II.ÚS 2337/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       II.ÚS 2337/25 ze dne 22. 10. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Přibáně o ústavní stížnosti stěžovatelů Evy Smrčkové a Jiřího Smrčka a Stanislavy Beranové, všech zastoupených Mgr. Stanislavem Smrčkou, advokátem, sídlem Jakubské náměstí 580/4, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 30 A 17/2024-528 ze dne 30. června 2025, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Středočeského kraje, sídlem Zborovská 11, Praha 5 - Smíchov, Vysoké školy polytechnické Jihlava, sídlem Tolstého 1556/16, Jihlava, statutárního města Jihlava, sídlem Masarykovo náměstí 97/1, Jihlava, obchodní společnosti EG.D, a. s., sídlem Lidická 1873/36, Brno, a obchodní společnosti CETIN, a. s., sídlem Českomoravská 2510/19, Praha 9 - Libeň, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: 1. Stěžovatelé se domáhají zrušení výroku II v záhlaví označeného rozhodnutí. Tvrdí, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 a 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. 2. Městský úřad Havlíčkův Brod (stavební úřad) rozhodnutím z 15. května 2023 vydal k žádosti druhé vedlejší účastnice podle § 94p stavebního zákona společné povolení, kterým byl schválen stavební záměr: Studentské koleje Vysoké školy polytechnické, Jihlava. První vedlejší účastník rozhodnutím z 22. ledna 2024 rozhodnutí stavebního úřadu částečně změnil (doplnil podmínky závazných stanovisek) a ve zbytku potvrdil. 3. Stěžovatelé se žalobou domáhali zrušení rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem č. j. 30 A 17/2024-334 ze dne 23. srpna 2024 žalobu stěžovatelů zamítl. Samostatnou žalobou se domáhal zrušení rozhodnutí druhého vedlejšího účastníka také Ing. Jan Frühauf. Také jeho žalobu krajský soud zamítl. Ke kasační stížnosti stěžovatelů Nejvyšší správní soud rozsudkem č. j. 9 As 184/2024-163 ze dne 17. prosince 2024 rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ke kasační stížnosti Ing. Jana Frühaufa Nejvyšší správní soud zrušil i rozsudek krajského soudu vydaný v jeho věci. Usnesením ze dne 26. května 2025 krajský soud spojil obě věci ke společnému řízení s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 30 A 17/2024. 4. Napadeným rozsudkem krajský soud rozhodnutí prvního vedlejšího účastníka zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I), uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi zaplatit na náhradě nákladů řízení stěžovatelům částku 85 340,52 Kč (výrok II) a Ing. Janu Frühaufovi částku 38 519 Kč (výrok III). Druhému až pátému vedlejšímu účastníkovi (osobám zúčastněným na řízení) právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok IV). 5. S takto stanovenou výší nákladů stěžovatelé nesouhlasí. Namítají, že krajský soud měl aplikovat § 12 odst. 4 advokátního tarifu, podle kterého se u zastupování většího počtu klientů odměna za každého z nich sníží o 20 %. Postup krajského soudu mají za překvapivý, svévolný, nezákonný, protiústavní a rozporný s judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu. Upozorňují, že krajský soud ani nepřistoupil k moderaci náhrady nákladů řízení, ke které je oprávněn podle § 60 odst. 7 soudního řádu správního, a tedy ani neumožnil stěžovatelům na tento jeho postup reagovat vyjádřením. Odmítají také názor krajského soudu, že žalobu mohl podat bez jakéhokoliv následku pouze jeden ze stěžovatelů. Trvají na tom, že každá osoba, která tvrdí, že byla nezákonným rozhodnutím správního orgánu dotčena, se může samostatně obrátit na správní soud a v případě úspěchu ve sporu očekávat náhradu jí vzniklých nákladů. Nadto byl v dané věci žalobě i kasační stížnosti stěžovatelů přiznán odkladný účinek. Hájení práv jen jedním ze stěžovatelů by přitom šance na přiznání odkladného účinku snižovalo. Poukazují na to, že některé námitky v doplnění kasační stížnosti a v návrhu na přiznání odkladného účinku nebyly u všech stěžovatelů zcela shodné. Věc byla nadto skutkově i právně velmi složitá a skutečné náklady řízení ani plná, tím spíše krácená náhrada nákladů právního zastoupení nepokryje. Nabízelo se naopak použití § 12 odst. 1 advokátního tarifu (zvýšení odměny až na trojnásobek). Stěžovatelé také nesouhlasí s tím, že krajský soud nepřiznal odměnu jejich zástupci za některé úkony právní služby. 6. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu, Ing. Janu Frühaufovi a prvnímu vedlejšímu účastníkovi. 7. Krajský soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. 8. Ing. Jan Frühauf se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Vzhledem k poučení, které se mu dostalo, má za to, že se postavení vedlejšího účastníka vzdal (§ 28 odst. 2 a § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 101 odst. 4 občanského soudního řádu). 9. První vedlejší účastník uvedl, že šlo o výjimečně vysoké náklady řízení, které již ve výši přiznané soudem stěžovatelům uhradil. Stěžovateli mnohonásobně vyšší požadované náklady řízení považuje za přemrštěné a neodpovídající pracnosti ani náročnosti zastupování ve srovnání s obdobnými prvním vedlejším účastníkem řešenými případy. Je přesvědčen, že jestliže zástupce stěžovatelů učinil za všechny zastoupené osoby úkon, v němž šlo o stejnou argumentaci za všechny zastupované, a nemusel tedy za každého stěžovatele vynaložit zvýšené úsilí, pak není důvod, aby za takovou právní službu byl ohodnocen násobkem počtu zastoupených osob. Stěžovateli poukazovaná judikatura se přitom týká zastupování poškozených v trestním řízení. Namítá, že podle judikatury Ústavního soudu mu jako samosprávnému celku není zapovězeno vznést oprávněné výhrady k výši nákladů řízení požadovaných protistranou. 10. Ústavní soud zaslal vyjádření krajského soudu a prvního vedlejšího účastníka stěžovatelům k replice. Stěžovatelé reagují, že není pravdou, že všechny jimi uváděná rozhodnutí Ústavního soudu se týkají zastupování poškozených v trestním řízení, jeden nález se týká věci správní a jeden věci civilní. Ohrazují se také proti tomu, že by jejich procesní aktivita byla příčinou vysokých nákladů řízení. Trvají na tom, že s ohledem na vysoký rozpočet Středočeského kraje je odepřená náhrada nákladů řízení pro prvního vedlejšího účastníka zanedbatelným výdajem. 11. Ústavní stížnost byla podána oprávněnými a řádně zastoupenými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní stížnost je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. 12. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelů s tím, že krajský soud neaplikoval při rozhodování o nákladech řízení § 12 odst. 4 advokátního tarifu, v důsledku čehož jim přiznal náklady řízení ve výši 85 340,52 Kč, namísto částky 192 146,52 Kč, kterou si za provedené úkony právní služby účtoval (s použitím tohoto ustanovení a se zohledněním i některých dalších úkonů) jejich zástupce. 13. Ústavní soud se problematikou nákladů řízení zabýval v nedávném stanovisku pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24 ze dne 5. března 2025 (97/2025 Sb.), kde zdůraznil, že ústavní stížnost proti rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení je zpravidla zjevně neopodstatněná, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. Ještě mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti. To sice není případ stěžovatelů, neboť podle jejich názoru jim měla být přiznána náhrada nákladů řízení vyšší přibližně o 100 tisíc Kč, ale ani jejich věc neprovázejí žádné mimořádné okolnosti, které by ji činily co do ústavní roviny dostatečně významnou. 14. Ústavní soud v řadě svých nálezů kritizoval postup obecných soudů, které neaplikovaly § 12 odst. 4 advokátního tarifu a určily odměnu za úkony konané ve prospěch více poškozených, jako by v řízení vystupovala jen jedna osoba. Uvedl, že konstatování nepřiměřeně vysokých nákladů nemůže bez dalšího vyloučit aplikaci části advokátního tarifu. Šlo však převážně o věci trestní, kdy se v závěru Ústavního soudu odrážela odlišnost mezi jednotlivými poškozenými a s tím spojená zvýšená náročnost jejich zastupování [nález sp. zn. I. ÚS 1294/24 ze dne 25. června 2025, sp. zn. IV. ÚS 158/24 ze dne 17. dubna 2024, sp. zn. III. ÚS 1255/18 ze dne 3. listopadu 2020 (N 203/103 SbNU 39) a sp. zn. I. ÚS 146/20 ze dne 16. června 2020 (N 128/100 SbNU 405)]. 15. K obdobným závěrům dospěl Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 529/16 ze dne 17. května 2016 (N 89/81 SbNU 471), na který poukazují stěžovatelé v ústavní stížnosti. Šlo však o věc, kdy v řízení před správním soudem vystupovalo 13 stěžovatelů a 2 osoby zúčastněné na řízení, jimž bylo na nákladech řízení namísto požadovaných 42