II.ÚS 2313/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2313/25 ze dne 18. 12. 2025 Odnětí věci rozhodujícímu soudci podle § 149 odst. 5 trestního řádu   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Jiřího Přibáně (soudce zpravodaje) a Martina Smolka o ústavní stížnosti stěžovatele L. J., zastoupeného JUDr. Ondřejem Kafkou, advokátem, sídlem Valentinská 92/3, Praha 1, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025, č. j. 13 To 98/2025-511, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto: I. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025, č. j. 13 To 98/2025-511, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo stěžovatele podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. II. Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2025, č. j. 13 To 98/2025-511, se ruší. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a napadené rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). 2. Stěžovatel ve věci navrhuje též odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a přednostní projednání věci podle § 39 zákona o Ústavním soudu, neboť ve věci je nařízeno hlavní líčení na den 17. 9. 2025, které má vést nový samosoudce. Ústavní soud tomuto návrhu stěžovatele vyhověl a samostatným usnesením ze dne 10. 9. 2025 vykonatelnost napadeného usnesení krajského soudu odložil. 3. Za účelem posouzení důvodnosti ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis vedený u Okresního soudu Praha - západ (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 14 T 23/2024, z něhož se podávají následující skutečnosti. Usnesením okresního soudu ze dne 25. 2. 2025, č. j. 14 T 23/2024-499, bylo podle § 222 odst. 2 trestního řádu rozhodnuto o postoupení trestní věci stěžovatele Obecnímu úřadu V. k projednání přestupku, neboť ve věci nejde o trestný čin. Okresní soud popsal ve svém usnesení předmětný skutek následovně: dne 6. 4. 2023 došlo na místní příjezdové komunikaci v obci V., po předchozí vzájemné slovní rozepři s P. H. ohledně užívání pozemku bez souhlasu stěžovatele, k tomu, že E. K., přítelkyně P. H., do stěžovatele strčila, což doprovázela vulgárními nadávkami. Tomu se stěžovatel bránil tak, že E. K. odstrčil, až upadla na zem a utrpěla tím pohmožděniny v obličeji a na pravé ruce. P. H. následně skočil mezi tyto dva, přičemž se udeřil obličejem o zem, v důsledku čehož utrpěl tříštivou zlomeninu nosních kůstek, otok pravého hlezna a krevní výron v oblasti vnitřního kotníku pravé nohy. Následně P. H. povalil stěžovatele na zem, kde setrvali ve vzájemném držení a válení se. Poté se podařilo P. H. přetočit na stěžovatele a zakleknout jej, čímž stěžovatel utrpěl zejména zlomeninu sedmého žebra na pravé straně hrudníku. V tomto jednání stěžovatele byl obžalobou spatřován přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a přečin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. 4. Usnesení okresního soudu napadla státní zástupkyně stížností, v níž namítala, stručně řečeno, že skutkový stav popsaný v napadeném usnesení zcela neodpovídá provedenému dokazování. 5. Krajský soud v nyní napadeném usnesení dospěl k závěru, že stížnost státní zástupkyně je důvodná a především zdůraznil, že ve věci jde již o v pořadí třetí rozhodnutí okresního soudu, přičemž krajský soud již ve svých dvou předchozích zrušujících usneseních ze dne 29. 8. 2024 a ze dne 30. 12. 2024 uvedl, že ačkoliv okresní soud provedl v hlavním líčení dostatečné množství důkazů, dopustil se při jejich hodnocení vadných postupů. Hodnocení důkazů tímto soudem nelze podle krajského soudu považovat za souladné s § 2 odst. 6 trestního řádu, což znamená, že okresní soud tyto důkazy nehodnotil ve vzájemných souvislostech a vyvodil z nich skutkové závěry, které jsou s těmito důkazy ve zjevném rozporu. Ani v pořadí třetím usnesením se okresní soud nevyvaroval podle krajského soudu závěrů, které jsou v rozporu s pravidly formální logiky. Navíc bylo kopií zrušených usnesení ze dne 29. 4. 2024 a ze dne 15. 12. 