II.ÚS 232/23 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 232/23 ze dne 7. 2. 2023   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Š. Z., omezené ve svéprávnosti, právně zastoupené JUDr. Marošem Matiaškem, LL.M., advokátem, sídlem Ovenecká 78/33, Praha 7, proti rozsudku Okresního soudu v Ústní nad Labem ze dne 23. 9. 2019 č. j. 18 P 28/2012-223, sp. zn. 16 P a Nc 97/2019,16 P a Nc 169/2019 a 16 P a Nc 170/2019, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 6. 2020 č. j. 13 Co 134/2020-249, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 6. 2021 č. j. 13 Co 134/2020-284, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 1. 2022 č. j. 4 Co 321/2021-297 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2022 č. j. 28 Cdo 3265/2022-354, spojené s návrhem na zrušení - § 2 písm. b), § 12 odst. 7 písm. e), § 35 odst. 5 ve slovech "osoba s omezenou svéprávností" a § 61 odst. 3 ve slovech "osoba s omezenou svéprávností" zákona č. 247/1995 Sb., o volbách do Parlamentu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, - § 5 odst. 2 písm. b), § 6 ve slovech "není omezena jeho svéprávnost k výkonu volebního práva", § 9 odst. 5 písm. e) a odst. 6 písm. í) zákona č. 62/2003 Sb., o volbách do Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, - § 4 odst. 2 písm. b), § 12 odst. 5 písm. e), § 12 odst. 6 písm. e) a § 22 odst. 4 ve slovech "osoba s omezenou svéprávností" zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, ve znění pozdějších předpisů, - § 4 odst. 2 písm. b) a § 11 odst. 5 písm. e) zákona č. 130/2000 Sb., o volbách do zastupitelstev krajů, ve znění pozdějších předpisů, - § 673, § 785 odst. 2 ve slovech "tak, že sám otcovství popřít nemůže", § 812, § 865 odst. 2, § 868 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, - § 432 odst. 1 písm. b), § 433 odst. 1 písm. c), § 437 odst. 1 písm. d) a § 468a zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, - § 31 odst. 2 věta poslední, znějící "Je-li rodičem dítěte zakládajícího nárok na rodičovský příspěvek osoba, u které soud rozhodl o omezení její svéprávnosti v oblasti výkonu rodičovské odpovědnosti, lze jí přiznat rodičovský příspěvek, jen jestliže soud u tohoto rodiče rozhodl o zachování výkonu povinnosti a práva péče o dítě", zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů, - § 35 odst. 4 v odkazu na § 35 odst. 3, § 38 odst. 3 ve slovech "nebo pacienta s omezenou svéprávností" a "nebo opatrovníka" a § 38 odst. 5 ve slovech "nebo pacientovi s omezenou svéprávností" zákona č. 372/2011 Sb" o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, ve znění pozdějších předpisů, - § 8 odst. 8 ve slovech "tak, že není způsobilý k jednání podle odstavců 3 až 6", a § 10 odst. 10 ve slovech "tak, že není způsobilý k jednání podle odstavců 5 a 6" zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech, ve znění pozdějších předpisů, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí a citovaných ustanovení zákonů, a to pro porušení řady vyjmenovaných základních práv a svobod, zejména pak práv zaručených čl. 5, čl. 7, čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 1 a 2, čl. 21 odst. 4, čl. 30 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a dalších. 2. Pro posouzení ústavní stížnosti , která je velmi obsáhlá, jsou důležité tyto skutečnosti. Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 23. 9. 2019 č. j. 18 P 28/2012-223 rozhodl o omezení svéprávnosti stěžovatelky (výrok I.), zastavil řízení o navrácení svéprávnosti a určení osoby podpůrce (výroky II. a III.), opatrovníkem stěžovatelky opětovně stanovil statutární město Ústí nad Labem (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V., VI., VII. a IX.). Současně změnil rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 3. 2016 č. j. 18 P 28/2012-130 (výrok VIII.). 3. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 6. 2020 č. j. 13 Co 134/2020-249 odmítl odvolání stěžovatelky (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). 4. Zmíněné usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem napadla stěžovatelka žalobou pro zmatečnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem (dále "soud prvního stupně") usnesením ze dne 16. 