II.ÚS 2301/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2301/23 ze dne 7. 2. 2024   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Svatoně, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Bělušice, právně zastoupeného Mgr. Michalem Mlezivou, LL.M., advokátem, se sídlem Vítězslava Nezvala 2498, Most, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. května 2023 č. j. 5 To 194/2023-75, a usnesení Okresního soudu v Mostě ze dne 29. 3. 2023 č. j. 2 PP 54/2023- 40, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností se stěžovatel podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu domáhá zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu tvrzeného porušení svých ústavně zaručených práv podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a porušení principu zákazu dvojího přičítání podle článku 40 odst. 5 Listiny. 2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil Ústavní soud následující skutečnosti. Stěžovatel byl opakovaně trestně stíhán pro majetkovou trestnou činnost. Aktuálně vykonává trest odnětí svobody ve výměře dvou let a deseti měsíců, který mu byl uložen rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 19. 4. 2022, č. j. 11 T 30/2021-320. Citovaným rozsudkem soud stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinů krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), písm. b) trestního zákoníku, a také neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 trestního zákoníku, dále neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 odst. 1 trestního zákoníku a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za to byl stěžovatel mimo jiné odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou (současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 8. 6. 2021 č.j. 4 T 45/2021-164 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 8. 2021 č.j. 4 To 297/2021-212 a výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 9. 2. 2021 č.j. 24 T 143/2020-377). 3. Stěžovatel podal žádost o podmíněné propuštění, která byla v záhlaví uvedeným rozhodnutím Okresního soudu v Mostě zamítnuta. Odsouzený sice vykonal zákonem požadovanou část trestu, a plní si své povinnosti v rámci výkonu trestu. Soud však k míře nápravy uvedl, že ji nelze přeceňovat. Odsouzený se na režim ve věznici adaptoval. S ohledem na jeho dosavadní způsob života uzavřel, že u něj nelze očekávat reálnou nápravu a vedení řádného života v budoucnu. Zdůraznil, že stěžovatel již byl v minulosti opakovaně podmíněně propuštěn (v letech 1996, 2008 a 2010), avšak od páchání další trestné činnosti ho to neodradilo. Na tom nic nemění ani příslib zajištěného bydlení, protože toto zázemí měl stěžovatel vždy. Opakované hospitalizace stěžovatel rovněž v minulosti absolvoval a ani zdravotní hledisko jej nepřimělo k vedení řádného života. Finanční podpora matky z pohledu soudu také není dostatečnou zárukou, protože stěžovatel své dluhy na výživném (ani jiné nesplacené pohledávky) setrvale nesplácí. Případná bezdlužnost je v případě pachatelů majetkové trestné činnosti klíčová. Okresní soud proto uzavřel, že stěžovatel není osobou, na níž dosavadní výkon trestu odnětí svobody zapůsobil natolik, že se již páchání trestné činnosti do budoucna vyvaruje a povede řádný způsob života. 4. Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví uvedeným usnesením stížnost stěžovatele zamítl. V hodnocení provedených důkazů se ztotožnil se závěry okresního soudu a považoval jeho rozhodnutí za plně přezkoumatelné. S ohledem na předchozí opakovaná selhání je kladně hodnocené chování spíše výsledkem schopnosti dobře se adaptovat na vězeňské prostředí a jeho pravidla (jako již v minulosti, kdy stěžovatel dosáhl tří podmíněných propuštění), nikoli výrazem skutečné trvalé změny jeho osobnosti odůvodňující naději, že se polepšil. Nad rámec uvedeného dodal, že se stěžovatel aktuálně nachází v I. prostupné skupině vnitřní diferenciace a nelze jeho chování označit za příkladné, protože rizika recidivy jsou u něj stále hodnocena jako střední. Jen chování na dobré úrovni ve výkonu trestu k podmíněnému propuštění nestačí. Při zjišťování, zda dosavadní výkon