II.ÚS 2307/21 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2307/21 ze dne 23. 8. 2022   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Ludvíka Davida a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele T. Ch., zastoupeného Mgr. Julií Chocholovou, advokátkou se sídlem Královopolská 874/84, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 105/2021-481 ze dne 9. června 2021, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a argumentace v ústavní stížnosti 1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 105/2021-481 ze dne 9. 6. 2021, neboť má za to, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva, konkrétně právo na rodinný život dle čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen jako "Listina") a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen jako "Úmluva"), právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy, právo na rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů a řádně dle čl. 38 odst. 2 Listiny. 2. Stěžovatel je otcem nezletilé, s jejíž matkou je rozveden. Rozsudkem Městského soudu v Brně č. j. 82 Nc 78/2014-27 ze dne 30. 9. 2014 byla schválena dohoda rodičů o výchově a výživě nezletilé, přičemž nezletilá byla svěřena do péče matky a stěžovatel se zavázal přispívat na výživu nezletilé dohodnutým výživným. Styk stěžovatele s nezletilou upraven nebyl a zůstal ponechán na vzájemné dohodě rodičů. Dohodu o styku stěžovatele s nezletilou pomohl upravit mediátor, ale dohodnutý rozvrh nefungoval, a tak se stěžovatel dne 26. 10. 2015 obrátil na Městský soud v Brně s návrhem na úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti soudně. 3. O návrhu stěžovatele Městský soud rozhodl rozsudkem č. j. 82 P 84/2015-189 ze dne 23. 10. 2017 tak, že stěžovatel byl oprávněn se s nezletilou vídat každý třetí víkend a každý týden v úterý odpoledne, přičemž v případě víkendů vždy nezletilou převezme a zase vrátí do místa bydliště matky. 4. Od té doby byly ve věci jak ze strany stěžovatele, tak ze strany matky nezletilé k Městskému soudu v Brně podávány četné návrhy na nařízení různých předběžných opatřeních, jimiž docházelo k drobným změnám v rámci péče o nezletilou. Usnesením Městského soudu v Brně č. j. 82 P 84/2015-210 ze dne 22. 1. 2018 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 103/2018-254 ze dne 18. 5. 2018 pak bylo nařízeno předběžné opatření, které ukládalo matce povinnost předávat nezletilou stěžovateli ke styku každé úterý od 15.00 do 18.00 hodin a každou sobotu v sudém kalendářním týdnu v roce od 9.00 do 18.00 hodin, vyjma dnů 6. 2. 2018 a 5. 6. 2018 a období od 15. 7. 2018 do 31. 7. 2018 a od 15. 8. 2018 do 31. 8. 2018 s tím, že matka je povinna nezletilou ke styku včas a řádně připravit a předat stěžovateli v místě bydliště nezletilé a otec je povinen po skončení styku nezletilou matce včas a řádně v místě bydliště nezletilé vrátit. 5. Ze strany matky pak byl k Městskému soudu v Brně podán návrh na vydání předběžného opatření, resp. o úpravu již pravomocně nařízeného předběžného opatření, kterým by z úpravy styku bylo vyloučeno období jarních prázdnin a období oněch 17 dnů v červenci a srpnu každoročně. Městský soud v Brně tento návrh matky zamítl usnesením č. j. 82 P 84/2015-475 ze dne 22. 4. 2021. Matka usnesení napadla odvoláním. O odvolání matky proti usnesení městského soudu rozhodl Krajský soud v Brně výše nadepsaným usnesením č. j. 14 Co 105/2021-481 ze dne 9. 7. 2021 tak, že návrhu matky vyhověl a v požadovaném rozsahu změnil usnesení soudu prvního stupně. Matka tak nadále není povinna nezletilou předávat stěžovateli ke styku každý sudý rok v období jarních prázdnin a každoročně v období od 15. do 31. července a od 15. do 31. srpna. Krajský soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je potřebné umožnit nezletilé trávit čas s matkou, do jejíž péče je svěřena, požadovaný čas o letních a jarních prázdninách. Poukázal přitom mj. na nevyjasněný zdravotní stav stěžovatele, o kterém má být rozhodnuto meritorním rozhodnutím ve věci. 6. Stěžovatel nyní brojí ústavní stížností proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 14 Co 105/2021-481 ze dne 9. 7. 