2024, a to až do bodu 31, do kterého byla nově vtělena toliko jedna uvozovací věta. Dále byl doplněn závěr, že stěžovatel E. K. v obraně proti jejímu útoku instinktivně odstrčil. Krajský soud nesouhlasí s akceptací jednání stěžovatele jako s jednáním v nutné obraně. Okresní soud se podle něho v napadeném usnesení vůbec nezabývá naplněním podmínek nutné obrany. Za zcela nezměněné důkazní situace (a bez bližšího vysvětlení) okresní soud dovodil zcela nové skutkové závěry. Podle krajského soudu nejsou tyto právní a skutkové závěry nikterak vysvětleny a usnesení se nevypořádává s důkazy, které vedly k novému právnímu i skutkovému posouzení věci. Nelze také dovodit, co má okresní soud za prokázané, a co nikoliv. Namísto toho, aby uvedl, jak na který konkrétní důkaz pohlíží a jak jej hodnotí, co z něj vyvozuje, které výpovědi svědků považuje za pravdivé a které nikoliv a z jakého důvodu, pouze konstatuje, že nemá za prokázané, že stěžovatel udeřil poškozenou E. K. pěstí, a uchyluje se k různým hypotézám, jak poškozená mohla dojít ke svému zranění, které je zároveň zachyceno na fotodokumentaci. Okresní soud přitom nerespektoval, co bylo jasně řečeno ve výpovědích poškozené a svědka Ch. Za zcela nepřesvědčivé považuje krajský soud taktéž právní závěry ohledně jednání stěžovatele v nutné obraně. V rámci této právní kvalifikace se okresní soud nevypořádává ani s výpovědí samotného stěžovatele. Krajský soud tedy uzavřel, že v pořadí třetí usnesení okresního soudu obsahuje závažné nedostatky v otázce hodnocení provedeného dokazování i v právním hodnocení věci, a tudíž nyní napadeným usnesením rozhodl podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu o zrušení napadeného usnesení okresního soudu a nařídil, aby soud ve věci znovu jednal a rozhodl, a zároveň podle § 149 odst. 5 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. II. Argumentace stěžovatele 6. Stěžovatel nesouhlasí s právními závěry vyslovenými v napadeném usnesení krajského soudu. Uvádí, že okresní soud splnil všechny podmínky, které mu byly uloženy v předchozím kasačním usnesení krajského soudu. Stěžovatel se domnívá, že není podstatné, zda okresní soud uvěřil výpovědi stěžovatele či poškozeného H., protože ostatní důkazy vinu stěžovatele neprokázaly. Výtky krajského soudu vůči okresnímu soudu nebyly údajně zcela konkrétní. Nadto krajský soud, aniž by sám provedl jakékoliv dokazování, nemůže získat procesně uchopitelný závěr. Stěžovatel uzavírá, že se žádného trestného jednání nedopustil a pouze bránil svůj majetek, který mu byl ničen. Nadto mu bylo ublíženo na zdraví, přesto je však stíhán on, a nikoliv svědci H. a K. 7. Stěžovatel dále poukazuje na bohatou judikaturu Ústavního soudu k otázce přikázání projednání věci v jiném složení senátu, z níž vyplývá, že odvolací soud není oprávněn zrušit a odejmout věc soudu I. stupně pouze z důvodu, aby prosadil své hodnocení provedených důkazů a z něho plynoucí závěry o skutkových zjištěních. Uvedená situace přitom podle stěžovatele v jeho věci nastala, když krajský soud opakovaně nerespektoval skutkové a právní závěry okresního soudu, a to vše, aniž by sám ve věci vedl dokazování. 8. Stěžovatel taktéž poukazuje na porušení zásady presumpce neviny a z ní vyplývajícího pravidla in dubio pro reo, když obžaloba je prosazována stylem, že se jakožto obžalovaný nemohl vyvinit. Stěžovatel zdůrazňuje zřejmou nevěrohodnost výpovědí svědků a poškozených, kterou však krajský soud nezohlednil. Svědci Ch. a R., stejně jako poškození H. a K., jsou spřízněnou skupinou. Svědek R. chová významné antipatie ke stěžovateli, a proto i ostatní osoby z této skupiny, které pracovaly na zakázce pro svědka R., je nutno vnímat v tomto kontextu. Dle názoru stěžovatele je z uvedeného důvodu nutno všechny výpovědi uvedených osob vnímat jako účelové s cílem poškodit stěžovatele. III. Vyjádření účastníka řízení a replika stěžovatele 9. Ústavní soud si ve věci vyžádal vyjádření účastníka řízení. 10. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že si je plně vědom toho, že hodnocení důkazů je výhradním právem soudu I. stupně a že stížnostní soud je oprávněn do tohoto procesu vstoupit pouze tehdy, pokud zjistí, že hodnocení důkazů je jednostranné, postrádá prvky formální logiky nebo vychází z ničím nepodložených důkazů, k čemuž došlo právě v posuzované věci, kdy okresní soud zcela zjevně nepostupoval podle § 2 odst. 6 trestního řádu. Krajský soud tudíž uzavírá, že nepřekročil pravidla pro přezkum prvoinstančních rozhodnutí a odmítá i nastíněnou domněnku o existenci animozity mezi senátem 13 To krajského soudu a senátem 14 T okresního soudu. Ústavní st