II.ÚS 2331/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2331/25 ze dne 3. 9. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti A. , zastoupené JUDr. Tomášem Šetinou, advokátem, sídlem Florianova 440/17, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2025 č. j. 29 Cdo 3477/2024-814, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2024 č. j. 18 Co 138/2023-669 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 10. března 2023 č. j. 14 C 170/2014-576, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti AOGroup Company SE, sídlem Růžová 1522/16, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají. Odůvodnění I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 1 odst. 1 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. 2. V ústavní stížnosti stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), odložil vykonatelnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). 3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl o (odpůrčí) žalobě podané vedlejší účastnicí jako žalobkyní proti stěžovatelce jako žalované tak, že určil, že kupní smlouva ze dne 26. 12. 2012 (dále jen "kupní smlouva"), kterou společnost B (dále též jen "dlužník") prodala stěžovatelce ve výroku blíže specifikované nemovité věci (dále jen "nemovitosti"), je vůči vedlejší účastnici právně neúčinná (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o nákladech státu (výrok III.). Šlo v pořadí o třetí rozhodnutí městského soudu, když předchozí dva (zamítavé) rozsudky (ze dne 16. 4. 2018 č. j. 14 C 170/2014-266, ve znění usnesení ze dne 11. 7. 2018 č. j. 14 C 170/2014-277, a ze dne 14. 8. 2020 č. j. 14 C 170/2014-393) k odvolání vedlejší účastnice krajský soud zrušil (usnesením ze dne 6. 6. 2019 č. j. 18 Co 181/2018-309 a usnesením ze dne 31. 5. 2022 č. j. 18 Co 15/2021-472) a věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. 4. K odvolání stěžovatelky krajský soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek městského soudu potvrdil (výrok I.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). 5. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo dovolání podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto o nákladech dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší shledal dovolání nepřípustným, neboť rozhodnutí krajského soudu je z hlediska stěžovatelkou vymezeného důvodu přípustnosti dovolání a dovolacích důvodů v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k odpůrčí žalobě podle § 42a zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Dovolání proti výroku o nákladech řízení Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení vylučuje § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. II. Argumentace stěžovatelky 6. V ústavní stížnosti stěžovatelka poukazuje na to, že v prvních dvou rozsudcích rozhodl městský soud v její prospěch. Teprve třetím rozhodnutím došlo ke změně jeho názoru a žalobě bylo vyhověno, avšak z jiného důvodu, než jak následně učinil krajský soud ve svém rozhodnutí. Stěžovatelka namítá, že krajský soud ve věci zaujal odlišný právní názor, poučil však stěžovatelku pouze ve smyslu § 118a o. s. ř. a neseznámil ji s odlišným právním názorem na daný skutkový stav tak, aby se k němu mohla vyjádřit a adekvátně na něj reagovat. Stěžovatelka poukazuje na to, že krajský soud ve svých dvou zrušujících rozhodnutích nedovodil, že by stěžovatelka měla vědomost o úmyslu společnosti dlužníka krátit vedlejší účastnici na právech, případně toto vědět mohla. Krajským soudem vyslovenému opačnému názoru tak stěžovatelka nemohla věcně oponovat, když s tímto jeho odlišným názorem byla poprvé seznámena až při vyhlášení napadeného rozhodnutí. Z výše uvedených důvodů má stěžovatelka zato, že krajský soud svým rozhodnutím porušil ústavně zakotvený požadavek na předvídatelnost soudního rozhodování a právní jistotu. 