trestu splnil požadovaný účel, nelze hodnotit pouze dobré chování v aktuálním výkonu trestu, ale je třeba zvažovat i řadu dalších okolností, především předcházející způsob života odsouzeného, aby bylo možno posoudit, zda se odsouzený zbavil těch vlastností a těch návyků, které ho k trestné činnosti vedly. Soud posuzuje i to, zda si vypěstoval dostatečné zábrany k tomu, aby v budoucnu trestnou činnost neopakoval. V rejstříku trestů má stěžovatel celkem 18 záznamů, z nichž většina zahlazena není. Stěžovatel tvrdil, že trestnou činnost během podmíněného propuštění páchal, protože onemocněl cukrovkou a obával se, že zemře. Soud nepovažoval toto vysvětlení za dostatečné. Nešlo o ojedinělé selhání odsouzeného v uvedené době, ale i o rozsáhlejší majetkovou trestnou činnost páchanou s rozmyslem (vykrádání domu, šatní skříňky apod.). Obavy, že v případě dalšího podmíněného propuštění by znovu páchal trestnou činnost, jsou o to reálnější, že má mimo věznici nesplacené finanční závazky ve výši přesahující částku 250 000 Kč. 5. Ve své ústavní stížnosti má stěžovatel za to, že obecné soudy porušily jeho ústavně zaručená práva, a to právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zásadu vyplývající z čl. 40 odst. 5 Listiny. Soudy při posouzení jeho žádosti nepostupovaly správně. Ústředním důvodem pro nevyhovění žádosti stěžovatele byla jeho trestní minulost. Tyto okolnosti se však vztahují k odsouzení stěžovatele a nelze z nich usuzovat, do jaké míry se stěžovatel resocializoval. Právě pro trestní minulost stěžovatele byly stěžovateli uloženy obecnými soudy citelné tresty odnětí svobody, jakož i tresty alternativní. Stěžovatel všechny uložené tresty vykonal. Soudy se dopustily zákazu dvojího přičítání. Stěžoval si je vědom, že trestní minulost je významnou skutečností při rozhodování o podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, a to zejména při hodnocení, jestli lze očekávat, že odsouzený povede v budoucnu řádný život. Na druhé straně, trestní minulost odsouzeného nemůže být prakticky jediným předpokladem, pro který nalézací soudy učiní závěr, že odsouzený řádný živost nepovede. Argumentaci soudů současně považuje za nekonzistentní. Soudy totiž vyzdvihují polepšení, ale vyčítají mu opakovanou trestnou činnost, která reálné polepšení vylučuje. Takové posouzení vnitřně odporuje i judikatuře Ústavního soudu ve věci sp. zn. IV. ÚS 1804/21 ze dne 26. 10. 2021 a sp. zn. II. ÚS 482/18. Soudy se nijak nevypořádaly s dosavadní délkou výkonu trestu stěžovatelem, která na něj má jednoznačný vliv. Stížnostní soud v podstatě nabádá stěžovatele, aby své polepšení prokázal delším výkonem tresu, než požaduje zákon. Obecné soudy nepostupovaly správně a jeho žádost byla zamítnuta z důvodů, které sami o sobě zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněná propuštění z výkonu trestu odnětí svobody neodůvodňují. II. Posouzení Ústavním soudem 6. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž obecné soudy vydaly napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen advokátem v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). 7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. 8. Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda soud v konkrétním případě porušil ústavně zaručená práva stěžovatele, když při posuzování žádosti o podmíněné propuštění vyhodnotil trestní minulost stěžovatele. Rozhodnutí jsou podle něj také nekonzistentní v hodnocení stěžovatelova chování během výkonu trestu, ani nenabízí solidní návod chování do budoucna. 9. K odůvodnění obou napadených rozhodnutí Ústavní soud předně poznamenává, že je za nekonzistentní (a nepřezkoumatelná) nepovažuje. K samotným podmínkám podmíněného propuštění Ústavní soud zdůrazňuje, že podle ustálené judikatury neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby soud vyhověl žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody (viz např. nález ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 715/04). Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku je i při splnění zákonem vytyčených předpokladů mimořádným zákonným institutem, který otevírá možnost, nikoli však pov