2021, kterým bylo předchozí předběžné opatření modifikováno, čímž mělo být porušeno jeho základní právo na rodinný život, spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení. Porušení svých ústavně zaručených práv na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení spatřuje stěžovatel především v tom, že krajský soud mu před rozhodnutím o odvolání matky ohledně návrhu na vydání předběžného opatření vylučující daná období ze styku stěžovatele s nezletilou nedal možnost se vyjádřit, neboť mu odvolání nedoručil. Stěžovatel tak v rozporu se zásadou rovnosti zbraní a příležitostí nedostal prostor se k projednávané věci vyjádřit, na rozdíl od matky jakožto druhého účastníka řízení. Stěžovatel ohledně uplatnění zásady rovnosti zbraní i při rozhodování o předběžných opatřeních poukázal na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3524/19 ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400) ze dne 25. 6. 2019 a sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69) ze dne 19. 1. 2010. 7. Stěžovatel se v ústavní stížnosti dále vyjádřil ke svému zdravotnímu stavu, jež v dosavadním rozhodování obecných soudů hraje nemalou roli. Stěžovatel uvedl, že obecné soudy stále vycházejí z původního znaleckého posudku konstatujícího, že stěžovatel trpí schizoidní poruchou osobnosti, jež byl vypracován pro účely rozhodnutí městského soudu o návrhu stěžovatele na úpravu výkonu rodičovské odpovědnosti v roce 2017. Toto rozhodnutí však bylo k odvolání stěžovatele zrušeno s ohledem na chybnost znaleckého posudku. Stěžovatel pak nechal vypracovat dva znalecké posudky vyvracející závěry posudku prvního, přičemž dobrovolně též navštěvuje psychologa i psychiatra, aby prokázal, že opravdu žádnou duševní poruchou, jež by mu ve styku s jeho dcerou bránila, netrpí. Dle stěžovatele však obecné soudy pozdější znalecké posudky i lékařské zprávy jím navštěvovaného psychologa a psychiatra ignorují. K porušení práva na rodinný život pak stěžovatel uvádí, že napadené rozhodnutí narušuje citové, morální a sociální vazby mezi ním a jeho dcerou, neboť ve věku nezletilé je vztah rodiče a dítěte velmi důležitý. Obecné soudy pak dle stěžovatele dostatečně nereflektovaly ani fakt, že vztah stěžovatele s nezletilou je láskyplný a nezletilá se opakovaně vyjádřila, že má otce ráda a chtěla by k němu jezdit častěji. Stěžovatel dále uvedl, že v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529) ze dne 25. 9. 2014 stěžovateli není umožněno pečovat o nezletilou stejně jako matce, ač na to dle čl. 32 odst. 4 Listiny a ve světle daného nálezu mají stejné právo. Veškerou výchovu a péči dle stěžovatele zajišťuje matka, přičemž stěžovatel dceru vídá pár hodin týdně a během letních prázdnin ji nemá možnost vidět téměř vůbec, což dle stěžovatele rozhodně není v souladu s právy jeho jako rodiče ani jeho dcery. Stěžovatel též poukázal na negativní důsledky omezování a odpírání jeho styku s dcerou na vývoj nezletilé a celkově jejich vztah, které již zpětně nepůjde zhojit. 8. Stěžovatel dále připomenul další rozhodnutí Ústavního soudu týkající se povinnosti soudů a jiných orgánů veřejné moci respektovat rodinný život a činit opatření za účelem sloučení rodiče s dítětem [nález sp. zn. II. ÚS 838/07 (N 157/47 SbNU 53) ze dne 10. října 2007], posuzovat, zda jsou oba rodiče schopni pečovat o dítě [nálezy sp. zn. I. ÚS 1506/13 (N 110/73 SbNU 739) ze dne 30. 5. 2014 a sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) ze dne 26. 5. 2014], rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte podle kritérií, jimiž jsou existence pokrevního pouta, míra zachování identity dítěte a rodinných vazeb, schopnost rodiče zajistit vývoj a potřeby dítěte a přání dítěte či neomezovat právo rodiče dle čl. 38 odst. 2 Listiny a umožnit též otci participovat na výchově dítěte (usnesení sp. zn. I. ÚS 3082/10 ze dne 17. 3. 2011). Dle stěžovatele obecné soudy těmto požadavkům vyřčeným Ústavním soudem v jeho případě vůbec nedostály, když mu bezdůvodně jeho vztah s dcerou omezují a společný styk zbytečně odpírají. Na závěr své ústavní stížnosti stěžovatel poukázal též na délku řízení, které trvá již od roku 2015 a po celou dobu tak stěžovatel bezdůvodně nemá dostatečný styk se svou dcerou a nezletilá tak de facto vyrůstá bez něj, což považuje za nepřijatelné a rovněž nezhojitelné. II. Hodnocení ústavní stížnosti 9. Ústavní stížnost byla podána včas a oprávněnou osobou, která je řádně zastoupena. Současně se jedná o návrh přípustný ve smyslu § 75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a Ústavní soud je k jeho projednání příslušný. 10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu raciona