6. 2021 č. j. 13 Co 134/2020-284 zamítl (výrok I.) a; rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). 5. Vrchní soud v Praze (dále "odvolací soud") k odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 20. 1. 2022 č. j. 4 Co 321/2021-297 potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl rovněž, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). 6. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 9. 2019 č. j. 18 P 28/2012-223 se stěžovatelka i její procesní opatrovník (advokát) a hmotněprávní opatrovník - statutární město Ústí nad Labem vzdali práva na odvolání. Konstatoval, že stěžovatelka se osobně účastnila jednání soudu, při jednání byla vyslechnuta a měla možnost komunikovat se svým procesním opatrovníkem, jenž je coby advokát schopen profesionálně hájit její práva a zájmy v řízení. Neshledal přitom ve vztahu k úkonu vzdání se odvolání zjevný konflikt mezi stěžovatelkou a jejím procesním opatrovníkem nebo mezi procesním a hmotněprávním opatrovníkem. Uzavřel proto, že odvolání podané stěžovatelkou proti výše uvedenému rozsudku bylo namístě v souladu s § 218 písm. b) o. s. ř. odmítnout pro jeho nepřípustnost, a tudíž žalobě pro zmatečnost nevyhověl. 7. Proti usnesení odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, ve kterém namítala, že dosavadní judikatura Nejvyššího soudu nevymezila povinnosti, jež z hlediska zajištění účinného přístupu člověka s mentálním postižením ke spravedlnosti tíží soud. Domnívala se, že judikatorní praxe se nevyjádřila k otázce postupu obecných soudů, dojde-li k rozkolu v projevu vůle mezi zastoupeným člověkem a procesním opatrovníkem. Tvrdila, že Úmluva Organizace spojených národů o právech osob se zdravotním postižením, publikovaná sdělením Ministerstva zahraničních věcí pod č. 10/2010 Sb. m. s. klade důraz na vůli a preference osob s postižením a na jejich rozhodování tzv. podporované, přičemž procesní opatrovnictví dle čl. 13 této úmluvy nezajišťuje osobě s postižením rovné postavení s dalšími účastníky řízení, jelikož se jedná o úmluvou neupřednostňovanou formu zástupného rozhodování. Odvolací soud podle stěžovatelky posoudil úkon vzdání se odvolání formálně, neboť se nezabýval tím, zda bylo řízení, včetně sporného procesního úkonu, pro ni srozumitelné. 8. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné odmítl. Dospěl k závěru, že judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že soudem ustanovený zástupce z řad advokátů je oprávněn činit všechny úkony, které může v řízení učinit účastník, včetně těch procesních úkonů, k nimž nebyl účastníkem řízení výslovně zmocněn. Vnitřní omezení (pokyny, příkazy, zákazy), která si účastník se svým zástupcem sjednal, žádné účinky vůči soudu a ostatním účastníkům řízení nemají. Skutečnost, že takový zástupce případně nerespektoval vnitřní pokyny zmocnitele, může být toliko základem odpovědnostního vztahu mezi ním a zmocnitelem (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 29 Odo 1230/2004). Vzhledem k ustanovení § 31 odst. 2 o. s. ř. je tedy třeba na ustanoveného zástupce (advokáta) pohlížet jako na advokáta s plnou mocí. Současně platí, že soud poskytuje poučení účastníkům též o jiných jejich procesních právech a povinnostech tehdy, není-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy. Účastní-li se soudního řízení osoba se zdravotním postižením - podobně jako jiná osoba náležející do skupiny zranitelných osob (děti, cizinci atd.) - a to zejména pokud se v řízení jedná o její práva či povinnosti, jsou obecné soudy povinny zpozornět a zvlášť dbát na to, aby tato osoba mohla v řízení plně uplatnit svá práva stejně jako jiní účastníci řízení. Přitom je třeba samozřejmě přihlížet k charakteru postižení konkrétní dotčené osoby a podle toho přijmout případná kompenzační opatření. V případě osob s duševním postižením tak kupříkladu minimálním přiměřeným opatřením zpravidla bude ustanovení zástupce pro řízení z řad advokátů, tak aby byla náležitě zajištěna ochrana jejich práv. Nejvyšší soud uzavřel, že odvolací soud se judikatorních východisek zjevně přidržel. 9. Námitky stěžovatelky v ústavní stížnosti směřují jak proti samotnému rozhod