na projednání věci v jeho přítomnosti, což je v rozporu se závěry obsaženými v nálezu ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. I. ÚS 2959/20. Telefonické upřesnění informací plynoucích z lékařské zprávy pak stěžovatel považuje za nepoužitelný důkaz, a to pro nedostatek předepsané formy a nezákonnost jeho získání. Stěžovatel dále dovozuje nesprávný a nedostatečně odůvodněný skutkový závěr o nesplnění podmínky vedení řádného života. Obecné soudy nevzaly v potaz chování stěžovatele ve všech oblastech jeho života a zabývaly se pouze tím, že stěžovatel porušil uložený zákaz činnosti, což je mj. v rozporu se závěry nálezu ze dne 26. 4. 2007 sp. zn. II. ÚS 222/07. Stěžovatel rovněž namítá, že soudy bez bližšího odůvodnění neprovedly jím navrhované důkazy, zejména poukazuje na výslechy šesti navrhovaných svědků, kteří měli potvrdit dodržování uloženého zákazu a měli být vyslechnuti k jeho sociálním poměrům a dobrému chování, což odporuje nálezu ze dne 21. 11. 2007 sp. zn. II. ÚS 623/05. Poslední námitka stěžovatele směřuje k porušení práva na spravedlivý proces v důsledku toho, že všichni členové rozhodujícího senátu stížnostního soudu byli údajně v době komunistického režimu členy totalitní organizace (KSČ). K tomu stěžovatel v rámci doplnění ústavní stížnosti přiložil společné prohlášení cca 15 občanů adresované předsedovi Ústavního soudu, kterým podepsaní vyjadřují přesvědčení, že činnost trestních senátů složených většinově z bývalých členů KSČ ohrožuje důsledné dodržování standardů kladených na ústavně garantovaný spravedlivý pro