7. Stěžovatelka dovozuje, že popsaným postupem krajského soudu došlo nejen k vydání překvapivého rozhodnutí, ale současně i k porušení zásady dvojinstančnosti civilního řízení. Dále došlo k porušení práva stěžovatelky vyjádřit se k odlišnému názoru soudu. V těchto případech má soud povinnost s tímto odlišným právním posouzením účastníky řízení seznámit a dát jim příležitost se k němu vyjádřit. Dozví-li se totiž účastník řízení o změněném právním závěru až z vyhlášeného rozsudku odvolacího soudu, popř. z jeho písemného vyhotovení, nemá možnost proti němu argumentačně brojit a eventuálně vznášet důkazní návrhy, a proto jde o porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz nález ze dne 11. 1. 2024 sp. zn. III. ÚS 1472/23 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. O právě takový případ šlo v rámci odvolacího řízení, přičemž tento závadný stav nenapravil ani Nejvyšší soud, který svůj právní názor nedostatečně odůvodnil a některými body dovolání se nezabýval vůbec. 8. Stěžovatelka dále namítá porušení zásady nepřípustnosti důkazů z důvodu zákonné koncentrace řízení. Poukazuje na to, že vedlejší účastnice navrhla důkazy až v dokumentu "Návrh na doplnění dokazování ze dne 13. 12. 2021", tj. více než sedm let po zahájení soudního sporu a po skončení prvního jednání ve věci samé, k němuž došlo 8. 2. 2018, tj. po zákonné koncentraci řízení. Městský soud ani krajský neodůvodnily, z jakého důvodu takové důkazy do spisu připouští. Vedlejší účastnice těmito důkazy vyvracela věrohodnost provedených důkazů, konkrétně výpovědi R. D. o tom, že stěžovatelka nevěděla o dluhu dlužníka vůči vedlejší účastnici. Stěžovatelka proto dovozuje, že krajský soud ve věci provedl nezákonné a nepodložené důkazy. 9. Dále stěžovatelka krajskému soudu vytýká extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním hodnocením věci. Poukazuje na to, že v soudním spise neexistuje žádný důkaz o její přímé, popř. nepřímé vědomosti o úmyslu dlužníka krátit věřitele. Namítá, že vzhledem k zásadě přímosti je nepřípustné nahrazovat důkaz výslechem svědka, který lze objektivně provést, pouhým přečtením protokolu o výpovědi vyhotoveného v jiném řízení. Stěžovatelka dovozuje, že nemá a ani nemohla mít žádné povědomí o trestné činnosti J. S. a na této se ani nepodílela. Závěr krajského soudu, který její vědomost o krácení věřitele spojuje s trestnou činností J. S., považuje stěžovatelka za spekulativní. Krajský soud vědomost stěžovatelky spojuje se skutkovými zjištěními, kterým provedené důkazy neodpovídají. Krajský soud tak dovozuje právní závěry ze skutkových zjištění, která činí na základě nezákonných a nepodložených důkazů, případně jim neodpovídají. Některá skutková zjištění jsou nepravdivá. 10. Ve vztahu k návrhu na odložení vykonatelnosti rozsudku krajského soudu stěžovatelka uvádí, že výkonem výroku I. rozsudku krajského soudu by došlo k postižení nemovitých věcí, především Horského hotelu Morava v Dolní Moravě, který stěžovatelka provozuje. Postižením nemovitých věcí by stěžovatelka byla vyloučena z dispozic s nemovitými věcmi a bylo by jí znemožněno nemovité věci opravovat; případný úvěr stěžovatelky by se mohl dotknout třetích osob. 11. Stěžovatelka závěrem uvedla, že v současné době je proti ní vedeno exekuční řízení. Předmětem exekučního řízení je postižení nemovité věci, v tomto případě uvedeného hotelu. Stěžovatelka brojí proti exekučnímu návrhu vedlejší účastnice návrhem na zastavení exekuce, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. Nelze však vyloučit stav, kdy exekuční soud rozhodne o tom, že se exekuce nezastavuje, přičemž ještě nebude rozhodnuto o podané ústavní stížnosti. Soudnímu exekutorovi tak nebude nic bránit provést exekuci prodejem hotelu, čímž v případě, že by Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl, vznikla stěžovatelce nenahraditelná újma. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 12. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní